Č. 5386.

Státní úředníci: * Úředník, jemuž bylo přiznáno kilometrové, ač při cestě služební nepoužil povozu, smí si započísti pro výměru diety jen onu dobu, kterou by vyžadovala cesta povozem, nikoli však dobu, jíž jest potřebí, aby vzdálenost se prošla.
(Nález ze dne 16. února 1926 č. 12309/25). Věc: Václav H. v R. proti ministerstvu financí o diety.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l — vrchní měřický komisař v R. — účtoval v cestovním denníku za duben 1924 mezi jiným soukromé měření ve L. 6. dubna a to: cesta z R. (odchod 6 hod.) do L. 15 km, měření (4 1/2 h) a cesta zpět (návrat 17 hod.) 15 km, trvání (nárok na diety) 1 den. Účtárna zem. fin. řed. v Praze upravila nárok dietní na 1/2 dne, t. j. na poloviční diety (15 Kč) místo požadované plné diety. Žádosti o novou úpravu denníku nebylo v pořadí instančním vyhověno.
O stížnosti vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, uvážil nss
toto:
Žal. úřad započetl st-li do doby trvání úředního výkonu, směrodatné pro výměru diety dle oddílu I. bodu 2. odst. 3 a 4 výnosu min. fin. z 15. června 1920 č. 5034 pres. o proz. úpravě cestovních požitků stát. zaměstnanců, dobu ztrávenou na cestě na místo komise a zpět v relaci 10 km = 1 hodině, potvrdiv v tomto bodě rozhodnutí zfř z 6. prosince 1924. Závěr svůj, že »v daném případě jest doba tří hodin za cestu v délce 30 km úplně postačitelnou« čerpal z úvahy, že »kilometrové 2 K, stanovené za 1 km dle výnosu z 15. června 1920 č. 5034 pres., odd. II., bod 3 jest poplatek za vzdálenost ujetou a nikoli ušlou. Myšlenkový postup žal. úřadu byl zřejmě ten, že, hradí-li státní správa cestu povozem, může důsledkem toho pro výměru diety započísti pouze onu dobu, kterou cesta povozem — včetně úředního výkonu — vyžaduje.
Stížnost, dovolávajíc se cit. proz. úpravy, hájí naproti tomu stanovisko, že při stanovení kilometrového měla vláda na mysli odškodné za vykonanou cestu, ponechávajíc způsob vykonání na vůli zaměstnance, již omezuje jen předpisy o nuceném použití hromadných dopravních prostředků.
Třeba se tudíž především vypořádati s otázkou, je—li správným žal. úřadem vyslovený právní názor, že kilometrové jest poplatkem za vzdálenost ujetou a nikoli ušlou.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí necituje jiné normy, než shora cit. svůj výnos z 15. června 1920 (schválený usnesením min. rady ze 4. června 1920), jenž v odstavci II. bod 3 stanoví: »Na místě mílového, myriametrového, poštovného a pod. včetně všelikých přídavků a příplatků, zavádí se a) pro úředníky všech hodn. tříd jednotné kilometrové 2 K za km, b) ....« Tím stanovil uvedený výnos nově měřítko pro výpočet náhrady za služební cesty, nedotýká se však základního principu, na němž dosud toto odškodné bylo vybudováno, principu to, že služební cesty úředníků mají zpravidla býti konány povozem (poštou), vysloveného již v § 21. cestovního normálu z 21. května 1812, zachovaného v platnosti §em 58 služ. pragmatiky a zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. Tato zásada, jež byla podkladem pro pozdější úpravu cest. náhrad (mílové, myriametrové, poštovné) byla i podkladem kilometrového. Že se cit. norm. výnos min. fin. zásady této nedotkl a dotknouti nemínil, tomu svědčí jeho znění, že kilometrové se zavádí na místě mílového a t. d., t. j. že ona různá nařízení a výnosy min., jež tyto náhrady upravovaly, nehovící duchu doby a změněným dopravním a valutovým poměrům, nahradil směrnicemi novými, aniž měnil základní princip, na němž byly vybudovány. j7
