Č. 5321.Učitelstvo: * Prozatímní učitelce ručních prací po odbyté službě počáteční přísluší podle třetího odstavce §u 19 zák. č. 274/1919 veškeré služební požitky, tedy nejen služné, nýbrž i mimořádné přídavky, toliko v uváděné tam výši percentuální.(Nález ze dne 26. ledna 1926 č. 8590.)Prejudikatura: Boh. 5117 adm.Věc: Marie B. v L. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran osobního přídavku vyrovnávacího.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Ošv v L. poukázal v základě generálního zmocnění, daného mu zásadně k poukazování učitelských platů, stěžující si zatímní učitelce ženských ručních prací, vyučující na obecné škole v L. 4 hodiny v týdnu, ke dni 1. ledna 1921 služ. příjmy podle VIII. hodn. třídy 1. plat. stupně, a to základní služné 25 procenty, místní přídavek 25 procenty, drahotní přídavek per 900 K, mimořádnou výpomoc a nouzovou výpomoc, snížené podle §u 2 zák. č. 495/1921 na 70% výpomocí státních úředníků, prvou v částce 1848 K, druhou v částce 2016 K. Zšr v Brně výnosem z 18. srpna 1923, provádějíc zákon 251/1922, poukázala st-lce, jejíž počet učebních hodin se nezměnil, na dobu ode dne 1. června do dne 31. prosince 1922 — 25 procentní požitky VIIII. hodn. třídy 1. stupně, totiž — — — ročně celkem 4548 K. V odvolání proti tomu podaném domáhala se st-lka změny tohoto výroku v ten rozum, aby podle posl. odst. čl. XIV. zák. 251/1922 byl jí ještě přiznán osobní přídavek, zračící se v rozdílu celkových požitků, jež měla přede dnem 1. června 1922 podle výše uvedeného výroku ošv-u.Zšr výnosem ze 16. ledna 1924, odvolání sama vyřizujíc, rozhodla, že nevyhovuje st-lčinu žádání za přiznání osobního vyrovnávajícího přídavku ode dne 1. června 1922, ježto do dne 31. května 1922 měla správně pobírati jen 25procentní kvótu i mimořádných přídavků, snížených (podle zák. č. 495/1921) o 30%, které dlužno bráti za podklad při zkoumání eventuelního nároku na tento osobní přídavek. Další st-lčino odvolání zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodu výroku odvoláním v odpor vzatého.Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:Zákon ze 13. července 1922 č. 251 Sb., měnící některé zákony o služ. poměrech učitelstva nár. škol a nabyvší účinnosti (prvý odst. článku XIV) dnem 1. června 1922, praví ve čtvrtém odst. čl. XIV. takto: »Pokud v jednotlivých případech byly by tímto zákonem sníženy celkové požitky učitelovy pod výměru příslušející mu dosud vzhledem k §u 2. zákona z 21. prosince 1921 č. 495 Sb., přiznává se rozdíl mezi touto výměrou a mezi požitky podle tohoto zákona jako osobní přídavek, jenž se zmenší nebo pomíjí dosažením vyšších požitků podle tohoto zákona.«Mezi učitele, jichž požitky upravují se zákonem 251/1922, náleží též učitelky žen. ruč. prací (domácích nauk), jakouž jest st-lka. Její stížnost namítá, že nař. rozhodnutí vychází ze dvojího právního názoru zákonu se příčícího. Nezákonnost každého jednotlivého z nich sama o sobě činí neudržitelným rozhodnutí, že odpírá se st-lce přiznání osobního přídavku podle čl. XIV. zákona 251/1922. Prvý stížností potíraný právní názor jest, že by pro vyrovnávací přídavek čl. XIV. základem rozpjetí výměr požitkových byla v době před působností zákona 251/1922 jen výměra požitků st-lce po zákonu naleževší, neboť prý rozhoduje výměra požitků, kterou tehdy fakticky měla. Druhý nesprávný právní názor spočívá v tom, že úřad výměru celkových požitků, která st-lce před působností zákona 251/1922 příslušela, určuje příliš nízko podle zásady, že oněch 25 procent, která st-lce příslušela podle §u 19 par. zákona, jest čítati nejen ze služného a místního přídavku, nýbrž i z t. zv. mimořádných přídavků. Stížnost tvrdí, že před působností zákona 251/1922 vzhledem k neplnému počtu vyučovacích hodin mohlo na 25 procent sníženo býti jen služné a místní přídavek. Své stanovisko v obojím naznačeném směru stížnost takto dovozuje:1. Pokud běží o tvrzení stížnosti, že výměra původních celkových požitků st-lčiných v den 31. května 1922 (srovnej čl. XIV. zákona 251/1922) čítána býti musí podle faktického stavu a nikoli podle právního stavu, dovozuje stížnost jeho správnost z udánlivé zásady cit. čl. XIV., že požitky po dni 1. června 1922 nemají býti menší, nežli požitky přede dnem 1. června 1922, z čehož prý plyne, že čtvrtý odstavec čl. XIV. má na mysli jen skutečné požitky, podle stavšího se poukazu pobírané.2. Pokud pak jde o tvrzení, že percentuelní omezení po právu nelze