Č. 5297.

Státní zaměstnanci: * Praxe aspirantů lékárnictví, konaná ve veřejné lékárně, není »studiem na učilišti podle § 6 — I — 1 zákona č. 294/1922 (9. odst. čl. V. prov. nař. č. 34/1923).
(Nález ze dne 19. ledna 1926 č. 11.844/25).
Věc: Josef C. v Praze proti ministerstvu spravedlnosti o drahotní přídavky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Podáním z 18. ledna 1924 žádal st-l, odvolávaje se na odst. 7 čl. V. nařízení č. 34/1923, mimo jiné i o přiznání drahotního přídavku na dceru Antonii, a to i pro dobu po 31. prosince 1924, uváděje, že dcera ta koná bezplatnou praxi v lékárně, jež jest podmínkou pro zápis na universitní studium farmaceutické. Výnosem z 21. ledna 1924 nevyhovělo presidium vrch. zem. soudu v Praze této žádosti s poukazem na čl. V. odst. 10 nař. čís. 34/1923 s odůvodněním, že st-lova dcera jest stará přes 18 let a že praxe v lékárně neodůvodňuje nárok na žádaný přídavek. V odvolání podaném k žal. úřadu dovozoval st-l s poukazem na platné předpisy, že praxe konaná v lékárně není učením v běžném slova smyslu, které má na mysli odst. 10 čl. V. nařízení č. 34/1923, nýbrž jest to předběžné studium, které vyžaduje povolání lékárnické. Nař. rozhodnutím nebylo tomuto odvolání vyhověno v podstatě z důvodu, že praxe, kterou koná st-lova dcera v lékárně, není studiem na učilišti podle I. odst. § 6 zákona č. 394/1922.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss toto:
Zákon z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. stanoví v § 6, odst. I., že pro přiznání drah. přídavku na děti jest rozhodným v zásadě, nepřekročily-li 18. rok svého věku. Po uvedené době přísluší drah. přídavek mimo jiné na děti, studují-li na učilišti s řádným prospěchem, a to na dobu potřebnou k dokončení studií normálně započatých a nepřetržitě konaných, nejdéle však do dokončeného 24. roku. Totéž stanoví i odst. 7. čl. V. nař. č. 34/1923.
Podle toho jest podmínkou pro přiznání drah. přídavku v tomto případě, aby šlo o dítě státního zaměstnance v zásadě mladší 18 let, výjimečně pak o dítě nepřekročivší 24. rok, studuje-li nepřetržitě na učilišti s řádným prospěchem a započalo-li tyto své studie normálně. Žal. úřad, posuzuje daný případ, subsumoval jej pod toto ustanovení a popřel z předpokladů právě uvedených toliko jediný, vysloviv, že dcera st-lova, konajíc praxi v lékárně, nestuduje na učilišti.
Pod pojmem studia na učilišti nutno všeobecně vyrozumívati možnost používání ústavu, organisovaného podle platných předpisů jak co do látky učebné, tak i ohledně sil vyučovacích i osob vyučovaných, za účelem osvojení si určitých vědomostí na vyšším theoretickém základě. To plyne i z ustanovení 9. odst. čl. V. nař. č. 34/1922, jež považuje v zásadě za učiliště určené § 6 — I — 1 zák. veřejné ústavy, výjimečně pak učiliště soukromá co do učebné látky a rozsahu učebného rovnocenná s ústavy veřejnými. Veřejné lékárny nelze ovšem již se zřením k jejich účelu a organisaci považovati vůbec za ústavy či učiliště ve smyslu shora podaném a proto také nelze praxi, kterou v nich konají aspiranti lékárnictví, aby si osvojili určité vědomosti, byť i theoretické, považovati za studium na učilištích, jak je má zákon čís. 394/1922 na mysli.

Citace:

č. 5297. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 231-232.