Č. 5429.

Církevní věci (Slovensko): I. * Podle §§ 9 a 7 zák. čl. XIV : 1898 nelze duchovnímu zastaviti státní požitky hned při zavedení disciplinárního řízení podle § 9, odst. 1, nýbrž teprve — pokud jde o případ podle § 9, odst 3 téhož zák. čl. — vydáním ministerského rozhodnutí podle § 9, odst. 3. — II. * Odnímaje duchovnímu státní příplatky podle § 9, odst. 3 cit. zák. čl. musí úřad postiženému sděliti, na základě jakých údajů a z kterých důvodů nebéře osvobozující nález církevní disciplinární vrchnosti na vědomí.
(Nález ze dne 27. února 1926 č. 3818).
Prejudikatura: Boh. 2034, 2469., 5030, 5262 adm. a j.
Věc: Augustin P. v L. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě stran státních příplatků a požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí ze dne 16. října 1924 se zrušuje pro nezákonnost. Rozhodnutí ze dne 2. dubna 1925 se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Referát min. škol. v Bratislavě sdělil přípisem z 19. května 1923 biskupskému ordinariátu v Trnavě »v zájmu samé církve, došlé zprávy a stížnosti na Augustina P., řím.-kat. faráře v L.« Stížnosti obsahují údaje rychtáře G. v L., dále hajného H. a několika žen o tom, že st-l prý dopustil se některých činů proti mravopočestnosti, což v uvedeném připíše žal. úřadu je blíže rozvedeno. Na základě toho žádal referát min. škol., aby proti st-li bylo zavedeno ve smyslu § 7 zák. čl. XIV : 1898 disc. vyšetřování a jeho výsledek byl v zákonité lhůtě sdělen.
Apoštolská administratura v Trnavě oznámila na to přípisem z 25. srpna 1923, že v disc. záležitosti st-lově byl vynesen výrok osvobozující v podstatě z toho, v přípise ordinariátu blíže rozvedeného důvodu, že hodnověrnými svědky bylo st-li vydáno dobré vysvědčení, že rychtář G. žije s farářem v nepřátelství a hajný že je bratrancem rychtářovým, že jedna z žen svoje údaje odvolala a ostatní nejsou hodnověrné. Dalším přípisem ze 6. února 1924 sdělila apošt. administratura v Trnavě, že disc. rada kněží trnavského ordinariátu dne 6. února 1924 v disc. záležitosti zavedené proti Augustinu P. dle ústního návrhu promotora justiciae rozhodla, že výrok z 25. srpna 1923, sdělený referátu 25. srpna 1923, prohlašuje za definitivní a upouští od dalšího vyšetřování, poněvadž další pátrání ve věci bylo by bezvýsledným, když již žádný svědek se nehlásil, který by proti P. svědčil mimo Kateřinu B. Tato však dle obdržených hodnověrných informací jest docela nespolehlivým svědkem a její výpověď nemůže vyvrátiti svědectví již slyšených svědomitých a bezvadných svědků. Podle přípisu apošt. admin. v Trnavě z 9. října 1924 nenáleží st-li ani kongruový doplněk ani dosud přídavek věkový, přísluší mu však šatné za rok 1920-1924, jednorázový a drahotní přídavek za rok 1920-24, nákupní přídavek za tytéž roky a nouzová výpomoc od 1. listopadu 1921 do konce roku 1924, úhrnem 24120 K. Výnosem ze 16. října 1924, proti němuž směřuje jedna stížnost Augustina P., sdělil žal. úřad trnavskému ordinariátu, že nařídil pro st-le výplatu oděvné podpory za rok 1920-1922, jednorázového přídavku za 1921-1922, nákupního přídavku za 1921-1922 a nouzové výpomoci od 1. října 1920 do 31. prosince 1922. Dále rozšířil referát svůj výnos z 21. března 1923, kterým byla povolena výplata mimořádných drah. přídvaků na rok 1923 od 1. ledna 1923 pro duchovní i na Augustina P. Poněvadž pak proti P. výnosem z 19. května 1923 bylo zavedeno disc. vyšetřování, uložil referát na základě normativního rozhodnutí nss-u Boh. 2469 adm. účetnímu odboru, aby od 1. června 1923 předběžně až do dalšího rozhodnutí upustil od výplaty veškerých mimořádných přídavků.
