Č. 5451.

Administrativní řízení. — Samospráva obecní (Slovensko): I. Okresní úřady nemají vůbec kompetence ve sporech mezi obcí a obecními zaměstnanci ve věcech požitkových. — II. Jaký význam má pro otázku řádnosti řízení, rozhodne-li příslušný úřad cestou instanční ve sporu, v němž rozhodla již nekompetentní stolice nižší?
(Nález ze dne 4. března 1926 č. 4424).
Věc: Jaroslav K. a spol. v U. (adv. Dr. Arn. Robitschek ze Strážnice) proti župnímu úřadu v Bratislavě (za zúč. město U. S. adv. Dr. Štefan Mittág z Uh. Skalice) stran slovenského drahotního přídavku.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Usnesením zastupitelstva města U. S. z 14. března 1923 byly měst. úředníkům, k nimž nalezli také dnešní st-lé, upraveny služební požitky s platností ode dne 1. dubna 1923, při čemž jim nebyl přiznán t. zv. slovenský drahotní přídavek, který až do té doby byl jim vyplácen se zřetelem k obdobnému přídavku zaměstnanců státních na Slov. Proti této úpravě nepodal žádný z dnešních st-lů opravný prostředek. Usnesením měst. zast. ze 27. prosince 1923 byla zamítnuta žádost měst. zaměstnanců za opětné vyplácení 50% drah. přídavku s odůvodněním, že o zvýšení platu nebude se jednati, pokud nebude rozhodnuto o def. uspořádání poměrů zaměstnanců v měst. službách, jež totiž jevilo se potřebným v důsledku přeměny U. S. z dřívějšího města se zřízeným magistrátem ve velkou obec. V odvolání z toho usnesení k okr. úřadu v U. S. namítali dnešní st-lé, že nárok na slov. drah. přídavky jim přísluší na základě usnesení měst. zast. z 19. prosince 1922, jímž byly jim zaručeny služ. požitky podle předpisů platných pro státní zaměstnance, a poukazovali na to, že nejde o zvýšení služ. požitků, nýbrž o další ponechání drah. přídavku, který prý byl st-lům jen proto odňat, že tehdy jeho vyplácení státním zaměstnancům po nějaký čas bylo zastaveno. Odvolání tomu okr. úřad rozhodnutím ze 13. března 1924 vyhověl a st-lům nárok na žádaný drah. přídavek přiznal, načež další rekurs měst. rady, proti tomuto rozhodnutí podaný, odmítl, na základě § 5 zák. čl. XX : 1901 z důvodů zmeškání lhůty odvolací a dalším výnosem vyhlásil, že jeho rozhodnutí ze 13. března 1924 jest pravoplatné a vykonatelné.
Z výroku ze 13. března 1924 podal starosta města U. S. odvolání k žup. úřadu v Bratislavě, který rozhodnutím z 19. září 1924 odvolání vyhověl a rozhodnutí okr. úřadu ze 13. března 1924 zrušil z toho důvodu, že pro nárok st-lů na drah. přídavek není žádného právního podkladu, neboť město U. S. nemá žádného konečného rozhodnutí anebo statutu, který by zabezpečil zaměstnancům 50% drah. přídavek a tím méně byl schválen takový statut dozorčí vrchností, pročež nemůže býti město povinno, zmíněný přídavek vyplatiti. Paragraf 43 měst. organ. statutu nelze tu uplatňovati, poněvadž ten zabezpečil ve prospěch zaměstnanců pouze výhody uh. zák. čl. XXXV a LVIII z r. 1912, a kromě toho není město U. S. i proto povinno poskytnouti požitky jako město se zřízeným magistrátem, poněvadž se přetvořilo na velkou obec.
Jednaje o stížnostech do tohoto rozhodnutí podaných musil si nss především zodpověděti otázku kompetence úřadů, které ve věci této zakročily, a dospěl k názoru, že okr. úřad, rozhodnuvší o odvolání dnešních st-lů v druhé stolici, nebyl vůbec kompetentní rozhodovati v tomto sporu měst. zaměstnanců dnes si stěžujících s městem U. S. o nárok na slov. drah. přídavek.
Především sluší konstatovati, jak ostatně jest nesporno, že v době kdy bylo vydáno usnesení měst. zastupitelstva, jež k tomuto sporu dalo podnět, bylo město U. S. velkou obcí (arg. § 7 vl. nař. z 21. září 1922 č. 275 Sb.). Pokud jde o kompetenci okr. úřadů, stanoví se v § 6 zák. z 29. února 1920 č. 126 Sb., že na Slovensku vykonávají okr. úřady tu působnost, která podle platných předpisů příslušela služnovským úřadům (vrchním služným, služným). Podle § 11, odst. 4 vysvětlivek k nařízení č. 125.000/1902 o žup. služ. řádu jest obor působnosti hlavního služného vymezen jednak v § 71 zák. čl. XXI : 1886 o župním zřízení, jednak v různých zákonech a nařízeních. Stran příslušnosti hlavního služného v obecních věcech odkazuje se pak na předpisy zák. čl. XXII : 1886. Než z předpisů tohoto zákona nelze pro příslušnost hlavního služného k rozhodování o služ. požitcích