Č. 5425.

Vojenské věci: * Ustanovení § 97, odst. 2 zákona č. 76/1922 o zaopatřovacích požitcích vojenských vztahuje se i na ony býv. záložní gážisty, kteří do čsl. armády v hodnosti záložních gážistů převzati nebyli. — II. * Zákonné podmínky nároku na přídavek za zranění jest zjistiti superarbitrací (§§ 1 a 7 zákona č. 158/1875 ř. z. resp. uh. zák. čl. LI z r. 1875, nyní pak § 66 zák. č. 76/22).
(Nález ze dne 26. února 1926 č. 3696).
Prejudikatura: Boh. 4406, 4877 adm.
Věc: Dr. Koloman P. v N. proti ministerstvu národní obrany stran nároku na zaopatřovací požitky a přídavek za zranění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil dle svého udání v býv. armádě rak.-uh. od r. 1914, posléze jako poručík (jmenovaný dnem 1. listopadu 1918 nadporučíkem) v záloze, byl 26. srpna 1917 zraněn na italském bojišti střepinou granátu na levém koleně, od kteréž doby se léčil a byl dle potvrzení býv. voj. velitelství v Budapešti dne 16. října 1918 v Budapešti superarbitrován jako nezpůsobilý ke službě. Dle potvrzení garnisonní nemocnice v Budapešti z 23. května 1918 byla mu poukázána ortopedická obuv a protesa. Přihláškou z 12. ledna 1921 žádal st-l o převzetí do čs. armády jako gážista ve výslužbě, a žádostí z 20. června 1921, podanou dne 3. července 1921 u okr. doplň, velitelství v N., žádal o přiznání zaopatř. požitků. Rozhodnutím mno z 28. prosince 1922 byla přihláška ta odmítnuta jako opožděně podaná a st-l zařazen jako prostý vojín k pěšímu pluku č. 39. Stížnost do rozhodnutí toho podaná byla nálezem nss-u z 2. listopadu 1923, č. 14958 zamítnuta jako bezdůvodná.
Po superarbitraci dne 13. prosince 1923 přesevzaté nařídilo mno, aby st-l, vedený dosud jako vojín v záloze, byl vymazán jako k řadové službě nezpůsobilý, kancelářských služeb v zápolí schopen a vyslovilo, že má dnem 1. ledna 1924 počínaje nárok na trvalé výslužné 600 K a příbytečné 96 K ročně, kdežto navržený trvalý přídavek za zranění 400 K ročně že by mu bylo možno přiznati jen, prokázal-li by úředním dokladem, že služ. nezpůsobilost, vyvolaná zraněním, jež by nárok na přídavek ten odůvodňovala, byla již zjištěna při superarbitraci konané dne 16. října 1918.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Žal. úřad zastává v odvodním spise mínění, že st-li nepřísluší ze zákona žádný nárok na voj. zaopatř. požitky a dovozuje z toho, že nař. rozhodnutím nemohlo býti subjektivní právo st-lovo porušeno. Mínění tomu jest přisvědčiti pouze, pokud jde o zákon z 19. března 1920 č. 194 Sb., neboť tento zákon přiznává gážistům býv. armády rak.-uh., rak. neb uh. nárok takový pouze pokud jde o gážisty z povolání, kteří do čsl. činné služby převzati nebyli (§ 2) resp. pokud jde o osoby, kterým byly požitky řečené býv. státem přiznány (§ 5), kdežto st-l, jenž nebyl voj. gážistou z povolání, nýbrž v záloze a jemuž zaopatř. požitky vojenské státem bývalým přiznány nebyly, nepatří do žádné z obou těchto kategorií.
