Č. 5324.

Pozemková reforma. — Administrativní řízení: * Držitel fideikomisu byl před účinností zákona č. 179 z r. 1924 oprávněn i bez čekatelů a kurátora svěřenství uplatniti nároky dle § 11 zák. záb. a § 20 zák. příd.
(Nález ze dne 27. ledna 1926 č. 1566).
Prejudikatura: Boh. 1245 adm. a j.
Věc: Česlav R. a Dr. Ferdinand T. (adv. Dr. Ad. Hoffmeister z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu o nárok dle § 11 zák. záb. a § 20 zák. příd. Výrok: Nař. rozhodnutí ze 13. března 1925 zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Výměrem z 11. března 1924 oznámil stpú st-li Česlavu R., jako držiteli svěřenského panství V., dále čekatelům svěřenství a opatrovníku svěřenství a potomstva, že se rozhodl ze zabraného majetku svěřenského převzíti určité nemovitosti ve výměru blíže uvedené. Oznámení to doručil zem. civ. soud v Praze osobám ve výměru stpú-u navrženým s vyzváním, aby se do 30 dnů vyjádřily, zda u nemovitostí k převzetí určených uplatňují své právo dle § 11 záb. zák., jinak že bude se míti za to, že se zamýšleným převzetím souhlasí. Na základě toho podal st-l Česlav R. u zem. civ. soudu v Praze žádost, aby mu dle § 11 zák. záb. a § 20 zák. příd. propuštěny byly ze záboru nemovitosti v žádosti blíže vyznačené. Rovněž čekatelé Alfred R. a František Xaver R. podali jménem svým a svých nezletilých synů žádost, aby ponechány byly panství určité nemovitosti. Obě podání kryjí se v příčině požadovaných nemovitostí jen částečně. Stpú vyzval výměrem ze 6. září 1924 držitele a čekatele svěřenství, aby za účelem vyřízení nároku předložili mu určité doklady resp. připravili určité návrhy pro místní šetření, jež v příčině té zamýšlel úřad ustanoviti.
Dříve, než toto řízení bylo provedeno, vyrozuměl stpú výměrem z 12. března 1925 držitele svěřenství a čekatele, že netrvá na předložení požadovaných dokladů a rozhoduje o podaných žádostech přímo. Vyřízení to provedl stpú dvěma výměry ze 13. března 1925, jimiž obě žádosti odmítl. Odmítnutí žádosti Česlava R. založil úřad na těchto důvodech: Nárok, aby vlastníku podle § 11 záb. zák. propuštěna byla majetnost, nepřesahující výměry, uvedené v § 2 tohoto zákona a to pokud možno dle jeho volby, může uplatniti jedině vlastník. Vlastníkem majetku, o který v tomto případě jde, jest fideikomis. V. Mohl by tedy jedině tento fideikomis shora uvedený zákonný nárok uplatniti. K řádnému zastoupení fideikomisu jest však dle ustanovení § 229 pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. třeba, aby nikoliv pouze držitel fideikomisu, nýbrž držitel s kurátorem a nejbližšími čekateli za fideikomis jednali ,(§§ 618—646 o. z. o.). Důsledkem toho ani držitel svěřenství ani kurátor svěřenství ani čekatelé svěřenství nejsou sami o sobě legitimováni k tomu, aby za podstatu fideikomisu podávali žádost za propuštění dle § 11 záb. zák. vztažně ponechání dle § 20 příd. zák., který je doplňkem § 11 záb. zák. a platí ohledně něho tedy totéž, co platí o § 11 záb. zák. Ježto v daném případě podal shora uvedenou žádost jen Česlav R., držitel svěřenského velkostatku V., nelze žádost jeho pokládati za žádost fideikomisu, a slušelo ji tudíž pro nedostatek aktivní legitimace odmítnouti.
