Č. 5372.

Samospráva obecní. — Administrativní řízení: Samosprávným úřadům přísluší rozhodovati o odvolání poplatníka z předpisu obecní dávky z vody užitkové, třebas poplatník zakládá svůj rekurs na to, že má podle smlouvy s obcí uzavřené právo k braní vody.
(Nález ze dne 11. února 1926 č. 2538.)
Věc: Město T. (adv. Dr. Em. Chalupný z Tábora) proti okresní správní komisi v Táboře (za zúč. Pravovárečné měšťanstvo v Táboře adv. Dr. L. Hammer z Prahy) stran vodní dávky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Správní komise města T. vyřídila rozhodnutím z 21. prosince 1923 podání z 8. října 1922, 24. ledna 1923 a 2. května 1923, kterými se Pravovárečné měšťanstvo v T. ohradilo proti předepsání ob. dávky z vody užitkové, jakožto odvolání, a usnesla se odvolání tomu nevyhověti a ve smyslu schválených pravidel o vybírání ob. dávky z vody užitkové trvati na placení za dodanou vodu, ježto toto vodné jest vodným všeobecným, které musí platiti každý majitel nemovitostí. K dalšímu odvolání poplatníka zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím usnesení měst. správní komise, poněvadž práva poplatníka na braní vody z měst. vodovodu jest povahy soukromoprávní.
O stížnosti uvážil nss toto: — — —
Pravovárečné měšťanstvo domáhalo se rekursem sproštění povinnosti k placení vodného jemu předepsaného, odvolávajíc se na své právo k braní vody, vyplývající ze smlouvy uzavřené s obcí dne 20. května 1844. Předmětem sporu byla tedy otázka, je-li pravovárečné měšťanstvo povinno platiti vodní dávku a nikoliv otázka, zdali po právu trvá jeho tvrzené právo na braní vody z titulu soukromoprávního. Obec také judikovala jen o povinnosti k dávce a uznala ji na základě svých schválených pravidel o odebírání užitkové vody a vybírání poplatku z ní z 31. května 1922. K tomu byla dle předpisu §u 22 cit. pravidel a §u 44 ob. fin. nov. komepetentní.
Dle týchž ustanovení byla také osk povinna rozhodovati o odvolání obce, a při tom bylo jí toliko řešiti otázku, zda tvrzené soukromé právo na vodu z ob. vodovodu jest důvodem osvobození Pravovárečného měšťanstva od povinnosti k dávce, nikoliv otázku existence tohoto tvrzeného práva. Nešlo tedy v daném případě o spor iuris privati, nýbrž o spor iuris publici, o němž rozhodovati přísluší úřadům samosprávným.
Když žal. úřad hleděl na tuto spornou otázku jinak a usnesení nižší stolice zrušil pro nepříslušnost, jest jeho výrok nezákonný.

Citace:

č. 5372. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 373-374.