Č. 5670.

Samospráva obecní. — Policie. — Administrativní řízení: I. * V odvolacím řízení, jež se týká vyhoštění osob přespolních podle § 11 obec. zřízení pro Čechy, není odvolací instance povinna přihlížeti k námitkám předneseným teprve po uplynutí lhůty odvolací. — II. Výrok trestního soudu, jímž podle § 3 č. 4 ob. řádu vol. se vysloví, že trestní čin nebyl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, nemá prejudicielního významu pro posouzení bezúhonnosti ve smyslu § 11 ob. zříz.
(Nález ze dne 14. května 1926 č. 10.359).
Prejudikatura: Boh. 4316 adm.
Věc: František C. v M. (adv. Dr. L. Souček z Prahy) proti ministerstvu vnitra o vyhoštění z obce.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem obecního úřadu v M. z 26. ledna 1924 byl st-l na základě usnesení ob. zast. podle § 11 obec. zříz. vyhoštěn z obvodu obce M., »poněvadž kradl, byl udán a odsouzen, byl již trestán velkými tresty a ježto jeho život jest úhonný.«
Osp v Č. rozhodnutím z 10. dubna 1924 po konaném šetření zamítla odvolání st-lovo z vyhošťovacího nálezu, poněvadž šetřením bylo zjištěno, že st-l byl v roce 1924 trestán pro poškození na těle 6 týdny, dále pro zločin proti mravopočestnosti 1 rokem a konečně v roce 1922 pro krádež vězením v trvání 24 hodin.
Zsp v Praze výnosem ze 17. října 1924 zamítla další odvolání st-lovo a ponechala v platnosti vyhošťovací nález, poněvadž st-l byl v roce 1922 za svého pobytu v M. rozsudkem okr. soudu v H. odsouzen pro přestupek krádeže, jakož i vzhledem k ostatnímu jeho chování, kterým pro svou nesnášenlivost budil v obci veř. pohoršení a proto požíval špatné pověsti, tudíž za bezúhodnného považován býti nemůže. Rozhodnutí to bylo st-li doručeno dne 30. října 1924. V odvolání k min. vnitra z 22. listopadu 1924 dovozoval st-l, že mu nemůže býti vytknuta taková úhonnost, jež by mohla tvořiti skutkovou podstatu, o níž mluví § 11 ob. zříz. V dodatečném podání z 11. března 1925, došlém min. vnitra dne 12. března 1925, uplatňoval st-l nově, že se stal vlastníkem stav. pozemku v obci M. podle zák. o stav. ruchu a že také z toho důvodu jako společník obce nemůže býti z této obce vyhoštěn. Min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo odvolání, poukázavši na důvody, o něž opřela své rozhodnutí zsp.
O stížnosti uvážil nss toto:
Podle § 11 ob. zříz. nesmí obec odepříti pobyt na svém území společníkům obce a přespolním, kteří se vykazují, že mají někde domovské právo aneb alespoň prokazují, že k dosažení takového průkazu učinili potřebné kroky, pokud nepadají na obtíž obecné dobročinnosti a pokud kromě toho přespolní se svými lidmi domácími vedou bezúhonný život.
Z tohoto zákonného ustanovení plyne, že obec může vyhostiti přespolního, není-li jeho život bezúhonný. Žal. úřad, schváliv rozhodnutí druhé stolice z jeho důvodů, vychází zřejmě z předpokladu, že st-le sluší považovati za přespolního a uvádí jako důvod vyhoštění především to, že st-l byl v roce 1922 již za svého pobytu v M. pravoplatně odsouzen pro přestupek krádeže, a že tudíž za bezúhonného považován býti nemůže. St-l ve stížnosti nepopírá, že byl za svého pobytu v M. v r. 1922 odsouzen pro přestupek krádeže, namítá však, že delikt ten nemůže býti důvodem, aby st-lův život byl pokládán za úhonný, neboť nebyl spáchán z důvodů nízkých a nečestných, jak zjevno z trestních spisů; byl to prý obyčejný lesní pych, který na venkově se nepovažuje za čin působící pachateli hanbu, a také v M. si řečeného deliktu st-lova nikdo nevšímal.
Nss nemohl této námitce dáti za pravdu.