Dalším výnosem z 2. dubna 1925 proti němuž směřuje druhá stížnost, sdělil žal. referát bisk. ordinariátu v Trnavě, že ve smyslu § 9 zák. čl. XIV : 1898 výsledek disc. řízení proti Augustinu P. na základě dokladů jemu k disposici stojících na vědomí nebéře a jmenovanému ve smyslu ustanovení § 7 zák. čl. XIV : 1898, pokud se týče § 4 zák. čl. XIII : 1909 odnímá veškeré požitky ze státních prostředků a že opatřil zastavení výplaty jich.
I. O stížnosti, směřující do rozhodnutí ze 16. října 1924 uvážil nss
takto:
Tímto rozhodnutím byly sice st-li poukázány oděvná podpora, jednorázový přídavek, nákupní přídavek a nouzová výpomoc za dobu před 1. červnem 1923, zároveň však byla tímto dnem zastavena výplata veškerých mimořádných drah. přídavků předběžně až do dalšího rozhodnutí, a to proto, poněvadž proti st-li bylo výnosem žal. úřadu z 19. května 1923 nařízeno zavedení disc. vyšetřování. Odvodní spis žal. úřadu vytýká v prvé řadě nepřípustnost (předčasnost) této stížnosti, poněvadž prý nejde o konečné rozhodnutí.
Nss neshledal tuto námitku odvodního spisu za důvodnou.
Podle § 2 a 5 zák. o ss je sice přípustná stížnost na nss jen proti »konečnému rozhodnutí nebo opatření správního úřadu«, t. j. proti takovému aktu, kterým úřad se závěrečnou platností autoritativní zakládá nebo upravuje určitý právní poměr st-le.
Nss však shledal, že nař. výnos má povahu »konečného opatření« a to z těchto úvah: Podle § 7. zák. čl. XIV : 1898 bude duchovní zbaven doplnění důchodu podle § 1 a 2 téhož zák. čl. .... b), spáchá-li těžký mravní přestupek ..., na dobu tří roků ode dne, kdy se ... rozhodnutí disc. pravoplatným stalo, pokud se týče ode dne vynesení min. rozhodnutí v § 9 zmíněného. Podle § 9 odst. 1. téhož zák. článku může ministr, dojde-li k němu na duchovního, požívajícího doplněk důchodu podle § 1 a 2 stížnost pro stavu jeho nehodný, těžký mravní přestupek ... vybídnouti příslušnou církevní vrchnost, aby proti němu zavedla disc. řízení. Pro případ pak, že církevní vrchnost disc. řízení nezavede (§ 9 odst. II. zák. čl. XIV : 1898) nebo řízení to do 4 měsíců neskončí (§ 5 odst. 1. zák. čl. XIII : 1909) anebo že disc. řízení církevní skončí osvobozením obviněného (§ 9. odst. 3. zák. čl. XIV : 1898), může ministr rozhodnouti sám o odebrání doplňku a to — jak § 9 odst. 3 praví — podle ustanovení § 7 bod b), tedy podle cit. již § 7 b) na konci teprve ode dne vynesení min. rozhodnutí podle § 9. odst. 3.
Z uvedených předpisů se tedy podává, že odnětí doplňku může nastati — nehledě k případu odsouzení trestním soudem, o který tu nejde — teprve od pravoplatnosti disc. rozhodnutí, nebo od vynesení min. rozhodnutí podle § 9 (odst. 2 nebo 3), nikoliv však již od doby dřívější, zejména nikoliv od termínu pouhého vybídnutí ministrova podle § 9 odst. 1., aby církevní vrchnost zavedla disc. řízení. Zákon neposkytuje tedy podkladu pro jakékoliv prozatímní odnětí doplňku, zejména nikoliv pro jakousi suspensi duchovního s požívání doplňku z důvodu a po čas disc. řízení církevního.
Když tedy žal. úřad nař. výnosem odebral st-li doplňky platové již od onoho dne, kterým úřad vybídl církevní vrchnost, aby zavedla proti st-li disc. řízení, neměl pro takovéto opatření, ani ve způsobu opatření předběžného, podkladu v zákoně, opatření takové bylo proto způsobilo zasáhnouti samostatně a se závěrečnou platností do práv st-lových, pročež nelze mu odpírati s hlediska § 5 zák. o ss právo samostatné stížnosti do tohoto opatření. Bylo se tedy nss-u zabývati meritorně stížností do výnosu žal. úřadu ze 16. října 1924.
