Č. 5561.

Pojišťování nemocenské: Pojistné příspěvky nemocenské za osoby zaměstnané na arcibskupských statcích nelze předepsati ústřednímu ředitelství arcibiskupských statků.
(Nález ze dne 9. dubna 1926 č. 7558.)
Věc: Okresní nemocenská pokladna v B. proti ministerstvu sociální péče stran nemocenských příspěvků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — — — Na sporu jest otázka, zda lze předepsati pojistné příspěvky nemocenské za osoby zaměstnané na arcibsk. statcích diecése olomoucké ústřednímu ředitelství arcibisk. statků v K. Žal. úřad zodpověděl tuto otázku záporně, a to právem.
Dle §u 33 nem. zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. jest zaměstnavatel zavázán platiti pojistné příspěvky za osoby jím zaměstnané, podléhající nemoc. poj. povinnosti. Kdo jest zaměstnavatelem, stanoví pak § 4. nem. zák. ve znění novely z 15. května 1919 č. 268 Sb. (jenž vzhledem k období příspěvk. od r. 1919 do r. 1922 zde jedině přichází v úvahu), jenž stanoví: »Zaměstnavatelem podle tohoto zákona jest osoba, na jejíž účet jest provozován podnik nebo hospodářstvím Může tedy zaměstnavatelem býti jen »osoba«, t. j. subjekt způsobilý býti středem práv a závazků čili subjekt, mající způsobilost právní (osobnost). O takovéto osobnosti nelze mluviti u Ústřed. ředitelství arcibiskupských statků, poněvadž je lze považovati jen za soubor adm. zařízení sloužící správě arcibisk. jmění, ale nikdy za osobu, která by mohla býti samostatným subjektem práv a právních závazků.
Pak ovšem nedostává se předpokladů pro použití §§ 4 a 33 nem. zákona na zmíněné ředitelství a neshledal proto nss nezákonným výrok úřadu, že ústř. ředitelství arcibisk. statků v K. nemůže býti pokládáno za zaměstnavatele ve smyslu cit. § 4 nem. zákona.
Stížnost míní, že otázka, koho sluší v daném případě považovati za zaměstnavatele ve smyslu §u 4 nem. zák., byla vlastně již rozhodnuta právoplatnými výnosy min. soc. péče z 30. května 1924.
Nehledě ani k tomu, že námitka rei judicatae nebyla v řízení správním uplatňována, takže ji uplatňovati před tímto soudem není přípustno (§§ 5 a 6 zák. o ss), postrádá námitka ta i věcného podkladu, neboť těmito výnosy byl rozhodnut spor o to, jsou-li zaměstnanci arcibisk. statků od nemoc. pojištění dle §u 3 nem. zák. osvobozeni čili nic; výnosy ty neřešily však ex professo otázku, kdo jest zaměstnavatelem zmíněných zaměstnanců, zvláště pak neuznaly za zaměstnavatele Ústřed. ředitelství arcibisk. statků.
Není proto nezákonným, když nař. rozhodnutí zrušilo doložku vykonatelnosti výkazu stěžující si pokladny, kterým byly jmenovanému ředitelství předepsány nem. příspěvky za zmíněné zaměstnance arcibiskup. statků.
Není také vadou řízení, když úřad nezjistil a k tomu nepřihlédl, že mzdy a platy nebyly vypláceny arcibiskupy samými, nýbrž ústř. ředitelstvím, nikoliv ze soukromého jmění arcibiskupského, nýbrž z důchodu arcibiskupského fondu, jenž neslouží jen k úhradě potřeb arcibiskupa samého, a že nepřihlédnuto k tomu, že ani smlouvy služební nebyly uzavřeny arcibiskupy samými, nýbrž ústř. ředitelstvím, poněvadž okolnosti ty dle hořeních úvah jsou pro spor irelevantní.

Citace:

č. 5561. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 721-722.