vztahovati na mimořádné přídavky, resp. alespoň v daném případu, stížnost především a) spatřuje v tom, že tyto mimořádné přídavky byly st-lce pravoplatným výrokem úřadu přiznány, řádně nabyté právo st-lčino na ně v nezkrácené výši, takže jí potom po právu příslušely, b) ostatně prý žádným zákonem přede dnem 1. června 1922 nebylo ustanoveno, že mimořádné přídavky příslušejí jen podle procentní výměry služného; tak stalo se teprv zákonem 251/1922 (§ 8) s účinkem ode dne 1. června 1922, směrodatnými normami přede dnem 1. června 1922 byly prý zákon ze 7. října 1919 č. 541 Sb., čl. IX., doplněný zákonem z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. a vl. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb.; podle nich řídí se výměra drah. přídavků a mimořádných výpomoci státních zaměstnanců podle výše služného nikoli podle procenta a pro čekatele, jakýmž sluší pokládati na roven st-lku, přísluší nejnižší drah. přídavek 900 K ročně, tedy plný, a taktéž plné výpomoci; o správnosti tohoto výkladu svědčí normativní výnos zšr-y v Brně z 15. června 1920 č. 18148 k zákonům č. 541/1919 a č. 25/1920 (čl. IX. výnosu) i výnos ze 16. prosince 1921 č. 47000 k zákonu č. 222/1920. Příslušelo prý tedy vyměřiti st-lce vyrovnávací přídavek, zračící se v rozdílu mezi požitky, které fakticky pobírala dne 31. května 1922 a které jí také příslušely, a mezi požitky upravenými podle zákona 251/1922 v sumě ročních 2184 K a úřad zasáhl tím, že st-lce vůbec přídavku takového nepřiznal, protiprávně do jejích subjektivních práv.V bodu 1. nelze podle názoru nss-u stížnosti přisvědčiti, a to již z té příčiny, že nelze uchylovati se od naprosto zřejmého znění disposice čtvrtého odstavce svrchu cit. článku XIV., podle kterého — jakožto základna požitků v den 31. května 1922 — rozhodný jsou celkové požitky učitelovy, příslušející mu dosud, čímž nemohou býti míněny jiné než požitky právně mu náležející, ať již ze zákona, či z individuálního správního aktu, v moc práva vešlého, nikoli tedy požitky fakticky pobírané, třebas jejich výměra nedala se ospravedlniti právně.Pokud jde o bod 2. a), plyne bezdůvodnost stížnosti již z té okolnosti, ze spisů se podávající, že nesprávným jest předpoklad námitky, jakoby tu byl nějaký autoritativní výrok úřadu, involvující přiznání přídavků st-lce, neboť pouhý poukaz úřadu na tyto platy — jak svrchu zmíněn — jest toliko účetní pomůckou pro úřad, podle níž sluší konati platy, než případně vzešlý z nich spor vyřeší se výrokem, jenž pak teprv má povahu autoritativního, právní moci schopného výroku.Avšak stížnosti nelze dáti ani za pravdu, pokud běží o její bod 2. b). Bylyť zákonné předpisy, platící původně pro státní zaměstnance, jichž tuto dovolává se stížnost, na učitelstvo národních škol aplikovány, pokud jde o služ. příjmy tohoto učitelstva, paritním zákonem z 23. kvěna 1919 č. 274 Sb. výslovně jen v mezích paritního zákona (čl. II.), což platí nejen o zákonných předpisech při účinnosti par. zákona již platných, nýbrž i o zákonných předpisech, které budou pro státní úřednictvo později vydány (čl. IV.). Ve směru otázky percentuálního omezení požitků učitelek žen. ruč. prací, které nejsou zaměstnánv plným počtem hodin, vytyčuje ony meze svrchu řečeného způsobu § 19. par. zák. St-lka, jak jest zjevno ze správních spisů, jest prozatímní učitelkou po odbyté službě počáteční i vztahuje se na ni třetí odstavec cit. §u 19. Toto ustanovení, které teprv ode dne 1. června 1922 počínajíc bylo nahrazeno novým ustanovením zákona 251/1922 (§ 6), tedy dne 31. května 1922 bylo v platnosti, doslovně ono percentuální omezení vztahuje na »služební příjmy«. Ježto služ. příjmy bez užšího označení rozumějí se veškeré v určité době pobírané stálé požitky z titulu úředního postavení zaměstnancova, není tu podkladu pro nějaké rozlišování mezi jednotlivými požitkovými součástmi (služné, místní přídavek, drahotní přídavek, výpomoci mimořádné, výpomoci nouzové) v ten rozum, aby jednotlivé z nich z percentuální redukce zůstávaly vyloučeny. Z pouhé té pak okolnosti, že později vydaný zákon 251/1922 v prvém odstavci §u 8. použil dikce ještě podrobnější, stanově, že percentuální výměra požitků učitelek žen. ruč. prací týká se všech jednotlivých součástí požitkových (služného, míst. přídavku, drah. přídavku, výpomocí mimořádných a nouzových), nelze nikterak souditi, že by již proto byl smysl disposice §u 19. zák. par. jiným býti musil (srovnej nález Boh. 5117 adm.).