Č. 5380.

Pozemková reforma: Rozhodovati otázku, zda a kterým dnem přešly užitky podle § 29 náhr. zák. na stát, přísluší řádným soudům, nikoliv stpú-u.
(Nález ze dne 12. února 1926 č. 2719.)
Věc: Josef C. v D. (adv. Dr. Arn. Arnošt z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) o zákaz kácení a odvážení dříví.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Přídělový komisař stpú-u v N. upozornil st-le přípisem z 5. února 1925, že na lesní parcely č. kat. ..., přidělené ke zbytkovému statku S., byla dána stpú-em poznámka převzetí jakož i výpověď, jež nabyla moci práva, a není dovoleno tudíž kácení stromů a odvážení dříví na zmíněných lesních parcelách. Stížnost proti tomu podanou zamitl žal. úřad, poněvadž výpověď týkající se těchto parcel, uplynula dnem 30. prosince 1924, kdy nabyla právní moci, a veškeré užitky spojené s držbou převzatých nemovitostí přecházejí dle zákona na stát dnem, který následuje po posledním dni lhůty výpovědní, a doložil, že nárok dle § 11 záb. zák. na tyto parcely st-lem uplatněný byl zamítnut.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Nař. výnosem vyslovil stpú, že zamítá stížnost, kterou st-l brojil proti upozornění přídělového komisaře, že vlastník nesmí dále káceti a odvážeti dříví z lesů na zmíněných parcelách, a opřel výrok svůj zřejmě o předpis § 29 náhr. zákona, dle něhož užitky a povinnosti veřejnoprávní i soukromoprávní, spojené s držbou převzatých nemovitostí, přecházejí na stát dnem, který následuje poslednímu dni lhůty výpovědní, dané vlastníku jako osobě hospodařící, nebylo-li dohodou stanoveno jinak. Vyslovil tedy žal. úřad ve formě rozhodnutí správního úřadu, komu a od které doby patří užitky ze zabraného majetku.
Avšak stpú, který pověřen jest zákonem, aby jménem státu zabrané nemovitosti skutečně převzal a dále s nimi nakládal (§ 15 záb. zák., § 26 náhr. zák.), vystupuje v tomto ohledu jen jako strana, která od dosavadního vlastníka, jako strany druhé, nemovitosti jeho přejímá. To patrno jest z konstrukce zákona náhr., který, pokud jde o skutečné převzetí nemovitostí zabraných a likvidaci poměrů tím vzniklých, staví stpú jako stranu proti dosavadnímu vlastníku jako straně druhé, ukládaje stpú-u, aby hospodaření z nemovitostí, jež skutečně chce převztí, prostřednictvím soudu vypověděl (§ 12 a násl.), u soudu vyklizení, odevzdání a předání jich do jeho držby se domáhal (§ 20) a náhradu za ně soudem pravoplatně stanovenou (§ 41 a násl.) vlastníku jako pohledávku jeho vyplatil, resp. zúrokoval (§ 59 a násl.); v důsledku toho stanoví i den, kterým užitky a povinnosti spojené s držbou převzatých nemovitostí na stát, jako nového vlastníka nemovitostí, přecházejí, a od něhož počíná i povinnost stpú-u onu pohledávku vlastníkovu resp. jeho věřitelů úrokovati ( 29 náhr. zák.). Ale pak otázku, zda a kterým dnem přešly užitky podle § 29 náhr. zákona na stát, náleží rozhodovati řádným soudům, a nesmí ji řešiti stpú jako úřad správní rozhodnutím právní moci schopným. Osoboval-li si přes to žal. úřad právo, takovéto rozhodnutí vydati, pak překročil meze zákonem jeho kompetenci vymezené, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5380. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 385-386.