Č. 5582.

Státní občanství. —Domovské právo.—Vojenské věci: K výkladu předpisů brněnské smlouvy o státním občanství a dom. příslušnosti (voj. gážistů).
(Nález ze dne 17. dubna 1926 č. 882).
Prejudikatura: Boh. 1318, 1556, 2343, 3625 adm. a j.
Věc: Kamil S. ve Vídni (adv. Dr. Karel Fuchs z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. m. taj. Dr. Jos. Pešout) o zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: St-l sloužil v býv. armádě rak.-uh. jako gážista, posléze jako podplukovník z povolání a přihlásil se o převzetí do čsl. armády. Jeho žádost za uznání, že nabyl čsl. stát. občanství ipso jure ve smyslu § 1 č. 1. úst. zák. č. 236/1920 Sb., poněvadž přísluší od narození svého nepřetržitě domov, právem do Hořic, byla zsp-ou v Praze zamítnuta z důvodů, že učinil, jak bylo zjištěno konaným šetřením a st-lovým doznáním, dne 14. března 1919 prohlášení dle § 2 rak. zák. z 5. prosince 1918 č. 91 St. Ges. Bl. pro stát. občanství republiky rak. a že mimo to nabyl ke své žádosti téhož dne ve Vídni dom. práva, čímž se stal rak. státním občanem po rozumu čl. 1 a 2 smlouvy uzavřené mezi republikou čsl. a republikou rak. dne 7. června 1920 (č. 107 Sb. ex 1921). Nař. rozhodnutím min. vnitra bylo odvolání st-lovo zamítnuto, nař. rozhodnutím mno pak byla zamítnuta st-lova žádost za přiznání voj. požitků zaopatř. z důvodu, že st-l, jehož žádost za uznání Čsl. stát. občanství byla min. vnitra zamítnuta, jest pro čsl. republiku cizincem a jako cizinec nemá nároku na voj. zaopatř. požitky od čsl. státu.
O stížnostech do předeslaných rozhodnutí podaných, uvážil nss takto: — — —
Brněnskou smlouvou dohodly se stát čsl. a rak. na bližším provedení zásadních ustanovení mírové smlouvy, uzavřené mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Rakouskem v St. Germain-en-Laye dne 10. září 1919 (č. 507 Sb. z r. 1921) a smlouvy uzavřené tamže a téhož dne s republikou čsl. (č. 508 Sb. z r. 1921) k cíli upravení otázek stát. občanství osob, které nabyly v tom neb onom státě dom. práva v době od 28. října 1918 do dne počátku působnosti smluv těch, t. j. do 16. července 1920 a uznaly v článku 1 jako podklad pro provedení čl. 64 a 70 mírové smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s Československem dom. práva, kterých bylo v druhém státě nabyto mezi 28. říjnem 1918 a 16. červencem 1920 podle ustanovení zákonů o právu domovském býv. státu rak. K platnému nabytí dom. práva v době od 28. října 1918 do 16. července 1920 v druhém státě vyžaduje se pak ve smyslu čl. 1 cit. smlouvy brněnské se zřetelem na ustanovení § 2 zák. o právu domovském z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., aby byla osoba dom. práva ve státě smluvním nabývající také příslušníkem tohoto smluvního státu a měla tedy státní občanství státu toho. (Srovnej nálezy Boh. 1318 a 3625 adm.). Může proto při posuzování stát. občanství určité osoby padati na váhu s hlediska článku 1 brněnské smlouvy a podle čl. 64 a 70 mírové smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s Československem dom. právo nabyté v druhém smluvním státě po 28. říjnu 1918 jen tehdy, bylo-li nabyto i stát. občanství ve státě tom a sluší potom ovšem považovati všechny osoby, které získaly platně v jednom ze smluvních států dom. práva a stát. občanství v době od 28. října 1918 do 16. července 1920, za státní občany státu onoho. Pokud jde o platnost nabytí stát. občanství, sluší otázku tu posuzovati podle zákonů platných v dotyčném smluvním státě. Tomu nasvědčuje i článek 2 brněnské smlouvy, který neuznává za platné nabytí stát. občanství rak. na základě § 2 rak. zákona z 5. prosince 1918 č. 91 St. G. Bl., jež bylo získáno bez nabytí dom. práva. Stát. občanství v republice Rak. nabyly podle §§ 2 až 4 cit. zák. z 5. prosince 1918 č. 91 St. G. Bl. osoby, mající v jejím území alespoň od 1. srpna 1914 řádné bydliště resp. osoby, které řádné bydliště své do jejího území později přeložily, pokud mají dom. právo v některé obci býv. Rakouska, vyjímaje Dalmácii, Istrii a Halič, pouhým prohlášením, podaným u okr. polit, úřadu řádného bydliště, že dotčená osoba chce Rak. republice jako věrný stát. občan přináležeti.
