Č. 5269.

Vojenské věci: I. Pensionování býv. rak.-uh. voj. gážisty provedené po 28. říjnu 1918 likvidujícím min. války ve Vídni nezakládá nároku na zaopatř. požitky vůči státu čsl. — II. O závazku vrátiti platy poskytnuté zálohou na zaopatř. požitky, které voj. gážistovi nepříslušely.
(Nález ze dne 7. ledna 1926 č. 25389/25.)
Věc: Bedřich H. v Ú. (adv. Dr. Art. Doctor z Prahy) proti ministerstvu národní obrany stran vrácení požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil dle svého udání od 1. srpna 1914 do konce října 1918 jako důstojník z povolání v býv. armádě rak.-uherské, byl dekretem likvidujícího min. války ve Vídni z 19. listopadu 1919 převzat na základě usnesení mezinárodní likvidační komise z 13. března 1919 do výslužby a poukázáno mu ode dne 1. března 1919 dočasné výslužné 733 K 33 h a dočasné příbytečné 128 K ročně na dobu 5 roků. O výplatu byla dožádána vojenská pensijní likvidatura v Praze. Výnosem z 28. února 1923, doručeným st-li dne 31. března 1923, zamítlo mno st-lovu žádost za poskytnutí odbytného z důvodu, že st-l jako býv. vojenský gážista z povolání podal sice přihlášku za převzetí do stavu čsl. voj. gážistů z povolání, kteréž žádosti bylo podle osobního věstníku mno č. 82 z r. 1920 vyhověno, že však hlášením z 1. února 1921 prohlásil, že činnou službu vojenskou nastoupiti nehodlá, pročež byl osobním věstníkem č. 62 z r. 1921 přeložen do zálohy a proto nárok na zaopatřovací požitky neb na odbytné dle zákona č. 194/1920 nemá.
Účetním nálezem vojenské pensijní likvidatury v Praze ze 7. července 1923 byl st-li s poukazem na to, že mu nebylo přiznáno ani odbytné ani zaopatř. požitky, předepsán podle § 8 č. 6 a 7 služební knihy H—l k náhradě přeplatek zaopatř. požitků a záloh na odbytné 5655 K 19 h a uvedeno, že st-li bylo vyplaceno na zaopatř. požitcích hospodářskou správou náhradní baterie hrubého děl. pl. č. 104 za dobu od 1. října 1919 do 29. února 1920 úhrnem 1247 K 81 h a vojenskou pensijní likvidaturou v Praze za březen 1919 až duben 1921 celkem 4407 K 38 li, kteréž částky byly podle výnosu mno č. 550120 s. o. 38 odd. ex 1923 vyplaceny jako zálohy, tak že je obdržel st-l neprávem.
V rekursu uvedl st-l, že od pluku pobíral čistou gáži a od voj. pensijní likvidatury výslužné, a to až do přeložení do zálohy, a namítal, že požitky ty pobíral vzhledem k svému pensionování likvidujícím min. války ve Vídni v dobré víře a že je také spotřeboval.
Nař. rozhodnutím nebylo rekursu vyhověno z těchto důvodů: »Nemáte nároku na vojenské zaopatř. požitky (odbytné) podle zákona č. 194 a vl. nař. č. 514/1920, poněvadž jste podal přihlášku o přijetí do čsl. armády jako gážista z povolání a této žádosti bylo vyhověno, nespadáte tudíž do kategorie voj. gážistů z povolání, do činné služby nepřevzatých. Vzhledem k tomu, že jste dne 1. února 1921 prohlásil, že činnou službu vojenskou nastoupiti nehodláte, byl jste přeložen do zálohy. Výnos býv. likvidujícího min. války ve Vídni z 19. listopadu 1919, kterým jste byl přeložen do výslužby dnem 1. března 1919, nebyl mno uznán. Požitky, jež Vám byly zálohou vyplaceny, jste povinen vojenské správě nahraditi«.
O stížnosti uvážil nss:
Nař. rozhodnutí obsahuje výroky dva: jednak že st-l je povinen požitky 5655 K 19 h vrátiti, poněvadž mu byly vyplaceny jako záloha na odbytné, resp. na zaopatř. požitky, jež mu nepříslušejí, — jednak že st-l nemá podle zákona nároku ani na zaopatř. požitky ani na odbytné.
Stížnost proti výroku druhému neshledal nss důvodnou.
Po rozumu §§ 97 a 100, odst. 2 zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb. přísluší voj. gážistům býv. branné moci rakouské, uherské nebo rak.-uherské jakožto takovým nárok na voj. zaopatř. požitky vůči čsl. státu jen v mezích zákona z 19. března 1920 č. 194 Sb., tudíž pouze v případu § 2 nebo 5 tohoto zákona, totiž: 1. pokud nebyli jako gážisté z povolání do čsl. činné služby vojenské m-em nár. obr. převzati (§ 2) nebo 2, pokud jim byly zaopatř. požitky přiznány již býv. státem rak., uh. nebo rak.-uherským (§ 5).
Dovolává-li se st-l svého přeložení do výslužby výnosem likvidujícího min. války ve Vídni, může míti na mysli jen ustanovení §u 5 cit. zák. jako důvod pro tvrzený svůj nárok na zaopatř. požitky. Je-li však předpokladem § 5 přiznání zaopatř. požitků bývalým státem rakouským, jest přiznání požitků těch, bylo-li vysloveno po zániku býv. státu, t. j. po 28. říjnu 1918, úřadem jakýmkoli vůči čsl. státu právně bez významu.
Totéž platí o usnesení mezinárodní likvidační komise, jež bylo výnosu onomu podkladem.
Vzalo-li pak zem. voj. velitelství v Praze výnos onen na vědomí, neznamená to ještě, že jej mno, které převzalo st-le do činné služby a nikoli ve výslužbě, uznalo, neboť o uznání takovém mohlo by se mluviti jen tehdy, kdyby bylo mno autoritativním, právní moci schopným výrokem st-li výslovně zaopatř. požitky tam stanovené přiznalo a jej do výslužby přeložilo.
Proti výroku, že st-l jest povinen vyplacené požitky vrátiti, dovolává se stížnost ustanovení § 330 o. z. o.
Nehledě k tomu, že otázku, za jakých předpokladů smí úřad požadovati náhradu vyplacených již požitků vojenských, jest řešiti podle specielního předpisu, jímž jest- dosud platný předpis čl. VI. dodatku ke služební knize rakouské K — IV. díl I. a nikoli podle předpisů o. z. o. analogicky použitých, jak nss vyslovil již opětně, zejména v nálezu Boh. 4842 adm., čímž tato námitka pozbývá vůbec významu, přehlíží stížnost, že žal. úřad opírá st-lovu povinnost vrátiti požitky mu vyplacené o tvrzení, že mu tyto požitky byly vyplaceny zálohou na zaopatř. požitky, po případě na odbytné, pokud by st-li podle zákona náleželo.
Stížnost nechává toto tvrzení nepopřeno; pak ovšem nemůže býti pochybnosti o tom, že požitky st-li vyplacené nebyly požitky, jež by si mohl právem podržeti, nebyl-li mu nárok na zaopatř. požitky nebo na odbytné přiznán, a pak není také nss-u možno přezkoumati v tomto směru nař. rozhodnutí s hlediska cit. předpisu čl. VI dodatku k cit. služební knize K — IV díl I. resp. s hlediska právní povahy požitků st-li vyplacených.
Proto bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5269. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 177-179.