Stížnost vytýká, že zastavení požitků se tu stalo nezákonně, poněvadž disc. řízení proti st-li zavedené bylo již dávno skončeno jeho osvobozením. Proti st-li bylo žal. úřadem v květnu 1923 nařízeno zavedení disc. řízení. Církevní vrchnost řízení to zavedla a osvobodila st-le již v srpnu 1923 resp. v únoru 1924. Zastavení požitků st-lových žal. úřadem mohlo se tedy státi toliko podle předpisů § 9 odst. 3 zák. čl. XIV : 1898, tedy — jak již shora vyloženo — teprve od vydání rozhodnutí min. podle tohoto předpisu vydaného; takovéto rozhodnutí bylo však vydáno teprve dalším nař. výnosem z 2. dubna 1925. Zastavení požitků st-lových od termínu dřívějšího, třeba »předběžně«, bylo tedy v rozporu se zákonem, pročež nař. rozhodnutí ze 16. října 1924 bylo zrušiti podle § 7. zák. o ss.
Na tom nemůže nic měniti poukaz žal. úřadu na nález nss-u Boh. 2469 adm., kterému žal. úřad dává výklad nesprávný, jakoby nálezem tím bylo bývalo vysloveno, že duchovnímu lze odníti státní přídavky již na základě pouhého zavedení disc. řízení; tento výklad jest nesprávný, neboť tato otázka v cit. nálezu řešena vůbec nebyla, a to proto, poněvadž tehdejší st-l podobnou námitku nevznesl, a poněvadž nss podle § 18 svého zákona může zkoumati zákonitost nař. rozhodnutí jenom v mezích stížních bodů stížností formulovaných. Naopak byla v cit. nálezu jenom shledána bezdůvodnou námitka tehdejšího st-le, který vytýkal, že požitky jeho neměly býti zastaveny, když trestní řízení proti němu zavedené bylo zastaveno; tato námitka byla cit. nálezem shledána bezdůvodnou a poněvadž stížnost jinou námitku neobsahovala, byla celá stížnost zamítnuta, aniž se nss vůbec dostal ke zkoumání otázky, zda již pouhé zavedení disc. řízení stačí nebo nestačí k zastavení požitků.
Stížnost do druhého nař. výnosu z 2. dubna 1925, kterým byly st-li odňaty požitky podle § 9 a 7 zák. čl. XIV : 1898 resp. § 4 zák. čl. XIII : 1909, vytýká 1), že st-l byl již skoro dva roky před vydáním nař. rozhodnutí pravoplatným výrokem círk. úřadu v disc. řízení osvobozen, 2) že třeba i dle rozhodnutí nss-u Boh. 2469 adm. státní požitky mohou býti duchovnímu zastaveny, aniž byl disc. cestou už odsouzen, neznamená to přec, že mu moohu býti požitky zadrženy vůbec bez příčiny, 3) že tu příčiny pravé nebylo, což vysvítá právě z osvobozujícího nálezu disc. rady, 4) že žal. úřad neprovedl nález nss-u Boh. 2034 adm., 5) že žal úřad nemůže teprve po 20 měsících nevzíti na vědomí osvobozující výrok disciplinární a 6) že žal. úřad neudává »doklady, které mu stojí k disposici«.
O těchto námitkách uvážil nss takto:
V daném případě zakročil žal. úřad proti st-li zřejmě na základě § 9. odst. 3. zák. čl. XIV : 1898, který právě připouští, aby ministr odňal duchovnímu za určitých předpokladů, o nichž bude jednáno doleji, státní doplněk přesto, že duchovní byl v disc. řízení před církevní vrchností proti němu zavedeném osvobozen. Že by tento zákrok ministrův musil se státi do určité lhůty po vydání osvobozujícího nálezu círk. vrchnosti, zákon nepředpisuje, ač přec naproti tomu zákon právě v témže § 9, podobně jako i v § 5 odst. 1. dalšího zák. čl. XIII : 1909 zná přesně stanovené termíny ve směrech jiných, takže by zákon, kdyby byl chtěl zákrok ministra podle § 9 odst. 3. zák. čl. XIV : 1898 rovněž vázati na určitou lhůtu, jistě byl výslovně tak ustanovil. Z toho jde tedy bezdůvodnost námitek uvedených shora sub 1) a sub 5).
Stejně není důvodnou námitka ad 4. Nálezem Boh. 2034 adm. bylo pro nezákonnost zrušeno tehdejší stížností napadené rozhodnutí žal. úřadu, intimované st-li vyřízením arcibisk. vikariátu v Trnavě z 15. listopadu 1921 pcto odepření vidimace kvitance na státní doplňky; nález citovaný zavazoval tedy žal. úřad podle § 7. zák. o ss a § 2. zák. o ss jen k tomu, aby ve věci tehdy sporné učinil další opatření, řídě se při tom právním názorem nss-em vysloveným. Této své povinnosti žal. úřad zajisté plně vyhověl, když st-li rozhodnutím ze 16. října 1924 veškeré požitky na dobu, o níž byl v cit. nálezu spor, poukázal. Cit. nálezem nebylo a nemohlo ovšem býti dotčeno právo žal. úřadu, aby proti st-li později z jiných důvodů právních a na základě jiných předpokladů skutkových podle zákona zakročil.
