Č. 5614.

Státní zaměstnanci: * Bývalé manželce státního zaměstnance, jejíž manželství bylo rozloučeno, nepřísluší nárok na vdovskou pensi.
(Nález ze dne 29. dubna 1926 č. 9.091).
Prejudikatura: Boh. 3273 adm.
Věc: Olga K. v P. (adv. Dr. Vil. Magerstein z Prahy) proti ministerstvu financí o vdovskou pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 19. srpna 1924 žádala st-lka jako vdova po vládním radovi Hugonu K. o povolení vdovské pense a odůvodňovala svoji žádost následovně: Provdala se za Hugona K. 23. dubna 1897, v roce 1922 podala na něho žalobu o rozvod od stolu a lože a během tohoto sporu dohodla se s ním o rozvod. Na návrh Hugona K. byla pak krajským soudem v P. roku 1924 vyslovena rozluka, ježto prý její manžel se hodlá oženiti znovu, což také v červnu 1924 učinil. Zemřel však již 23. července 1924.
Rozhodnutím zfř v Praze z 12. září 1924 nebylo žádosti této vyhověno s tím odůvodněním, že manželství st-lčino s Hugonem K. bylo rozloučeno a manželku rozloučenou nelze považovati za vdovu, poněvadž rozlukou se manželství právně i fysicky zrušuje. Odvolání st-lčinu proti rozhodnutí tomuto podanému nebylo nař. rozhodnutím vyhověno. — —
O stížnosti uvažoval nss následovně: — —
Služební pragmatika z r. 1914 neobsahuje s výjimkou § 64 a 65 ve příčině vdovských pensi žádných materiálních předpisů, nýbrž poukazuje v § 60 v té příčině na platné předpisy. Z těchto dosavadních předpisů stanoví pak zákon ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. v § 17, že dosavadní ustanovení o zaopatření zřízenců státních, jejich vdov a sirotků, pokud neodporují předpisům tohoto zákona, budou i dále platná, mezi jiným s tou výjimkou, že rozvedená manželka státního zaměstnance pozbývá toliko tenkráte nároků ze zákona tohoto vznikajících, je-li dokázáno, že rozvod se stal její vinou. Ze starších předpisů platí dosud ustanovení dekretu dvorské komory z 5. října 1830 J. G. S. č. 2485, jímž na základě cis. rozhodnutí z 25. června 1830 se stanoví, že zachovávati jest dosavadní předpis, podle něhož jen ony od svých manželů v době jejich smrti rozvedené vdovy (ať se rozvod stal soudně či mimosoudně) jsou způsobilé k pensi, které prokáží, že nemají žádné viny na rozvodu. Stejně i ostatní předpisy, týkající se zaopatř. požitků osob pozůstalých po stát. zaměstnancích, jednají jen o vdovách a sirotcích, na příkl. dekret dvorské komory z 28. ledna 1767 č. 172, pensijní normál z 30. listopadu 1771 č. 95 a z 26. března 1781 č. 471, dekret dvorské komory z 26. dubna 1822 sb. pol. zák. svazek 50 č. 50 a ze 17. dubna 1834 sb. zák. polit, svazek 62 č. 49.
Z toho plyne, že nárok na dvovskou pensi příslušel pouze vdovám, resp. v určitých případech i vdovám rozvedeným. Na tomto právním stavu nenastala žádná změna ani zákonodárstvím republiky čsl., které rovněž jedná o vdovách (arg. § 5 zák. č. 2/1920 a v určitých případech i o družkách života, které až do smrti státního zaměstnance s ním žily ve společné domácnosti.
Vdovou pak rozuměti sluší, jak nss ve svém nálezu Boh. 3273 adm. dovodil, jen onu manželku, jejíž manželství bylo smrtí manželovou rozvázáno. Bylo-li tedy manželství co do svazku rozvázáno jiným způsobem než smrtí t. j. rozlukou manželství, není tu, zemře-li později bývalý manžel, »vdovy«, stejně jako »vdovou« se nestane žena, jejíž manželství bylo prohlášeno za neplatné ,(§ 94 a násl. o. z. o.) tím, když muž zemře. Třebaže manželství, které bylo později rozloučeno, bylo před rozlukou manželstvím skutečným se všemi právními účinky, zanikl rozlukou svazek manželský, a nelze pro případ, že rozloučený manžel později zemře, pojmově mluviti o »vdově«.