Konečná úprava zaopatř. požitků voj. nastala však teprve zákonem ze 17. února 1922 č. 76 Sb., jenž v § 97 odst. 1 ponechává cit. ustanovení zákona č. 194/1920 v platnosti a v odstavci druhém stanoví, že nárok gážistů v záloze, jimž přísluší zaopatř. požitky pouze v důsledku jejich služeb v býv. armádě, jest posuzovati podle voj. zaopatř. zákonů a nařízení býv. monarchie v den 28. října 1918 platných. Tím byl řečeným gážistům přiznán nárok na zaopatř. požitky, totiž jak na výslužné, tak i na eventuelní přídavek za zranění (viz § 1 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z.), i když jim požitky takové státem bývalým přiznány nebyly, pokud ovšem jsou u nich splněny podmínky předpisů dříve platných, t. j. zákona z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. resp. uher. zák. čl. LI : 1875.
Žal. úřad tvrdí, že se toto ustanovení § 97 odst. 2 vztahuje pouze na ony býv. gážisty záložní, kteří do čs. armády jako takoví byli převzati a nikoli tedy na st-le, jenž převzat nebyl a jemuž prý byly zaopatř. požitky přiznány jen z důvodů lidskosti. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Již v nálezu Boh. 4406 adm. vyslovil nss, že zákon na tomto místě nerozeznává, byl-li řečený býv. gážista zálož. do čsl. armády jako gážista v záloze převzat čili nic. Na tomto názoru trvá soud i nyní, přihlížeje k tomu, že zákon na jiných místech důsledně rozeznává mezi bývalými gážisty resp. poddůstojníky z povolání převzatými a nepřevzatými (§ 97 odst. 1, §§ 99, 100, 101, 105, 106) a vycházeje z této další úvahy:
Zákon č. 194/1920 přiznává býv. záložním gážistům zaopatř. požitky voj. jen potud, pokud jim byly přiznány již státem bývalým. Za tohoto stavu neměli vůči čsl. státu nároku na požitky tyto oni záložní gážisté, u nichž byly sice již před převratem splněny zákonné podmínky pro přiznání nároku toho (§ 6 cit. dřívějších zákonů), u nichž však k přiznání nároku toho do 28. října 1918 nedošlo. Do této skupiny patřili nejen ti, jejichž služ. neschopnost v cit. § 6 vytčená nastala teprve krátce před převratem, nýbrž i ti, u nichž nastala již dříve, kteří však dlouho byli v léčení, nebo kteří nebyli do výslužby přeloženi, nýbrž v činné službě kancelářské nebo místní dále ponecháni, aniž jim byl nárok na zaopatř. požitky výslovně vyhrazen. Jde tu zřejmě o mezeru v zákoně, neboť na gážisty z povolání, kteří byli v podobné situaci, bylo v zákoně tom pamatováno v § 2, jenž jim poskytl možnost, aby se, nejsouce dosud ve výslužbě, přihlásili do čs. činné služby voj., načež, nebyli-li převzati, nabyli nároku na zaopatř. požitky dle § 2 cit. zák. č. 194/1920. Tuto mezeru zák. č. 194/1920 vyplnil právě § 97 odst. 2 zák. č. 76/1922. Že tomu tak, jde jasně i z obdobného případu poddůstojníků z povolání (srovnej § 101 a 102 zákona č. 76/1922).
St-l, býv. gážista záložní, nebyl do čsl. armády převzat a uplatňoval nárok na zaopatř. požitky pouze v důsledku svých služeb v armádě bývalé. Bylo jej tedy ve smyslu cit. § 97 odst. 2 posuzovati s hlediska § 6 uh. zák. čl. LI z r. 1875, jenž přiznává gážistům záložním nárok na výslužné, byla-li jejich neschopnost k voj. službě způsobena válečnými útrapami anebo zraněním, těžkým uškozením či trvalou poruchou zdraví ve smyslu § 4 odst. b) a c), utrpěnými buď před nepřítelem či v míru v bezprostředním výkonu služby vojenské a byla-li neschopnost ta zjištěna superarbitrační komisí (§ 7). To se také v daném případě stalo a byl st-li ode dne 1. ledna 1924 nař. rozhodnutím nárok na zaopatř. požitky — a sice výslovně jako nárok — přiznán.
