Č. 5420.

Četnictvo. — Státní občanství: * Příslušník sboru četnického v rakouské republice není zaměstnancem státního ústavu nebo státního podniku ve smyslu čl. 3. odst. 2 brněnské smlouvy ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z roku 1921.
(Nález ze dne 25. února 1926 č. 23975/25).
Prejudikatura: Boh. 2698 adm.
Věc: Martin Sch. v D. proti ministerstvu vnitra stran nároku na odbytné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Žádosti st-le, býv. četnického strážmistra, aby mu dle § 76 zákona z 4. července 1923 č. 153 a § 2 zákona z 19. března 1920 č. 194 Sb. jako státnímu příslušníku čsl. republiky bylo přiznáno odbytné, nebylo nař. rozhodnutím vyhověno — poněvadž žadatel není čsl. stát. občanem, — při čemž poukázáno k tomu, že st-l se podle čl. 3 Brněnské smlouvy z 7. června 1920 stal rak. stát. občanem dnem 26. února 1919, kdy byl přijat definitivně do stavu rak. četnictva. Stížnost dovozuje ze čl. 3 a 6 mírové smlouvy s Československem, že st-l jest státním příslušníkem čsl., poněvadž se narodil v Ch. v Čechách a do této obce také domovským právem přísluší, a má za to, že nař. rozhodnutí jest na omylu, tvrdí-li, že st-l vstoupením do rak. četnictva pozbyl čsl. stát. příslušnosti — neboť st-l nenáleží k osobám uvedeným v čl. 3 Brněnské smlouvy, které def. ustanovením u stát. ústavu nebo stát. závodu nabyly rak. stát. občanství, nýbrž náleží jako četník do branné moci, o které má poslední odstavec čl. 3 Brněnské smlouvy zvláštní ustanovení, dle něhož st-l stát. přísluš, čsl. neztratil — poněvadž v rozhodný den — 10. den po podpisu smlouvy, nekonal službu ve branné moci republiky rak.
Nss opřel rozhodnutí o této stížnosti o následující úvahy:
Výtka stížnosti, že žal. úřad zjišťuje stát. příslušnost st-lovu, která nebyla pochybná — šel přes žádost st-lovu, a překročil meze své příslušnosti, není odůvodněna, neboť st-l opřel nárok na odbytné pouze o ustanovení § 76 zák. ze 4. července 1923 č. 153 Sb. a o okolnost, že se st-l jako býv. příslušník rak. sboru četnického z povolání do činné služby v čsl. četnictvu přihlásil a nebyl převzat. Dle § 81 téhož zákona musí osoby takové prokázati, že pokud se týče státní příslušnosti, vyhovují podmínkám stanoveným v § 2 (odst. 1 a 3) zák. č. 194/20, t. j. že nejpozději 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly v některé obci republiky čsl. právo domovské. Dle tohoto ustanovení jest předpokladem nároku na odbytné státní příslušnost k republice čsl., pročež úřad maje rozhodnouti o nároku na odbytné musel zjistiti, zdali předpoklad ten jest dán.
Ustanovení § 76 cit. zák. má dle svého doslovu platnost pouze pro gážisty býv. rak. a uh. četnictva, kdežto § 79 jedná o četnických osobách ze stavu mužstva, gážisty do hodn. tříd nezařaděné v to počítaje. Otázkou, do které skupiny náleží st-l, zdali a jaký nárok mu přísluší, se nař. rozhodnutí nezabývalo, nýbrž odepřelo každý nárok ze zásadního důvodu, že st-l není čsl. stát. příslušníkem.
Vylučuje čsl. státní příslušnost st-lovu z důvodu, že týž jest stát. příslušníkem republiky rak., opřel žal. úřad toto zjištění o okolnost, že st-l byl 26. února 1919 do stavu četnictva v Hor. Rakousku def. převzat a tím se ve smyslu čl. 3 Brněnské smlouvy stal rak. státním občanem. Žal. úřad opírá tento závěr zřejmě o čl. 3 odst. 2 první větu cit. smlouvy stanovící, že státní občanství v tom kterém smluvním státu nabývá se též def. ustanovením u někerého stát. ústavu nebo v některém stát. podniku — neboť jiné ustanovení smlouvy té nejedná o def. ustanovení jako důvodu nabytí stát. příslušnosti.
Dlužno proto zkoumati, zdali četnictvo rakouské bylo v době, kdy st-l v něm sloužil, státním ústavem nebo státním podnikem rakouským.
Brněnská smlouva má za účel stanoviti bližší předpisy ku provedení čl. 64 a 70 mírové smlouvy s Rakouskem a čl. 3 mírové smlouvy s Československem, pokud jde o osoby, které podle ustanovení zákonů o právu domovském býv. státu rak. nabyly dom. práva v některém z obou smluvních států po 28. říjnu 1918 do 16. července 1920, kdy nabyly působnosti uvedené mírové smlouvy. V rozhodném článku 3 rozeznává smlouva veřejné zaměstnance — uvedené v § 10 zák. o dom. příslušnosti z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. — viz čl. 3 odst. 1. a odst. 2. věta 2. a 3. — vesměs osoby, které jeví se representanty státní moci — od osob, které definitivně jsou ustanoveny u některého stát. ústavu neb některého stát. podniku. Smlouva sama nevymezuje, co za stát. ústav nebo státní podnik pokládá. Dle obecné mluvy dlužno rozuměti ústavem soubor technických zařízení na věcném podkladě určený, aby trvale sloužil určitému účelu veř. správy, za tím účelem určitým nositelem vůle ovládaný na př. veř. nemocnice, veř. učiliště, ústavy pro choromyslné a pod., podnikem rozuměti sluší provoz pomocí kapitálu a práce organisovaný k výrobě hospodářských statků nebo služebních úkonů k docílení zisku. Srovná-li se s tímto vymezením četnictvo rak. republiky, jak bylo organisováno v době, kdy st-l v něm sloužil, jehož úkolem byla podpora státní moci při provedení úkolů státního impéria, dospěje se k závěru, že příslušníka sboru četnického zvlášť dle organisace podle zák. z 25. prosince 1895 nelze na roveň postaviti zaměstnancům státního ústavu nebo podniku a dle předpisů pro tyto zaměstnance posuzovati dom. právo a stát. občanství jeho.
Poněvadž nař. rozhodnutí pouze na tomto základě st-li odpírá čsl. státní občanství a aplikuje na něho právní normy, které se na něho nehodí, odporuje zákonu, pročež dle § 7 zák. o ss bylo zrušeno.

Citace:

č. 5420. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 455-456.