Ad 2. Pokud se tu st-l dovolává nálezu Boh. 2469 adm., jest především co do obsahu tohoto nálezu poukázati na to, co bylo řečeno již shora sub I. na konci. Pokud pak st-l v této námitce ad 2. vytýká, že požitky nemohou býti zadrženy vůbec bez příčiny, poukazuje se na následující vývody k námitkám ad 3. a ad 6. Ad 3 a ad 6. Žal. úřad přípisem z 19. května 1923 žádal cirk. vrchnost st-lovu za zavedení disc. řízení proti st-li ve smyslu § 7 zák. čl. XIV : 1898 pro určité v onom připíše blíže rozvedené mravní poklesky. Círk. vrchnost st-le osvobodila, vycházejíc v podstatě z toho, že údaje obsažené v onom připíše žal. úřadu spočívají na výpověděch nevěrohodných po př. nepravdivých. Žal. úřad — používaje svého práva podle § 9 odst. 3 zák. čl. XIV : 1898 — zastavil st-li přes to státní příplatky »na základě dokladů jemu k disposici stojících.« Je pravda, že cit. § 9 odst. 3 zák. čl. XIV : 1898 připouští, aby úřad takovéto opatření učinil.
Nss však vyslovil již v nálezu Boh. 5262 adm., že úřad v takovémto případě je povinen sděliti postiženému, jaké to jsou údaje, na jichž základě dospěl k tomu, že nespokojí se osvobozujícím výrokem cirk. vrchnosti, pokud se týče z jakých důvodů nebéře výrok ten a ospravedlnění obviněného na vědomí.
V daném případě žal. úřad ani v nař. rozhodnutí ani před tím st-li po této stránce nic nesdělil. Zejména nebyly výsledky šetření, které žal. úřad po dojití osvobozujícího nálezu círk. vrchnosti skutečně konal, st-li učiněny přístupnými, takže nejen st-l proti těmto výsledkům se nemůže brániti, ale také nss nemůže k těmto výsledkům, přihlížeti. Nař. rozhodnutí spočívá tedy v tomto směru na řízení vadném, pro které nss musil postupovati podle § 6 svého zákona. Na tom nemohou nic měniti vývody obsažené teprve v odvodním spise žal. úřadu a to vzhledem k povinnosti st-li uložené §em 18 zák. o ss, aby totiž již v písemné stížnosti pod následky prekluse formuloval přesně svoje stížné body.
Pokud pak žal. úřad v odvodním spise zastává právní názor, že mohl st-li — nepožívajícímu doplňku kongruy ani přídavku věkového —, požitky jeho zastaviti třebas vůbec bez disc. řízení a — patrně míní úřad říci — také bez bližšího odůvodnění, nutno uvésti toto:
V příčině šatného dovolává se žal. úřad v odv. spise čl. XVIII min. výnosu z 1. června 1918 č. 2500 M. E. (Rend. Tára 208). Uvedený výnos, zavádějící podporu na opatření šatstva — mimo jiné též pro (body 44 a násl)duchovní —, stanoví sice v čl. XVIII, že k rozhodování o rekurech podaných proti ustanovení podpor na opatření šatstva ... rozhoduje s vyloučením každého jiného řízení v poslední instanci příslušný ministr. Tímto předpisem však není stanoveno, že by odnětí šatného jednou povoleného bylo dáno zcela do volné úvahy příslušného ministra, ani není tím ovšem vyloučena všeobecná kompetence nss-u podle zákona o nss rozhodovati v mezích zákona tohoto a zákona o ss o stížnostech do každého konečného rozhodnutí nebo opatření jakéhokoliv správního úřadu, tedy i ministerstva, pokud st-l tvrdí nezákonné porušení svých práv.
Pokud pak konečně žal. úřad tvrdí, že v daném případě jde o požitky zakládající se na pouhém adm. povolení, pročež požitky ty mohou býti odňaty bez dalších formalit, nemůže nss důvodnost tohoto tvrzení přezkoušeti, když žal. úřad neuvádí, na jakých aktech se zakládá povolení oněch požitků a jaký jest obsah oněch aktů. (Srovnej též nález Boh. 5030 adm.); ostaně i žal. úřad sám v daném případě postupoval právě na základě § 9 zák. čl. XIV : 1898.

Citace:

č. 5429. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 477-481.