Č. 5589.

Pozemková reforma: * Prekluse nároků dle § 11 záb. zák. stanovená v § 3 náhr. zak. předpokládá vyzvání vlastníka jedním ze soudů, v jehož knihách jsou přejímané nemovitosti zapsány.
(Nález ze dne 20. dubna 1926 č. 2170).
Prejudikatura: Boh. 947, 4563 adm.
Věc: Ferdinand Zdeněk L. v B. (adv. Dr. Arn. Barbořík z Prahy) proti stát. pozemkovému úřadu o nárok dle § 11 zákona záborového.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze 14. května 1924 navrhl stpú u zem. civ. soudu v Praze, aby bylo oznámeno zamýšlené převzetí dle § 2 náhr. zák. Dru Maxi L. a Ferdinandu Zd. L., jako držitelům svěřenského panství ve St., s ostatními zástupci svěřenství st-ského, ohledně nemovitostí svěřenských, a zároveň Ferdinandu Zdeňku L., jako alodnímu vlastníku, ohledně jeho alodních nemovitostí, zapsaných ve vl. č. ... obce St. a obce N. (okr. soudu v Ú.). Usnesením z 26. června 1924 soud návrhu tomu vyhověl, zamýšlené převzetí stranám oznámil a je, a to Ferdinanda Zdeňka L. jako spoludržitele svěřenství i alodního vlastníka, vyzval, aby se u zem. civ. soudu v Praze do 30 dnů ode dne doručení tohoto oznámení písemně vyjádřili, uplatňují-li u nemovitostí k převzetí určených své právo podle § 11 záb. zák., a připojil sankci v § 3 náhr. zák. uvedenou. Usnesení to bylo Ferdinandu Zdenku L. doručeno 3. srpna 1924. St-l, dovolávaje se toho, že dne 28. srpna 1924 doručeno mu bylo okr. soudem v Ú. shora uvedené oznámení, podal u něho dne 26. září 1924 žádost, aby mu nemovitosti ve čl. č. ... obce St. a obce N. zapsané byly podle § 11 záb. zák. propuštěny ze záboru. Nař. výměrem z 11. října 1924 zamítl žal. úřad žádost tu jako opožděnou z důvodu, že byla podána po uplynutí lhůty stanovené v cit. usnesení zem. civ. soudu, jež vyzvání dle § 3 náhr. zák. obsahovalo, a to ještě u soudu nepříslušného. Rozkladu do tohoto rozhodnutí podanému stpú nař. výměrem z 30. prosince 1924 nevyhověl z důvodu, že jen soud, u něhož oznámení bylo podáno, jest soudem příslušným k převzetí žádosti dle § 11 záb. zák., kdežto soudy ostatní vlastníka nevyzývají k uplatnění nároku toho, nýbrž uvědomují jej jen o tom, že poznámku zamýšleného převzetí ve svých pozemkových knihách vykonaly.
O stížnosti nss uvážil: — — —
Aby mohl vysloviti, že podle § 3 náhr. zák. nastala prekluse nároku vlastníkova na propuštění půdy dle § 11 záb. zák., musí si stpú vždy napřed zodpovědět otázku, jsou-li dány její předpoklady, zákonem stanovené. Jedním z předpokladů jest, aby oznámení o zamýšleném převzetí dle § 2 náhr. zák. podal stpú u soudu (§ 3 náhr. zák.), a sice u jednoho z těch soudů, v jehož knihách nemovitosti přejímané jsou zapsány (§ 2 odst. 2 náhr. zák.). Neučinil-li tak, nemá akt všech zákonem předepsaných náležitostí, nepočne pro vlastníka lhůta § 3 náhr. zák. k vyjádření vůbec běžeti, a stpú nemůže preklusi nároku vlastníkova dle § 11 záb. zák. platně vysloviti.
Aplikuje zásady tyto na daný případ, došel nss k těmto závěrům: Mezi stranami není sporu o tom, že žal. úřad podal oznámení podle § 2 náhr. zák. u zem. civ. soudu a že soud ten je doručil st-li jednak jako spoludržiteli svěřenství st-ského, jednak jako alodnímu vlastníku nemovitosti zapsaných v pozemkových knihách okr. soudu v Ú. Stížnost tvrdí a žal. úřad v odv. spise výslovně to přiznává, že jde o omyl žal. úřadu v označení vlastníků, ježto st-l nemá nic společného se svěřenstvím st-ským, a že není ani jeho spoludržitelem, nýbrž že jde o dva zcela samostatné subjekty vlastnické, jimž zamýšlené převzetí bylo oznámeno.
Dle odst. 2 § 2 náhr. zák. má žal. úřad oznámení podati u soudu, v jehož knihách nemovitosti přejímané jsou zapsány. Žal. úřad v odv. spise nepochybuje, že kdyby šlo o st-le samotného, byl by musil podle tohoto zákonného ustanovení oznámení to podati jedině u okr. soudu v Ú., má však za to, že, oznámil-li zamýšlené převzetí jedním podáním více subjektům vlastnickým, může podle odst. 3. § 2 náhr. zák. podati oznámení u kteréhokoliv soudu, v jehož knihách pozemkových zapsány jsou nemovitosti oznámením dotčené. Názor tento odporuje zřejmě zákonu, neboť ustanovení § 2 má na mysli jen jediný subjekt vlastnický, a nelze proto ustanovení jeho odst. 3. rozšiřovati na případy, kde žal. úřad oznamuje zamýšlené převzetí jedním podáním více subjektům vlastnickým od sebe úplně odlišným. Ale pak schází jeden ze zákonných předpokladů, aby lhůta § 3 náhr. zák. pro vlastníka vůbec počala běžeti, a nemůže také stpú preklusi nároku dle § 11 záb. zák. platně vysloviti. Na věci nic nemění, že st-l uplatnil nárok dle § 11 záb. zák. až v důsledku usnesení okr. soudu v Ú., jež vyzvání dle § 3 náhr. zák. neobsahovalo, když lhůta § 3 náhr. zák. nepočala pro něho dosud běžeti, a když nemůže mu býti bráněno, aby kdykoliv před řízením podle §§ 2 a 3 náhr. zák., ať ho k tomu vedly pohnutky jakékoliv, nárok dle § 11 záb. zák. uplatnil.
Nař. rozhodnutí, stojící na opačném stanovisku, odporují zákonu, a bylo je proto zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5589. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 777-779.