Č. 5588.

Pozemková reforma. — Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: I. * Ustanovení odst. 3. § 1 vl. nař. 189/1921, že o tom, které objekty nejsou částí velkého majetku pozemkového, jsouce vyloučeny ze záboru, rozhoduje ve sporech o nárocích zaměstnanců velkého majetku pozemkového na zaopatření podle § 15. zák. č. 130/1921, stpú — odporuje § 15 cit. zák. — II. Ne každá odpověď stpú-u na rekvisici soudu je rozhodnutím správního úřadu podle § 2. zák. o ss.
(Nález ze dne 20. dubna 1926 č. 2169).
Věc: Ferdinand Zdeněk L. (adv. Dr. Arn. Barbořík z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu o vyloučení ze záboru dle § 3/a záb. zák.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Krajský soud v L., maje rozhodovati o nároku Marie Z., vdovy po řediteli cukrovaru v R. proti Ferdinandu L., na placení zaopatř. požitků podle zák. z 18. března 1921 č. 130 Sb., žádal stpú, aby mu oznámil, lze-li cukrovar v Ž., na němž manžel Marie Z. byl svého času zaměstnán, pokládati za objekt dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučený nebo za součást velkostatku státem zabraného. Výměrem z 18. března 1924 sdělil stpú soudu, že cukrovar ten byl již rozhodnutím jeho z 8. července 1922 podle § 7 záb. zák. ze záboru propuštěn, že pozdější žádosti Ferdinanda L. z 9. února 1923, aby cukrovar ten vyloučen byl ze záboru dle § 3 a) záb. zák., vyhověno nebylo proto, že úřad nemá více možnosti činiti rozhodnutí, předpokládající nemovitost zabranou, že tedy otázky dané zodpověděti nemůže, prohlásil však ochotu po provedeném šetření zodpověděti otázku, byl-li cukrovar ten ze záboru vylučitelný. Když pak stpú k opětovné žádosti sdělil soudu, že jest ochoten zodpověděti otázku tu k žádosti strany, dovolí-li mu nynější vlastník cukrovaru vstup do cukrovaru, a bude-li složena záloha na komisionelní výlohy, prohlásil st-l, odvolávaje se na toto sdělení, že jest ochoten komisionelní náklady zaplatiti a předložil žádané svolení nynějšího vlastníka cukrovaru, Ústecké rafinerie cukru, akc. spol. Po provedeném šetření za účasti zástupce st-lova vydal žal. úřad k rukám krajského soudu v L. tento výměr: »K tamnímu dotazu sděluje stpú, že nebyl by mohl cukrovar v Ž. považovati za objekt dle § 3 lit. a) záb. zák. ze záboru vyloučený, ježto jmenovaný závod nebylo možno považovati za objekt právně samostatný po rozumu § 3 lit. a) záb. zák.«, a uvedl, že usazovací nádrže na odpadní vody, nezbytná to součást cukrovaru a nepostradatelná pro nerušený chod podniku jsou zřízeny na pozemku č. ... v Ž., který byl zapsán ve vl. č. desk. zemských s jiným majetkem státem zabraným, takže nešlo o objekt právně samostatný.
Nss, maje rozhodovati o stížnosti do tohoto výroku podané, musel především zkoumati, je-li nař. výrok rozhodnutím (opatřením) správního úřadu dle § 2 zák. o ss, neboť jen tehdy jest dána kompetence nss-u, jde-li o takové rozhodnutí (opatření).
Žal. úřad zaujal v přípisech svých z 18. března 1924 a 17. září 1924 výslovně stanovisko, že nemůže více rozhodovati s účinkem právní moci schopným o vyloučení cukrovaru v Ž. ze záboru dle § 3/a záb. zák., ježto objekt ten byl pravoplatně propuštěn ze záboru dle § 7 záb. zák. již v roce 1922 a žádost st-lova o vyloučení ze záboru dle § 3/a záb. zák. již v roce 1923 byla odmítnuta, nýbrž že by mohl za určitých předpokladů podati jen posudek o právní povaze cukrovaru toho s hlediska § 3/a záb. zák. Také st-l v podání svém z 8. listopadu 1924 dovolav se těchto přípisů žal. úřadu, splnil podmínky, na něž žal. úřad podání posudku vázal, za tím účelem, aby umožnil žal. úřadu vyjádření, že cukrovar mohl býti považován za objekt nepodléhající záboru dle § 3/a záb. zák.
Srovnají-li se obě tato shodná a nepopřená hlediska žal. úřadu i st-le na předmět jednání s obsahem protokolu o místním šetření z 22. listopadu 1924, provedeném za účasti st-le, v němž jako předmět šetření udává se »podání posudku krajskému soudu v L.«, a přihlédne-li se ke znění nař. výroku, dojde se nutně k závěru, že nejedná se o autoritativní rozhodnutí (opatření) stpú-u podle § 2 zák. o ss, nýbrž o pouhý odborný posudek, jejž nelze ovšem pokládati za právní moci schopné rozhodnutí (opatření) správního úřadu, jež mohlo by býti kognici nss-u podrobeno (§ 2 zák. o ss). I z rozhodnutí nejvyššího soudu z 1. září 1925, jehož se zástupce stížnosti při ústním veřejném líčení dovolával, plyne, že také soudy nař. výrok žal. úřadu pokládaly za pouhý posudek.
Avšak stížnost stojí na stanovisku, že výrok ten svou podstatou jest rozhodnutím správního úřadu dle § 2 zák. o ss, a opírá názor svůj o odst. 3 čl. I k § 1 vl. nař. z 13. května 1921 č. 189 Sb., vydaného k provedení zák. z 18. března 1921 č. 130 Sb. Soud nemohl dáti stížnosti za pravdu.
Dle § 15 cit. zák. č. 130/1921 jsou příslušnými rozhodovati spory a nároky, zakládající se na tomto, zákonu, soudy tam uvedené. Tento zákonný předpis nepřikazuje řešení otázek prejudicielních úřadů jinému, ani ne stpú-u, nýbrž ponechává in toto rozhodování sporů o těchto nárocích soudu. Je-li tedy pro rozřešení sporu uvedeného druhu prejudicielní otázkou, které objekty nejsou částí velkého pozemkového majetku, jsouce ze záboru vyloučeny, rozhoduje o ní soud. Ale pak jest v rozporu s tímto zákonným předpisem odst. 3 čl. I k § 1 cit. vl. nař. č. 189/21, stanoví-li, že o tom, které objekty nejsou částí velkého pozemkového majetku, jsouce ze záboru vyloučeny, rozhoduje stpú podle §§ 7 a 11 zák. z 16. června 1919 č. 330 Sb. k žádosti vlastníků takových objektů. Žal. úřad ovšem nejednal podle předpisu odst. 3 čl. I k § 1 cit. vl. nař. a nerozhodl o otázce vyloučení cukrovaru ze záboru, nýbrž podal soudu jen posudek. Podle toho, co uvedeno, nejednal žal. úřad proti zákonu. — — —
K námitce, že i pouhá odpověď na rekvisici soudní jest výronem moci úřední, jež smí se pohybovati jen v mezích zákona, a že i nesprávnou odpovědí lze porušiti subj. právo strany, třeba odpověděti, že záleží právě jen na právní povaze odpovědi té, a že důsledky, jež by orgán rozhodující připínal k odpovědi, nemohou na její právní povaze ničeho měniti.

Citace:

č. 5588. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 775-777.