Proti tomu namítá st-l, že mu přísluší nárok na zaopatř. požitky buďto již od 1. prosince 1919, poněvadž od té doby neobdržel požitků žádných, ačkoliv žádal o přiznání výslužného u okr. doplň. velitelství v K. již roku 1919, nebo aspoň od 2. července 1921, kdy žádal o pensi podruhé anebo od 15. prosince 1920, kdy prý byl přeložen do zálohy.
Tato námitka není důvodná. Podle § 21 cit. zák. čl. LI/1875 počíná pobírání výslužného dnem přeložení do výslužby, jak byl ve voj. věstníku uveden. Poněvadž však st-l, nebyv převzat, nebyl čs. voj. gážistou, nýbrž prostým vojínem a jeho přeložení do výslužby tedy ani vysloveno ani ve věstníku mno uveřejněno býti nemohlo, pak není ani nezákonným ani vadným, přiznal-li mu žal. úřad nař. rozhodnutím z 25./VIII./24 zaopatř. požitky ode dne 1. ledna 1924, tedy s platností zpětnou, čili prvním dnem měsíce následujícího po superarbitraci dne 13. prosince 1923 provedené.
Nárok na přiznání přídavku za zranění nebyl, jak ze znění nař. rozhodnutí jde, st-li přiznán proto, že žal. úřad nepokládá za dostatečné zjištění, že jeho služ. nezpůsobilost, konstatovaná nynější superarbitraci, vznikla před převratem, t. j. ve službě v býv. armádě rak.- uh. způsobem, jenž nárok na přídavek ten zakládá, totiž zraněním (neb těžkým uškozením), jež nastalo nepřátelskou zbraní či jinými válečnými aparáty anebo v míru u výkonu služby bez vlastní viny (§ 36 zák. čl. LI z r. 1875). Tyto podmínky nároku na přídavek za zranění lze zjistiti pouze superarbitraci (§ 1 a 7 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z.).
V řízení v prosinci 1923 provedeném navrhla sice superarbitrační komise, aby byl st-li nárok na trvalý přídavek za zranění přiznán, uznavši, že st-lova nezpůsobilost ke službě povstala zraněním, ale vyslovila jen pravděpodobnost, že zranění to vzniklo v poli, t. j. nepřátelskou zbraní. Z tohoto nálezu nepodává se tedy s určitostí, že podmínky zákonné jsou u st-le splněny, i jde tu o případ pochybný. § 42 cit. zák. čl. LI : 1875 stanovil, že v případech, kde je pochybno, má-li býti gážistovi přiznán přídavek za zranění vůbec nebo v jaké výší, jest rozhodnutí to zůstaveno na vůli min. války, nyní mno. Je-li však rozhodnutí zůstaveno volné úvaze úřadu, pak nelze mluviti v takovém případě o právním nároku strany na přiznání nároku na přídavek a v důsledku toho ani o právním nároku na konání nějakého dalšího šetření. V daném případě nebyly v době vydání nař. rozhodnutí prokázány předpoklady pro nárok na přídavek za zranění zákonem žádané, bylo tedy pochybno, zdali se má st-li přídavek za zranění vůbec poskytnouti. Jestliže žal. úřad za tohoto stavu věci odepřel sice st-li té doby nárok na přídavek za zranění, zároveň však za účelem eventuelního budoucího přiznání nároku toho jednak sám ještě další řízení zahájil, vyžádav si k tomu cíli, — jak ze spisů jde — od příslušného rak. úřadu spisy o st-lově superarbitraci ze 16. října 1918, jednak st-li ponechal, aby dalšími důkazy svůj nárok opřel, neporušil tím žádného subj. práva st-lova ve smyslu § 2 zák. o ss.

Citace:

č. 5425. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 466-469.