V daném případě vysvítá ze spisů správních a zůstalo nepopřeno v celém řízení správním, že st-l učinil dne 14. března 1919 prohlášení pro stát. občanství republiky Rak. podle § 2 uvedeného rak. zák. a že mu bylo také usnesením výboru měst. rady města Vídně pro udělování dom. práva ze 14. března 1919 propůjčeno dom. právo ve Vídni. Nabyl tedy st-l podle toho, co nahoře uvedeno — platně dom. právo ve Vídni a stát. občanství v R. a stal se po rozumu čl. 1 cit. brněnské smlouvy stát. občanem rak. Není proto nezákonným závěr žal. úřadu, že se st-l nestal ex lege státním občanem čsl. (§ 1 bod 1 úst. zák. č. 236/1920) a že se jím státi nemohl, ježto neměl od 1. ledna 1910 nepřetržitě dom. právo v území někdejšího mocnářství Rak.-uh., jež náleží nyní čsl. reblice.
Že tu není nepřetržitosti dom. práva na území čsl. republiky, vysvítá z úvahy, že st-l nabyl platně dom. práva i stát. občanství v Rak. v roce 1919 a že tudíž nemohl míti ve smyslu §§ 2 a 15 zák. o právu dom. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. dvojí dom. právo a tím i dvojí stát. příslušnost. Nemůže míti proto skutečnost, že byl st-l dne 22. listopadu 1919 propuštěn ze státoobčanského svazku republiky Rak., žádného právního významu pro posouzení otázky stát. občanství st-lova v čsl. republice s hlediska cit. § 1 bodu 1 úst. zák. č. 236/1920 a nemůže zviklati zákonitost nař. rozhodnutí.
Než stížnost není důvodná ani pokud se snaží dovoditi nárok st-lův na uznání stát. občanství čsl. z ustanovení čl. 3 odst. 2 in fine zmíněné brněnské smlouvy. Podle ustanovení toho uznávají se za státní občany osoby, které v desátý den podepsání této smlouvy (t. j. dne 17. června 1920) budou konati službu v branné moci kteréhokoli z obou států jako gážisté nebo poddůstojníci. Předpokládá tedy ustanovení to, aby dotčená osoba sloužila aktivně v branné moci toho kterého státu dnem 17. června 1920 a byla tedy aktivním gážistou resp. poddůstojníkem státu onoho.
Podle obsahu správ, spisů a spisů tohoto soudu ,(nál. Boh. 1556 adm.) byl st-l povolán k činné službě v čsl. branné moci jako podplukovník ve výslužbě výnosem mno z 18. prosince 1920 a ustanoven skladištním důstojníkem čsl. pěšího pluku č. 25 v Báňské Bystřici. Nemohl proto konati činnou službu v branné moci čsl. státu v den 17. června 1920 a nemůže pak ovšem ničeho dovozovati pro otázku svého stát. občanství z uvedeného ustanovení brněnské smlouvy. Tvrdí-li stížnost, že byl st-l povolán k činné službě již výnosem z 18. prosince 1919, a dovolává-li se na podporu tohoto svého tvrzení odv. spisu, jenž došel z mno k tomuto soudu dne 30. listopadu 1921 pod č. 16281, pak jest k tomu poznamenati, že byl sice v odv. spise tom citován výnos mno z 18. prosince 1919, a uvedeno, že byl tímto výnosem st-l do činné služby povolán, že však jde v případě tom zřejmě o přepsání, ježto podle obsahu správních spisů r. 1919 výnos uvedeného čísla na st-le vůbec řízen nebyl a st-l ani netvrdí, že by byl výnos takový obdržel. Ostatně by ani nemohlo pouhé povolání do činné služby vzhledem k jasnému znění cit. čl. 3, odst. 2 brněnské smlouvy nahraditi zákonný rekvisit konání služby v čsl. branné moci.
Stejně mylnými jsou další vývody stížnosti, které chtějí podřaditi skutkovou podstatu dnešního sporu pod normu čl. 6 cit. brněnské smlouvy a dovozují, že st-l spadá do 3. skupiny osob tam uvedených a že jest tudíž použíti naň v plném rozsahu článku 4 smlouvy s republikou Čsl. resp. s ním souhlasného ustanovení § 1 odst. 3 úst. zák. č. 236/1920. Jeť k nabytí stát. občanství podle cit. předpisů — jak nss již ve svém nálezu Boh. 2343 adm. vyslovil a zevrubně odůvodnil, — třeba, aby rodiče osoby, o niž jde, měli — podle okolností — řádné bydliště nebo dom. právo na území Čsl. republiky v době, kdy uvedený zákon vešel v platnost, jakož i že nestačí, je-li tato podmínka splněna jen u matky, kdežto otec dříve zemřel. St-l ani netvrdí, že by otec jeho se byl dožil dne, kdy svrchu cit. zákon ústavní vešel v platnost (16. července 1920) a jde proto svrchu zmíněná argumentace stížnosti mimo.
Stejně lichými jsou konečně i vývody stížnosti, které se dovolávají § 16 dom. zák. z 3. prosince 1863 čís. 105 ř. z. a uvádějí, že st-l vrátiv se do republiky Čsl. nabyl opětně čsl. stát. příslušnosti ve smyslu ustanovení tohoto. Zabezpečujeť předpis tento podle svého znění toliko dom. právo osobám tam blíže označeným a nemá žádné normy o opětném nabytí stát. občanství. Dom. právo předpokládá však podle § 2 cit. zák. o právu dom. státní občanství, ale toto řídí se předpisy jinými a nelze proto z předpisu § 16 cit. zák. ničeho dovozovati pro otázku dnešního sporu. — — — —

Citace:

č. 5582. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 764-767.