veř. zaměstnanců ve velkých a malých obcích nic dovoditi!, naopak z ustanovení §§ 21 a 25 cit. zák. čl., zvláště však z odst. 2 § 25 tohoto zák. článku je vidno, že z usnesení obce učiněných v soukromých záležitostech jednotlivců může se podati odvolání na správní výbor a odtud za jistých předpokladů k ministru vnitra a nebyly tudíž služnovské úřady na Slov. odvolací instancí ve věcech služ. požitků zaměstnanců velkých a malých obcí. Nebyly-li však podle uh. předpisů platných do doby, kdy zákon č. 126 z r. 1920 nabyl na Slov. účinnosti, k rozhodování o ob. záležitostech zaměstnanců velkých a malých obcí služnovské úřady odvolací instancí, nýbrž — jak vysvítá z toho, co bylo řečeno, správní výbor — pak ovšem nebyl okr. úřad v U. S. ani podle § 6 cit. zák. č. 126 z r. 1920 odvolací instancí ve sporu o slov. drah. přídavky měst. zaměstnanců, a nebyl pak příslušný rozhodovati o odvolání dnešních st-lů jako instance odvolací, nýbrž příslušelo toto právo podle ustanovení § 6 lit. b) jediné župnímu úřadu v Bratislavě, ježto župní úřad podle cit. předpisu má tu působnost, která podle platných předpisů příslušela komitátům a jejich orgánům a správním výborům a do kompetence správních výborů příslušelo instanční rozhodování osobních záležitostí zaměstnanců malých a velkých obcí před působností zákona č. 126/1920, jak bylo již svrchu dovozeno.
Výroky okr. úřadu v U. S. v této věci vydané byly tedy zmatečné, nezakládaly žádných právních účinků a dlužno na ně pozírati s hlediska právního, jako by vůbec neexistovaly. Byl proto před vydáním nař. rozhodnutí stav ten, že tu bylo usnesení měst. zast. z 27. prosince 1923, kterým byla žádost st-lů o opětné vyplácení slov. drah. přídavku zamítnuta, a odvolání st-lů z tohoto usnesení, kterýžto právní prostředek nedošel vyřízení kompetentním úřadem. Tímto orgánem kompetentním byl toliko úřad župní. Když tedy žal. úřad svým výrokem vyřešil meritorně otázku mezi městem a st-li spornou stran nároku st-li žádaného, a to jako příslušná instance vyšší, maje po ruce opravný prostředek dnešních st-lů, dostalo se sporu meritorního vyřešení orgánem k tomu povolaným a jsou bezvýznamné vady řízení, které se před vydáním nař. rozhodnutí sběhly.
Mohl tedy nss přistoupiti k řešení meritorní stránky sporu.
St-lé spatřují právní základ svých nároků na drah. přídavky jednak v usneseních měst. rady a měst. zast. z roku 1920, jednak v unesení měst. zast. z 29. prosince 1922, jímž byly měst. zaměstnancům zajištěny dosavadní požitky podle předpisů platných pro stát. zaměstnance. I kdyby se mohlo připustiti, že tato usnesení jsou způsobilá býti formálním právním základem nároku st-lů, přece by st-lé mohli na nich budovati své právní nároky jen za předpokladu, že usnesení ta nebyla později pravoplatně odvolána nebo nahrazena platnými usneseními jiného obsahu.
Podle správních spisů byla usnesením měst. zast. ze 14. března 1923 provedena nová úprava služ. požitků st-lů podle zák. č. 394/1922, jíž byly slov. drah. přídavky obecních zaměstnanců odstraněny. Usnesení to nabylo moci práva a nastala jím tudíž derogace všech usnesení předchozích jemu odporujících, tedy i usnesení měst. zast. z 9. října 1920, zástupcem stížnosti při veř. úst. líčení dovolávaného, pokud by se týkalo slov. drah. přídavku. Tato usnesení nemohou tudíž býti dostatečným právním podkladem pro nárok st-lů; jiných objektivních předpisů právních, z nichž by tvrzené nároky plynuly bezprostředně, není a st-lé se ani žádných takových dalších norem právních nedovolávají.
Za tohoto stavu neuznal nss potřebným, zabývati se věcně ještě další námitkou stížnosti, brojící proti výroku žal. úřadu, že st-lům nepřísluší nárok na slov. drah. přídavky také z toho dalšího důvodu, že město U. S. není povinno poskytovati svým zaměstnancům požitky jako město s reg. magistrátem, poněvadž se přetvořilo na velkou obec, neboť i kdyby tento důvod neobstál a stížnosti v tomto směru byly snad uznány důvodnými, nedosáhli by st-lé cíle svého, totiž zrušení nař. rozhodnutí, kdyžtě námitkám směřujícím proti prvému ze dvou samostatných důvodů, na nichž spočívá výrok žal. úřadu odpírající st-lům nárok na slov. drah. přídavky, nebylo možno přiznati úspěch.

Citace:

č. 5451. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 514-516.