Č. 5279.

Učitelstvo: O požitcích učitelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku po čas vojenské služby a o doplatcích na požitky ty podle § 5 zákona č. 470/1919.
(Nález ze dne 9. ledna 1926 č. 115.)
Prejudikatura: Boh. 3685 adm.
Věc: Jan H. v Ú. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran požitků po čas vojenské služby. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l žádal podáním presentovaným dne 10. března 1920 s poukazem na § 4 zák. z 23. července 1919 č. 470 Sb. za zápočet celé doby od 30. listopadu 1915 do 31. března 1917, po kterou konal vojenskou službu, a za dodatečné vyplacení zastavených požitků za tuto dobu, při čemž udal, že před svým narukováním byl ustanoven zatímně. Zšr v Praze rozhodla dne 19. prosince 1920 na základě § 7 zák. z 23. července 1919 č. 470 Sb., že def. učitele Josefa H. jest dnem 1. listopadu 1918 se započítatelnou dobou služební jednoho roku 11 měsíců a se zápočtem 4 válečných pololetí, úhrnem 3 roky 11 měsíců, zařaditi do XI. hodnostní třídy 2. plat. stupně a dnem 1. září 1919 při služ. době 4 let 9 měsíců do XI. hodn. tř. 3. plat. stupně, takže po dalších 3 měsících, t. j. 1. prosince 1919, postoupí do X. hodn. tř. 1. stupně. Zároveň vyslovila zšr, že doplatek za dobu od 1. prosince 1916 do 31. března 1917 činí 520 K. Dalším rozhodnutím ze 3. června 1921 vyslovila zšř, že st-li nepřísluší doplatek ve vyšší částce 1080 K, který jemu mezi tím byl ošv-em poukázán, poněvadž od 1. prosince 1915 do 30. listopadu 1916 odsluhoval dobrovolnický rok. Proti tomu podal st-l rozklad z 18. června 1921, ve kterém se dovolával §u 5 zákona č. 470/19. Rozhodnutím z 18. prosince 1921 nevyhověla zšr tomuto rozkladu, poněvadž podle předpisu § 14 odst. 3 zák. č. 274/1919 sluší učitelům povolaným k voj. službě presenční, trvající dle zákona rok nebo déle, požitky učitelské zastaviti, tento předpis nebyl zákonem č. 470/19 výslovně zrušen a zákon tento neobsahuje také nikde předpisu o jednoročních dobrovolnících. Jelikož ani státním úředníkům požitky za rok dobrovolnický se nevyplácejí, jest doplacení takové vyloučeno též u učitelů, kteří dle zákona jsou na roven postaveni úředníkům státním.
Rekurs, ve kterém se st-l dovolával jednak povšechného znění § 5 zák. č. 470/1919, jednak toho, že byl povolán k voj. službě v roce 1915 na základě mobilisace po provedeném třídění, nikoliv na základě normálního odvodu, takže nelze jeho vojenskou služ. dobu od 1. prosince 1915 do 1. prosince 1916 považovati za dobrovolnický rok ve smyslu dřívějšího branného zákona, byl nař. rozhodnutím zamítnut jako neodůvodněný vzhledem k ustanovení §u 5 zák. č. 470/19 v souvislosti s odst. 3 §u 6 zák. ze 26. května 1891 č. 41 z. z., jímž se výslovně stanoví, že na čas, po který se koná povinnost vojenské služby presenční podle zákona rok nebo déle trvající, přestanou veškeré příjmy s místem učitelským spojené.
O stížnosti uvážil nss takto:
Na sporu jest, zda st-li přísluší nebo nepřísluší doplatek požitků učitelských za dobu od 1. prosince 1915 do 30. listopadu 1916. St-l opíral v řízení správním a opírá ve stížnosti nárok na doplatek ten jednak o tvrzení, že podle §u 5 zák. č. 470/1919 přísluší doplacení požitků za dobu voj. služby neomezeně též za dobu jednoroční služby presenční, jednak o tvrzení, že v rozhodné době sloužil jako domobranec z důvodu svolání domobrany a nikoliv jako jednoroční dobrovolník z důvodu odbytí presenční povinnosti služební.
