Č. 5586.

Učitelstvo. — Státní zaměstnanci: * Propadná lhůta 14denní, stanovená dekretem dvorské komory z 5. prosince 1826 sb. pol. zákonů svazek 54. č. 97. pro předkládání cestovních partikulářů neplatí pro zúčtování diet při substituci úředníků a učitelů veřejných škol národních.
(Nález ze dne 19. dubna 1926 č. 8370).
Věc: Adolf S. v L. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran diet.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 18. října 1921 oznámila správa obecné školy v L., že definitivní učitel této školy Adolf S. byl od 1. června 1918 do 28. února 1919 ustanoven jako zatímní učitel II. třídy při obecné škole v Ch. a od 1. března 1919 do 31. srpna 1919 při obecné škole v N., že však mezi touto dobou v období od 1. prosince 1918 do 28. února 1919, dále od 1. března 1919 do 30. června 1919 byl službou přikázán obecné škole ve St., začež mu ve smyslu výnosu zšr-y z 25. května 1920 č. 2 A 2030/č. z. šk. r. 43.781 díl I. bod 1. náleží denní dieta 7 K a dle bodu 2 mimořádný přídavek 100%, tedy úhrnem 14 K denně, celkem za 128 dnů částkou 1792 K.
Výnosem z 27. června 1924 nevyhověla zšr po dohodě se zv-em v Praze žádosti st-lově o přiznání stravného u příležitosti přikázání ke službě při obecné škole ve St. od 1. prosince 1918 do 28. února 1919 a od 1. března 1919 do 30. června 1919, poněvadž substituce v tomto případě byla skončena 30. června 1919, kdežto jmenovaný ohlásil svůj nárok teprve dne 18. října 1921, tudíž po 14denní lhůtě stanovené oběžníkem zšr-y z 25. května 1920, takže nemá st-l vzhledem k tomu, že zmíněná lhůta jest podle nařízení dvorské komory z 5. prosince 1826 č. 46737 preklusivní, podle zákona nároku na stravné.
Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodu rozhodnutí zšr-y. Při tom podotklo žal. min. k námitkám st-lovým, že na daný případ vztahují se ustanovení § 10 odst. 2 zák. č. 274/1919, jenž nabyl účinnosti dnem 1. listopadu 1918 (viz čl. VI. cit. zákona). Z těchto ustanovení, dle nichž se nárok učitele na diety řídí předpisy vydanými pro státní úředníky, jde na jevo, že pro učitele platí ode dne 1. listopadu 1918 také předpisy o 14denní lhůtě k přihlášení nároku na diety.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost mimo jiné namítá, že jest sice pravda, že dekret dvorské komory z 5. prosince 1826 č. 46.737 platí podle § 10 paritního zákona také pro učitele a že předpis ten stanoví 14denní lhůtu pro předložení cestovního partikuláře, že však lhůta ta nemá význam lhůty propadné, naopak jenom předpisu pořádkového. Námitka tato není důvodná; neboť ze znění cit. dekretu z roku 1826 (nach Ablauf des Termines ist jedes zur Liquidierung überreichte Partikulare zarückzuweisen) nesporně jde, že 14denní lhůta tímto dekretem stanovená je povahy propadné a že zmeškání lhůty v případech, na které se předpis onen vztahuje, má za následek ztrátu nároku.
Jest ovšem zkoumati, zda uvedená 14denní lhůta platí též na stravné při substituci pro státní úředníky a cestou § 10 zák. č. 274/1919 též pro učitele. Stížnost v tomto směru vytýká, že zmíněný dekret z roku 1826 platí toliko pro služební cesty při komisích a podobných úkonech úředních, nikoli však pro nároky z důvodu substituce, a že naopak byly tyto nároky upraveny dvorským dekretem z 11. dubna 1828 sb. pol. zák. svazek 56, v němž však takového předpisu není. Tuto námitku shledal nss důvodnou:
Nss vyslovil a odůvodnil již v nálezu ze dne 30. prosince 1925 č. 11477, že ztráta nároku na cestovné a stravné nastává promeškáním uvedené 14denní lhůty stanovené cit. dekretem dvorské komory z r. 1826 jen ve příčině útrat komisionelního jednání úředníkova; zároveň byla v cit. nálezu komise charakterisována jako úkon, jejž úřad svěřil úředníku k provedení, při čemž je úředník ten komisařem úřadu, a po jehož provedení se vrací na své služební místo. Substitucí však jest podle toho definice, jak ji podává dekret dvorské komory z 11. dubna 1828 č. 14819, sb. zák. pol. svazek 56, č. 31 str. 92 »dočasné zastávání uprázdněného místa úředníkem mimo jeho služební místo« a spočívá služební úkol úředníka na substituci vyslaného v tom, aby vykonával dočasně úřad, k jehož obstarávání byl povolán úředník jiný, jehož místo musí býti následkem svého uprázdnění substituováno. Nejde tedy při substituci o žádné úkony komisionelní ve smyslu shora uvedeném, tedy taky ne ve smyslu dvor. dekretu z 5. prosince 1826 a nemůže se proto také výjimečný předpis tohoto dvorského dekretu z r. 1826 o peremptorní 14denní lhůtě vztahovati na súčtování nároků, které si úředník činí z titulu substituce. Neplatí-li však lhůta ta pro případy substituce státního úředníka, pak neplatí ovšem (§ 10 zák. č. 274/1919) ani pro substituci učitele veř. školy národní.
Na tomto právním stavu nemění nic ta okolnost, že podle dekretu dvorské komory ze 6. dubna 1840 č. 10810 jest o substitučních platech klásti »partikulář«, jsou-li spojeny s útratami cestovními; neboť nehledě ani k tomu, že uvedený dekret byl vydán toliko ke správě komorních důchodků (Kameral-Gefälls-Verwaltung) pro Dolní a Horní Rakousy, nestane se substituce tím, že o nákladech jejích jest za okolností klásti partikulář cestovní, ještě »komisí« ve smyslu dv. dekretu z r. 1826. Stejně na tom nemůže nic měniti pouhý výnos zšr-y z 25. května 1920, který nemá povahu všeobecně závazné právní normy, nýbrž jenom ráz instrukcionelní a nemůže ovšem měniti stav ze zákona se podávající.
Stanovisko žal. úřadu resp. zšr-y, které st-li upírá uplatňovaný jím nárok na náhradu diet z důvodu substituce jedině pro zameškání uvedené 14denní lhůty, odporuje tedy zákonu, pročež bylo nař. rozhodnutí zrušeno podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5586. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 772-774.