Č. 5479.

Obecní dávka z přepychových bytů: Od dávky nejsou osvobozeny místnosti, jichž se v domě továrního podniku užívá jako úředních a obývacích místností členů správní rady.
(Nález ze dne 13. března 1926 č. 5122).
Prejudikatura: Boh. 4539 adm.
Věc: Obec N. (adv. Dr. Jul. Eisner z Prahy) proti okresní správní komisi v Nejdku o obecní dávku z přepychových bytů.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Obec N. vybírá dávku z přepychových bytů na základě pravidel, schválených zsv-em dne 8. listopadu 1922 a shodují se pravidla ta se vzornými pravidly, uvedenými ve vl. nař. z 27. dubna 1922 čís. 143 Sb.
Platebním rozkazem ze 13. června 1923 předepsala obec N. firmě .... dávku tu z místností nacházejících se v přízemí jejího domu. Žal. úřad, jenž postupem instancí ve věci rozhodl, předpis dávky té zrušil z důvodů, že jednak z obsahu stížnosti, jednak z úředního šetření zjistil, že ony místnosti nelze pokládati za byt, ježto držitel jich jako takových neužívá a místnosti ty nejsou třetím osobám pronajaty, z čehož nutno usuzovati, že místností těch používá se ať již trvale, nebo přechodně k účelům obchodním. Místnosti používané výlučně k účelům živnosti nebo povolání jsou osvobozeny od dávky dle ustanovení § 1. odst. d) pravidel; velikost a rozloha jejich nerozhoduje. Ani místnosti jen přechodně členy správní rady používané nepodléhají dávce, ježto jde jen o příležitostné a přechodné užívání jich k účelům obytným, o němž pravidla nemají předpisů.
O stížnosti uvážil nss takto: — — — — Dle § 1 pravidel vybírá se dávka z přepychových bytů ze všech obytných místností, které jsou při kterémkoli bytě v obci nad nejvyšší míru v § 2 .stanovenou. Dle § 1 odst. 3 lit. d) pravidel nepovažují se za místnosti obytné prostory, kterých se užívá výhradně k účelům živnosti nebo povolání. Z konstrukce § 1 pravidel vůbec, který právě obytné místnosti dávce podrobuje, z cit. ustanovení, kladoucího váhu na výhradné používání místností k účelům živnosti a povolání, z povahy jednotlivých druhů místností, příkladmo v něm uvedených, i z ustanovení o lázeňských domech, jež vlastní byt majitele domu z osvobození nevylučuje, nutno souditi, že za místnosti sloužící k účelům živnosti nebo povolání možno pokládati jen takové prostory, které přímo a bezprostředně slouží živn. podnikání nebo povolání a že místnosti, jež lze uvésti ve vztah k živn. podnikání jen nepřímo tím, že osoby, stojící v nějakém poměru vůči podniku, užívají jich k vlastním účelům obytným, nelze pokládati za provozovnu ani za její součást (Srov. nález Boh. 4539 adm.).
Na věci nic nemění okolnost, že bydlení to děje se snad v zájmu podniku, neboť i v tomto případě nejde o přímé a bezprostřední provozovny a části jejich, na něž cit. § 1 odst. 3 lit. d) myslí, nýbrž jen o místností sloužící k účelům obytným. Zda místnosti obývají se trvale, či jen přechodně, nebo zda se jich mimo to také k jiným účelům, než účelům obývacím užívá, nerozhoduje, ježto pravidla o dávce v té příčině nerozeznávají.
Zůstalo-li nepopřeno, že se místností sporných užívá i k účelům bytovým, a nelze-li jim, jak uvedeno, přiznati osvobození od dávky podle § 1 odst. 3 lit. d) pravidel o dávce, nutno je pokládati za byt podle 1. odst. § 1 pravidel dávce podrobený. — — — —

Citace:

č. 5479. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 567-568.