Ze znění nař. rozhodnutí je zřejmo, že žal. úřad pokládá 1) především služ. dobu st-lovu od 1. prosince 1915 do 30. listopadu 1916 za dobu výkonu povinné voj. služby presenční rok nebo déle trvající, za kterou podle českého zem. zákona z 26. května 1891 č. 41 z. z. § 6 odst. 2 bod 2 učiteli požitky nenáležežjí a že žal, úřad má dále 2) za to, že uvedený předpis, zákona z roku 1891 není dotčen §em 5 zák. 470/1919.
Nutno tudíž nejprve zkoumati, zda stanovisko žal. úřadu, zaujaté ad 1), je po zákonu.
Zákon z 26. května 1891 č. 41 z. z. česk. rozeznává v § 5 v příčině jednotlivých druhů vojenské služby učitelů národních škol v Čechách aktivní vojenskou službu: a) k vlastnímu vojenskému výcviku po čas k tomu zákonem ustanovený, b) z příčiny periodického výcviku ve zbrani, c) v případu mobilisace a d) v případu svolání domobrany.
Podle těchto jednotlivých druhů vojenské služby rozlišuje pak zákon v § 6, zda a do jaké míry mají učiteli po čas vojenské služby býti ponechány požitky učitelské; v tom směru pak stanoví zákon v § 6 odst. 2 jednak v bodu 3, že v případě mobilisace [§ 5 lit. a)] podrží učitelé, kteří náležejí k mužstvu, plné příjmy učitelské ......, z kteréžto výhody však vylučuje ty učitele, kteří ještě nevykonali povinnost branné služby presenční zákonem na rok nebo na déle vyměřené, jednak ponechává v bodu 1) po dobu voj. služby podle § 5 lit. a), tedy po dobu vlastního vojenského výcviku po čas k tomu zákonem ustanovený plné požitky učitelské; z této zásady však stanoví výjimku bod 2), podle něhož »na čas, po který se koná povinnost vojenské služby presenční podle zákona rok nebo déle trvající, přestanou veškeré příjmy s místem učitelským spojené.«
Z těchto předpisů tedy jde, že učitel konající vojenskou službu aktivní neměl podle zákona č. 41 z. z. ex 1891 po čas jednoroční presenční služby nárok na požitky, a to stejně, šlo-li o normální odbytí této služby presenční též za účelem vlastního vojenského výcviku anebo o odbytí této služby presenční následkem svolání domobrany.
Poněvadž pak není sporu o tom, že st-l, nastoupiv v roce 1915 následkem svolání domobrany aktivní službu vojenskou, předepsanou jednoroční službu presenční odbytu neměl, neopak podle potvrzení doplňovacího velitelství v L. z 30. září 1923 nastoupil 16. listopadu 1915 presenční službu co býv. jednoroční dobrovolník, a platí čas od 16. listopadu 1915 do 15. listopadu 1916 co předepsaná vojenská služba presenční, je zřejmo, že mu za udanou dobu ani podle § 6 odst. 2 bod 3 věta druhá zákona č. 41 z. z. česk. z r. 1891 učitelské požitky nenáležely; není proto ani třeba zkoumati, zda službu tu konal jako domobranec nebo jako jednoroční dobrovolník, poněvadž výsledek co do učitelských požitků zůstává týž (ať již podle § 6 odst. 2 bod 2) anebo podle § 6 odst. 2 bod 3 věta druhá, p. s. t. §6 odst. 2 bod 1).
ad 2) Spor soustřeďuje se tudíž jenom na otázku, zda st-li, který dle uvedeného podle zák. č. 41 z. z. z r. 1891 za udanou dobu nárok na požitky učitelské neměl, byl nárok na doplacení těchto požitků poskytnut zákonem z 23. července 1919 č. 470 Sb. a sice §em 5 tohoto zákona, jehož se st-l jedině dovolává.
Uvedený § 5 zák. č. 470/1919 stanoví, že »v těch zemích, kde učitelům vojínům, pokud náleželi k mužstvu, nebyly v době jejich vojenské služby vypláceny plné služební příjmy«, jest nevyplacené rozdíly nahraditi. Jelikož v daném případě jde o vojenskou službu konanou za války světové, nemusil nss zkoumati, zda tento předpis platí povšechně v příčině každé vojenské služby (i mimo světovou válku) a zda tedy po př. tímto předpisem bylo dotčeno ustanovení § 14 zák. paritního č. 274/ 1919 platící ovšem teprve od 1. listopadu 1918 (čl. VI zák. 274/1919).