Ostatně nemohl by ani cit. výnos, uveřejněný toliko cestou služební, platnou právní normu, jakou jest dvorský dekret z 21. května 1812, měniti a eventuelním výnosem takovým stanovené nové povinnosti úředníků mohly by míti platnost jen ohledně výhod jim korelátnč přiznávaných.
Že i výnos ten pojímal kilometrové jako náhradu za povoz, a to náhradu paušální, to dochází výrazu v jeho bodě 7, odd. II., jenž stanoví, že jest nepřípustno účtovati skutečně výlohy za povoz, jenž tedy počítá s tím, že kilometrové se nekryje se skutečnými výlohami povozu, jinými slovy, že jest jen paušální náhradou za výlohy povozu. Z povahy paušálu však plyne, že v některých — snad i četných případech — nestačí na skutečné výlohy najatého povozu, budou však i případy, kdy paušál náklady ty překročí (ku př. v případě odd. II. bodu 4, dle něhož se při společných služebních cestách vyplatí kilometrové každému zaměstnanci).
Z těchto úvah přisvědčil nss názoru žal. úřadu, že kilometrové jest poplatek za vzdálenost ujetou a nikoli ušlou.
Neprávem míní stížnost, že žal. úřad tento svůj úsudek založil na výnosu býv. min. fin. z 28. prosince 1875 č. 34094. Tohoto výnosu, — jenž uvádí ve známost zavedení metrické soustavy v poštovní jízdní službě, neupravuje však nikterak shora ventilovanou spornou otázku —, dovolává se rozhodnutí zfř z 6. prosince 1924, vyjímajíc z něho jedině ustanovení, že 10 km při obyčejných jízdách poštovních jest uraziti za 1 hodinu. I nař. rozhodnutí použilo této relace. Proti tomuto objektivnímu měřítku vzdálenosti ujeté nemá stížnost námitek.
Zbývá uvážiti, má-li zmíněná zásada nějaký vliv na stanovení doby trvání úředního výkonu, měřítka to pro výměru diety. Otázka ta není v »Prozatímní úpravě« řešena a ani starší předpisy nemají pro řešení její potřebných norem ať kladných ať záporných. Vyřešení její podává se však z věci samé. Účtuje-li zaměstnanec kilometrové, t. j. poplatek za vzdálenost ujetou, nemůže logicky míti nárok na to, aby mu do doby, směrodatné pro výměru diety, byla započítána jiná doba, než právě ona, kterou vyžaduje cesta povozem. Z toho, že úředníku se nebrání konati služ. cesty za jistých okolností pěšky, mohl by býti dovozen závazek státní správy čítati pro výměry diety dobu, kterou vyžadovala cesta ušlá, jen tenkráte, kdyby se v případech takových nepřiznávala paušální náhrada za povoz.
Tento výklad hoví i zásadě vyslovené v odst. V. »Prozatímní úpravy«, že služ. cesty dlužno prováděti bez všelikých průtahů, a že i jinak třeba při tom dbáti toho, aby stát byl ušetřen nepotřebného nákladu.
Z těchto úvah jde, že úředník, jemuž bylo přiznáno kilometrové, ač při cestě služ. nepoužil povozu, smí si započísti pro výměru diety jen onu dobu, kterou vyžadovala cesta povozem, nikoli však dobu, jíž jest potřebí, aby vzdálenost ta se prošla.
Nař. rozhodnutí, jež dospívá k stejnému závěru při stejných předpokladech tohoto případu, vyhovuje platnému právnímu stavu a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
Stížností nadhozená otázka, jak má zodpovídati státní zaměstnanec svoji nepřítomnost ve stanovišti, když musel cestu konati pěšky, když kilometrové na obstarání povozu nestačilo, vypadá z rámce tohoto sporu, jenž jedině řeší přípustnost zápočtu ušlé cesty pro výměru diet, neřeší však otázku, kdy a pokud jest s hlediska služby ospravedlněna nepřítomnost úředníka ve stanovišti při úředních cestách mimo služ. místo.

Citace:

č. 5386. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 391-394.