Č. 5672.

Vojenské věci (Slovensko): I. * Za použití pozemku rozděleného na stavební místa k úkonům válečným podle zák. čl. LXVIII : 1912 jest nárok na náhradu vyloučen jen tehdy, neposkytoval-li pozemek? v době zabrání výnosu. — II. O příslušnosti ministerské komise pro válečné úkony.
(Nález ze dne 15. května 1926 č. 10.012).
Věc: Bratislavská obchodní a úvěrní banka v Bratislavě proti ministerské komisi pro válečné úkony (min. taj. Dr. Alb. Rank) o odškodné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: V podání z 12. března 1921 udala stěžující si banka, že jí byl voj. správou v listopadu 1914 zabrán stav. pozemek v T., magistrátem města T. r. 1914 k cíli zastavění obytnými domy parcelovaný, ve výměře 10366 sáhů a v nynější ceně nejméně 1 000 000 K, že byla na něm postavena nemocnice užívaná ještě podnes jako voj. infekční nemocnice, že st-lka nedostala dosud žádného odškodnění a že žádá jako náhradu škody od 1. listopadu 1914 ročně částku 60000 K, odpovídající 6% zúročení ceny pozemku. Obecní komise města T., doplněná zástupcem posádkového velitelství v T. a dvěma zástupci zem. voj. stav. ředitelství v Bratislavě, vyslovila dne 7. července 1921, že pozemek, o který jde, byl zabrán svého času na základě § 19 zák. čl. LXVIII : 1912 o vál. úkonech, že však st-lka nemůže prozatím, totiž před vrácením pozemku, požadovati žádného odškodnění, poněvadž cit. zákon jest ještě v plné platnosti a navrhla odmítnutí st-lčina návrhu. Župní komise schválila tento návrh dne 18. srpna 1921.
Nař. rozhodnutím zamítla ministerská komise pro válečné úkony ve smyslu § 33 a 19 cit. zák. st-lčin nárok na náhradu za užívání řečeného stav. pozemku voj. správou z důvodu, že pozemek ten jakožto pozemek stav. nenesl před zabráním nijakého užitku.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Námitku stížnosti, že proti předpisu § 33 cit. zákona o vál. úkonech nerozhodla v této věci ani obecní, ani župní komise, nýbrž pouze min. komise, neshledal nss důvodnou, neboť § 33 ukládá komisi obecní i komisi župní sice povinnost přihlášené nároky přezkoumati a ustáliti, t. j. vysloviti se o jejich přiznání, ale nikoliv ve formě vlastního rozhodnutí, které by bylo straně doručiti, nýbrž ve formě návrhu, o němž rozhoduje teprve min. komise pro vál. úkony jako jediná instance rozhodující.
Paragraf 19 cit. zákona, podle něhož musila st-lka roku 1914 přenechati voj. správě svůj stav. pozemek k používání, přiznává majiteli nemovitostí jednak náhradu za použití, jednak náhradu škody, kterou utrpěla podstata nemovitosti.
Žádajíc roční částku odpovídající 6% zúročení částky, na kterou si pozemek ten cenila, domáhala se tím st-lka náhrady za použití. Tak také pojímal žádost tu žal. úřad. Zamítaje žádost tu z důvodu, že dotyčný pozemek nenesl před svým zabráním jako pozemek stav. žádného užitku, vycházel žal. úřad zřejmě z právního názoru, že stav. pozemek nemůže nésti žádného užitku. Tento názor jest mylný. Zákon stanovil, že za používání nemovitostí se zásadně poskytuje náhrada, která se komisionelně zjišťuje. Že by za použití stav. pozemku náhrada žádná majiteli nepříslušela, zákon nestanovil, nýbrž vylučuje náhradu za použití jen u stavení žádného výtěžku nedávajících, u volných míst, u pastvisk a lesů a konečně u neobdělaných pozemků, u těchto jen až do doby obvyklého obdělání. Z toho se podává vůle zákona, poskytnouti náhradu za užívání jen těch nemovitostí, které v době zabrání — bez zásahu do substance — poskytovaly majiteli nějaký užitek. Právní změna nastalá přeměnou pozemku na parcelu stavební nemá za následek, že by pozemek takový, pokud není zastavěn, užitku nésti nemohl, na příklad, že by se již nemohl obdělávati.
Z toho jde, že v konkrétních případech jest i ohledně stav. pozemku v řízení dle § 19 a 33 cit. zákona zjistiti, zdali a jaký užitek v době zabrání nesl.
V daném případě konstatovala sice obecní komise, že st-lce bylo již v roce 1914 komisí určeno pachtovné, nezjistila však jeho.výši — kterou stížnost udává na 500 K ročně — ani nezjistila, zdali a jaký užitek pozemek, o který jde, před zabráním nesl, resp. dále nésti mohl. Rovněž komise župní nekonala v této věci žádného šetření, takže žal. úřad neměl opory ve spisech pro skutkový závěr, že pozemek, o který právě jde, žádného užitku nenesl. Opomenutí tohoto pro spornou věc rozhodného zjištění zakládá podstatnou vadu řízení. Poněvadž opomenutí to bylo způsobeno právním názorem žal. úřadu, který, jak shora uvedeno, není se zákonem v souhlasu, bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5672. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 916-917.