Č. 5343.

Lesní hospodářství (Slovensko): * úřad může odepříti povolení k mimořádné lesní těžbě podle §u 4 zákona č. 82/1918, nebyl-li ve stanovené lhůtě splněn příkaz úřadu, aby byly zalesněny plochy, jichž vykácení mimořádnou těžbou již dříve bylo povoleno.
(Nález ze dne 2. února 1926 č. 1935.)
Věc: Zoltán H. v M. proti exposituře ministerstva zemědělství v Bratislavě stran mimořádné lesní těžby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 15. září 1924 žádal st-l o povolení k vykácení 12 kat. jiter lesa. Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že žádost tato nemůže býti vzata v úvahu dříve, dokud st-l plochu dosud vykácenou úplně a řádně nezalesní.
O stížnosti uvažoval nss takto:
St-l má za to, že les, o jehož vykácení jde, jest dle úředního zjištění starým ke kácení způsobilým lesem, v němž jednotlivé stromy pro stáří hnijí, a ježto jde o les, v němž se nehospodaří dle pevného hospodářského plánu, že je nutno les káceti, když jest k tomu způsobilý. Z toho vysvítá názor, že kácení lesů ke kácení zralých nemůže býti úřadem vůbec omezováno.
Nss názoru toho nesdílí. V § 1 zákona ze 17. prosince 1918 č. 82 Sb. jest stanoveno, že majitelé lesů, kteří nehospodaří dle pevných hosp. plánů, a o takový les v daném případě jde, jsou povinni každé mýcení ohlašovati měsíc napřed. V § 2 cit. zák. stanovena jsou určitá omezení v mýcení lesů co do stáří lesních porostů, § 3 pak předpisuje, jaká část lesních porostů ročně smí býti kácena (na př. v lesích tvaru vysokého při rozloze lesa do 50 ha smí býti ročně kácena toliko 1/60 celé lesní plochy). Z toho plyne, že disposice s lesním majetkem jest omezena ustanoveními §§ 1—3 cit. zákona samého a není tedy stížnost důvodná, má-li za to, že omezení takového vůbec není.
Zákon ovšem stanoví v § 4, že výjimky z ustanovení §§ 2 a 3 může min. zem. případ od případu z důvodů veřejných připustiti. Přímých ustanovení o tom, kdy a za jakých skutkových předpokladů a podmínek povolení ke kácení lesů v rozsahu přesahujícím rozsah těžby dle §§ 2 a 3 cit. zák. uděleno býti smí nebo musí, zákon neobsahuje. Zákon v cit. § 4 stanoví jenom tolik, že výjimky mohou býti připuštěny z důvodů veřejných a pro každý jednotlivý případ zvláště. Úřad nemůže tedy připustiti výjimku z předpisů §§ 2 a 3 cit. zákona, jestliže v konkrétním případě stojí v cestě veř. ohledy nebo veř. zájmy. Takovým veř. zájmem jest zajisté znovuzalesnění vykácených ploch, jemuž zák. článkem XXXI : 1879 (n. př. §§ 5, 47, 48) i nařízením býv. uh. min. orby z 25. července 1918 č. 143800 věnována jest zvláštní pozornost. Z toho plyne, že úřad, když rozhoduje podle § 4 cit. zák. o žádosti za povolení k mimořádné lesní těžbě, jest nejen oprávněn, nýbrž se zřetelem k tendenci zákona směřující k zachování lesního stavu také povinen hleděti k tomu, zdali žadatel vyhověl povinnostem zalesňovacím, plynoucím z dřívějších úředních povolení k mimořádným lesním těžbám. Při tom jest ovšem lhostejno, zdali nesplnění těchto povinností bylo stíháno tresty čili nic.
Shledal-li tedy žal. úřad, že v konkrétním případě jde o lesy, jichž částečné mimořádné vykácení již bylo povoleno, při nichž však vykácené plochy dosud nebyly znovuzalesněny, a má-li za to, že nedostatek tento stojí v cestě dalšímu povolení mimořádné lesní těžby mimo rámec normální těžby ve smyslu § 3 zák. č. 82/1918, nelze říci, že byl porušen zákon, tím méně, když st-l okolnost, že vykácené lesní plochy nebyly st-lem dosud zalesněny, nikterak nepopírá.

Citace:

č. 5343. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 318-319.