Maje zřetel k předpisu § 6 zák. z 15. listopadu 1867 č. 131 ř. z., podle něhož jsou s přestupkem krádeže spojeny účinky vylučující odsouzeného z plného požívání občanských práv, nemohl nss uznati, že by závěr žal. úřadu byl s oním předpisem v rozporu, nebo že úřad neměl pro svůj závěr dostatečného podkladu ve spisech nebo konečně, že by jeho myšlenkový postup odporoval zásadám logického myšlení.
Při tom nelze přiznati rozhodujícího významu ani skutečnosti, rozsudkem okr. soudu v H. z 28. června 1922 ostatně ani nevyslovené, že trestní čin st-lův nebyl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, neboť, jak nss již v nálezu Boh. 4316 adm. vyložil, nemá výrok trest, soudu, jímž podle § 3 č. 4 řádu o volení do obcí (zák. z 31. ledna 1919 č. 75 Sb. ve znění zákona z 18. března 1920 č. 163 Sb.) se vysloví, že odsouzený nespáchal trestní čin z pohnutek nízkých a nečestných, žádného vztahu a prejudicielního významu pro posouzení bezúhonnosti podle § 11 obec. zříz.
Sluší-li však, jak bylo vyloženo, již ve skutečnosti, že st-l byl za svého pobytu v M. v roce 1922 odsouzen pro přestupek krádeže, spatřovati dostatečný podklad pro závěr, že st-lův život není bezúhonný, jest pro posouzení zákonitosti a formální správnosti nař. rozhodnutí nerozhodno, opírá-li se též ještě o to, že st-l také svým ostatním chováním budil v obci veř. pobouření a že požíval špatné pověsti. — — —
Ve stížnosti se vytýká dále, že nebyla učiněna předmětem řízení námitka, že st-l jako majitel pozemku v obci M. jest společníkem obce ve smyslu § 6 č. 2 lit. a) obec. zříz. a že také z toho důvodu nemůže býti vyhoštěn, kteroužto skutečnost st-1, jak také sám ve stížnosti udává, uplatnil v dodatečném podání k min. vnitra z 11. března 1925. Ani tuto námitku neuznal nss důvodnou.
St-l se tvrzením, že jako společník obce M. nemůže býti z této obce vyhoštěn, v řízení správním v první a druhé stolici vůbec nebránil, nýbrž uplatnil skutečnost tu teprve v podání z 11. března 1925, které zaslal přímo ministerstvu vnitra dodatkem k svému odvolání z 22. listopadu 1924. Poněvadž však rozhodnutí zsp bylo st-li doručeno dne 30. října 1924 a čtyřnedělní lhůta rekursní uplynula tedy dnem 27. listopadu 1924, jest zřejmo, že přednesení st-lovo, obsažené v dodatečném podání z 11. března 1925, se stalo teprve po uplynutí lhůty rekursní. Předmět sporu, o nějž v daném případě šlo, totiž přípustnost vyhoštění st-le z obce M., jest svou povahou věcí súčastněných stran, vypovídající obce a vyhoštěného. Spory takové neřeší úřady adm. ze své vlastní iniciativy na základě své povinnosti úřední, nýbrž pouze na zakročení súčastněných stran. Činnost úřadů jest tedy v takových sporech podmíněna a vymezena procesními akty stran; je-li procesní akt nějaký vázán podle platné normy určitou lhůtou, může úřad jen takový akt vzíti za podklad své úřední činnosti, který byl v předepsané lhůtě stranou předsevzat, k opožděným projevům strany zřetele vzíti není úřad povinen ani oprávněn, neboť, kdyby tak učinil, poskytl by jedné straně neoprávněnou procesní výhodu na úkor strany druhé.
Podle těchto všeobecných principů řízení správního nebyl tudíž žal. úřad ani povinen ani oprávněn učiniti předmětem řízení přednes st-lův, obsažený v podání z 11. března 1925, poněvadž se stal teprve po uplynutí lhůty rekursní a jestliže tedy žal. úřad v nař. rozhodnutí k přednesu tomu nevzal zřetele, nelze v postupu tom shledati ani nezákonnoti ani vady řízení. — — —

Citace:

č. 5670. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 912-914.