St-lka namítá dále, že i kdyby rozloučenou manželku po smrti býv. manžela nebylo možno pokládati za vdovu, příslušel by jí přece nárok na vdovskou pensi dle § 7. o. z. o. analogickým použitím předpisů o nárocích manželek rozvedených. Analogické použití těchto předpisů odůvodňuje stížnost především úvahou, že prý veškeré předpisy o vdovských pensích pocházejí z dob rakouských, kdy většina státních úředníků byla vyznání katolického a tedy rozluka u nich nebyla možná, kdežto u manželů vyznání jiného mohlo býti manželství rozloučeno toliko z viny jed- noho nebo druhého manžela, nikdy však proti vůli nevinného manžela, jak jest nyní možno podle §§ 15 a 16 zák. č. 320/1919, takže se rozluka manželství za nynějšího právního řádu jeví ve světle zcela jiném než dříve.
Námitka tato není důvodnou. Třebaže v době, kdy příslušné předpisy o vdovské pensi byly vydány, nebyla u katolíků rozluka možná, a třebaže — ovšem s výjimkou manželstev židovských dle § 133 o. z. o. — byla u manželů jiných vyznání rozluka možná jen z viny jednoho nebo druhého manžela, byla přece jen při manželstvech křesťanů-nekatolíků, židů a osob nepříslušejících k některému uznanému náboženskému vyznání (§§ 115, 116, 135 o. z. o., § 10 zák. z 25. května 1868 č. 47 ř. z. a § 2 zák. z 9. dubna 1870 č. 51 ř z.) rozluka možná, a třebaže fakticky většina státních zaměstnanců byla vyznání katolického, tedy přece nebyl případ rozluky manželství u státních zaměstnanců vyloučen. Jestliže pak zákon přes to, že rozluka manželství byla pravidelně povolena jen z viny jednoho nebo druhého manžela a po případě tedy jen z viny státního zaměstnance, přece ženě z manželství takto rozloučeného výslovného nároku na vdovskou pensi neposkytl, pak nutno míti za to, že zákonodárce, upraviv nároky vdov rozvedených ženám z manželství rozloučených nároku na vdovskou pensi poskytnouti nechtěl, a že tedy jim vdovské pense neposkytl vědomě, přiznav vdovskou pensi toliko vdově.
Ani ta okolnost, že podle zákona č. 320/19 jest rozluka možná proti vůli nevinného manžela, nemůže na věci nic změniti, ježto nárok vdovy na vdovskou pensi vzniká nikoli již za života druhého manžela, nýbrž teprve jeho smrtí a nejsou-li předpoklady nároku na vdovskou pensi, zejména tedy existence svazku manželského v době úmrtí státního zaměstnance splněny, pak nárok na vdovskou pensi vůbec nemůže vzniknouti bez ohledu na to, z kterého důvodu předpoklady ty splněny nejsou. Dovolává-li se stížnost dále předpisů § 19 zák. 320/1919 o úpravě majetkových a výživových poměrů pro případ rozluky manželství, aby tím odůvodnila jeho analogické použití na případ st-lčin, dlužno k tomu odvětiti tolik, že subjektem k placení vdovské pense povinným není státní zaměstnanec, nýbrž stát jako jeho zaměstnavatel a že tedy již z toho důvodu analogické použití předpisu § 19 zák. č. 320, který upravuje poměry mezi manžely jako takovými, není na místě.
Stížnost spatřuje i omezeni osobní volnosti manželky státního zaměstnance a tedy rozpor s ustanovením § 107 ústavní listiny, kdyby manželka z obavy, aby nepozbyla rozlukou nároku na vdovskou pensi, byla nucena dále žíti s manželem, který ji snad týrá a nemohla by žádati o rozvod, poněvadž tento po čase by proti její vůli mohl býti zaměněn v rozluku. Námitka tato jest nemístná a sice již proto, že § 107 úst. listiny nejedná o omezení osobní volnosti, t. j. o volnosti jednání, nýbrž o omezení osobní svobody t. j. o nedotknutelnosti osoby státního občana.
Tvrdí-li stížnost dále, že by stát byl o vdovskou pensi bezdůvodně obohacen, kdyby st-lce vdovskou pensi nevyplácel, ačkoli prémie za vdovskou pensi byla vládním radou K. až na konec jeho života placena, jest i tato námitka bezdůvodnou a sice již proto, že státní zaměstnanci neplatí žádných zvláštních prémií na vdovskou pensi, nýbrž bez ohledu na to, zda jsou ženatí, platí jen příspěvek dle pens. základny.
Otázkou, zda i druhá manželka vládního rady K. má proti státu z důvodu manželského svazku s vl. r. K. nárok na vdovskou pensi, se nss vůbec nemohl zabývati, ježto o tuto vdovskou pensi se nejedná.

Citace:

č. 5614. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 823-825.