Ze znění § 5 zákona č. 470/1919: »V těch zemích«, »pokud náleželi k mužstvu« jde, že zákon tu má na mysli ony případy vojenské služby učitelů, v nichž a) měla význam jejich příslušnost k mužstvu a v nichž b) co do nakládání s učiteli vojíny byly v jednotlivých zemích rozdíly.
Ve směru ad b) jde z § 6 odst. 2 bod 2 a bod 3 věta druhá česk. zem. zákona z 26. května 1891 č. 41 z. z., že v Čechách neměl učitel-vojín po čas presenční služby, trvající rok nebo déle, nárok na učitelské požitky ani tehdy, konal-li službu tu následkem svolání domobrany anebo mobilisace; naproti tomu jde z § 6 odst. 2 bod 2 a 3 mor. zákona z 12. března 1890 č. 53 z. z., že učitel povolaný k voj. službě následkem mobilisace nebo svolání domobrany ve stavu mužstva podržel svoje požitky učitelské (svobodný z polovice, učitel mající vlastní domácnost se ženou nebo dítětem plně), aniž tu platila výjimka uvedená v 2. větě § 6 odst. 2 bod 3 česk. zákona č. 41/1891. Podstatně totéž jako na Moravě platilo podle § 62 slez. zákona o právních svazcích učitelstva ze 6. listopadu 1901 č. 42 z. z. ve znění zák. z 8. dubna 1914 č. 16 z. z. též ve Slezsku, kde však vůči stavu jak v Čechách tak na Moravě platila ta úchylka, že ztráta požitků po čas presenční služby byla omezena ,(za podmínek uvedených v odst. 2. bod 2) na první rok presenční služby dobrovolnické.
Z uvedeného jde, že ve směru tu na sporu jsoucím, byly rozdíly co do úpravy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Ve směru ad a) jde z cit. zákonů, že příslušnost k mužstvu (a contr. vlastnost gážisty) měla význam pro vojenskou službu důsledkem mobilisace po příp. svolání domobrany (§ 6 odst. 2 bod 3 a odst. 3 zákona česk., § 6 odst. 2 bod 3 a bod 4 mor. zákona a § 62 odst. 2 bod 3, jakož i § 63 slez. zákona).
Dle toho vyhovuje tedy případ st-lův v obou uvedených směrech slovnému znění § 5 zák. č. 470/1919.
Poněvadž pak zákon tento doplacení požitků podle § 5 na jinaké podmínky nebo výhrady neváže, zejména presenční službu rok nebo déle trvající nijak nevylučuje, což by zákon ten — znaje přec shora uvedené předpisy zákonů zemských — byl patrně výslovně uvedl, kdyby byl výsledek takový zamýšlel, nutno souditi, že zákon č. 470/1919, působící podle § 10 od 25. července 1914, i v tomto směru změnil právě předpisy zákonů zemských, zejména též česk. zákona č. 41/1891, že zahrnuje též případ st-lův, a že tudíž st-li žádaný doplatek nelze odepříti jedině z důvodu uvedeného v nař. rozhodnutí.
Tomuto výkladu zákona svědčí též celková tendence zákona č. 470/1919, jevící se i v jiných jeho předpisech, na př. v §§ 4, 6, 7, která zřejmě chce učitelům poskytnouti výhody velmi dalekosáhlé (srov. též nález Boh. 3685 adm.), a to přes opačný obsah sněmových materialií, viz tisk č. 1359, 4. odstavec — namnoze výhody přesahující značně ony výhody, které v obdobných směrech byly poskytnuty státním úředníkům. Stejně svědčí tomuto výkladu § 5 zejména též znění §u 6 zák. č. 470/ 1919, podle něhož i takovým učitelům, kteří byli k vojenské službě povoláni jako učitelé výpomocní, mají býti »ušlé služební příjmy« nahrazeny, aniž zákon se tu zmiňuje o době služby presenční podle zákona rok nebo déle trvající.
Z těchto úvah bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle §u 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5279. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 196-200.