V stížnosti nss uvážil: — — —
Na sporu je otázka, byl-li st-l Česlav R. jako držitel svěřenství oprávněn sám, tedy bez spolupůsobení kurátora svěřenství a nejbližších čekatelů uplatniti nárok dle § 11 záb. zák. a § 20 zák. příd. St-lé hájí toto oprávnění držitele svěřenství a opírají je o úvahu, že v době, kdy řečený nárok byl uplatněn (t. j. 9. července 1924), byla již instituce svěřenství zrušena, a že neplatilo tedy pro st-le omezení uvedené v § 229 nesp. pat., na kterémžto ustanovení žal. úřad své rozhodnutí založil. Nss neshledal, že by z tohoto důvodu bylo nař. rozhodnutí zrušiti, neboť zákon z 3. července 1924 č. 179 Sb. o zrušení svěřenství počal působiti dle § 19 teprve za tři měsíce po vyhlášení, tedy dnem 14. listopadu 1924 a teprve tímto dnem pozbylo dle § 18 také účinnosti ustanovení § 229 nesp. pat. Je tedy mylný náhled stížnosti, že v době uplatnění nároku, fideikomis jako takový již neexistoval.
Rovněž nelze dáti za pravdu stížnosti, pokud tvrdí, že úřad byl povinen hleděti k návrhům držitele fideikomisu a čekatelů svěřenství jako k návrhům spoluvlastníků a že měl dle § 5 odst. 3 zák. náhr. ve znění zák. ze 13. července 1922 č. 220 Sb. rozhodnouti o nich jako o návrzích alternativních. Stížnost přehlíží, že mezi držitelem fideikomisu a čekateli není poměr spoluvlastnický ve smyslu XVI. hlavy o. z. o., ježto, jak tento soud již v četných nálezech 'svých (na př. v nál. Boh. 1245 adm.) vyslovil, jediným vlastníkem svěřenské podstaty je fideikomis sám jako osoba právnická, a nikoliv jeho dočasný držitel resp. čekatelé.
Záleží tedy jedině na tom, zda st-l Česlav R. mohl jako držitel fideikomisu uplatniti za fideikomisi nárok dle § 11 zák. záb. Žal. úřad popřel jeho legitimaci a dovolával se při tom ustanovení § 229 nesp. pat., z jehož 2. věty vyvozuje, že st-l mohl jen společně s opatrovníkem a nejbližšími čekalci vznésti za fideikomis nárok dle § 11 záb. zák., ježto dle cit. ustanovení nesp. patentu má kurátor společně s nejbližšími čekalci účastniti se na všech procesech, které dotýkají se kmenového jmění svěřenského. V tom nelze však se žal. úřadem souhlasiti. Je snad možno výraz »na všech procesech« v § 229 nesp. pat. vztahovati i na jiné procesy, než na procesy civilní, které zákonodárci v r. 1854 zajisté tanuly na mysli, a dle náhledu tímto soudem zastávaného sluší procesem ve smyslu tohoto zákona rozuměti i spor před nss-em. Není však možno jako takovýto »proces« označiti i řízení před stpú-em, jež koná se o nároku vlastníka zabraného majetku dle § 11 zák. záb., neboť tomuto řízení nedostává se podstatných procesních znaků, charakteristicích »proces« ve smyslu § 229 nesp. pat., kterým zejména nejde o řízení směřující k rozhodnutí sporu mezi dvěma nebo více stranami.
Z uvedeného plyne, že odepření legitimace st-li k uplatnění nároku dle § 11 zák. záb. nedá se opříti o 2. větu § 229 nesp. pat., jak za to má žal. úřad, a nebylo proto ani třeba zabývati se otázkou, které jsou časové meze působnosti procesních norem, jež obsaženy jsou v zák. ze 3. července 1924 č. 179 Sb. o zrušení svěřenství. Poněvadž tedy úřad neprávem odepřel st-li legitimaci k uplatnění nároku dle § 11 zák. záb., bylo jeho rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5324. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 284-286.