Č. 5501.

Administrativní řízení: I. Je přípustno, aby strana v rekursní lhůtě rekurs toliko povšechně bez odůvodnění podala a požádavši zároveň za povolení další lhůty k odůvodnění jeho teprve dodatečné rekurs blíže odůvodnila? — II. Je strana povinna administrativní stížnost blíže odůvodňovati?
(Nález ze dne 18. března 1926 č. 10935/25.) Věc: Družstvo ..... v O. proti zemskému výboru v Brně o obecní dávku z nájemného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 30. března 1924 žádalo stěžující si společenstvo u měst. rady v O., aby vzhledem k tomu, že bylo mu ohledně domu čp. ... podle zák. z 28. prosince 1911 č. 242 ř. z. přiznáno na dobu až do 30. září 1927 osvobození od daně činžovní, byla mu dávka z nájemného za minulou dobu indebite zaplacená vrácena, a aby mu na dobu osvobození od daně činžovní přiznáno bylo také osvobození od dávky z nájemného. Žádost tato byla výměrem měst. rady z 23. května 1924 zamítnuta s odůvodněním, že podle § 3 odst. 2 platných dávk. pravidel jsou od této dávky osvobozeny jen takové místnosti, které vzhledem k svému určení používají trvalého osvobození od daně domovní. V odvolání dtto 4. června 1294 družstvo namítalo, že jde o dům, který podle cís. nař. z 29. července 1914 č. 210 ř. z. je úplně osvobozen od daně činžovní na dobu do 30. září 1927, takže finanční správa nájemné z tohoto domu vůbec nezjišťuje resp. neupravuje, následkem toho není tu podkladu nutného pro vyměřování dávky z nájemného a vl. nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb. toto zákonné osvobození nemohlo zrušiti. Rozhodnutím ob. zast. z 18. července 1924 byl tento rekurs zamítnut s odůvodněním souhlasným s důvody I. stolice. Rozhodnutí to doručeno družstvu 1. srpna 1924. Dne 15. srpna 1924 došlo na měst. úřad v O. podání družstva ddto 14. srpna 1924, v němž prohlašuje, že proti rozhodnutí z 18. července 1924, kterým zamítnut jeho rekurs ddto 4. června 1924 ve věci vrácení dávky z nájemného zaplacené od r. 1915 za dům čp. ..., podává rekurs na z.„ a poněvadž provedení rekursu vyžaduje ještě některých přípravných prací, které následkem nynějších dovolených se protáhly, žádá, aby mu za účelem odůvodnění rekursu povolena byla lhůta do 1. září 1924. Dne 31. srpna 1924 došlo pak na měst. úřad podání dtto 29. srpna 1924, obsahující provedení rekursu. Zv rozhodnutím z 22. listopadu 1924 rekurs ze 14. srpna 1924 zamítl z důvodu, že není doložen žádnými důvody, který by mohl zv přezkoumati a vzíti je za podklad svého rozhodnutí, rekurs z 29. srpna 1924 pak zamítl jako opožděný, poněvadž byl podán po uplynutí lhůty stanovené v § 114 měst. statutu o-ckého.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí vytýká především, že žal. úřad rekursní podání ze 14. a 29. srpna 1924, která prý tvořila jeden celek, posuzoval každé zvlášť a podle toho o každém z nich samostatně rozhodl. Námitka tato není důvodná. Projev strany, domáhající se u vyšší stolice přezkoumání aktu instance nižší, má právní význam a účinek opravného prostředku jenom tehdy, když učiněn byl ve stanovené preklusivní lhůtě odvolací. Poněvadž pak správní akt jednou vydaný principielně svou vlastní mocí jeví všechny ony právní účinky, které podle své povahy a obsahu jeviti je způsobilý, je v této své působivosti podaným opravným prostředkem dotčen jen v tom rozsahu a způsobu, v kterém jest účinně naříkán. Z toho plyne však, že účinek naříkání správního aktu nastává jen tehdy a sahá jen potud, když a pokud strana ještě v preklusivní lhůtě odvolací projevila vůli správní akt proti ní vydaný bráti v odpor. Předpisy připouštějící naříkání správních aktů jenom v určité lhůtě staly by se ilusorními, kdyby strana mohla o své újmě vyhraditi si právo, podaný opravný prostředek ještě po uplynutí odvolací lhůty rozšiřovati nebo novými stížními body a důvody doplňovati. Rekursní podání z 29. srpna 1924 — jak nesporno — učiněno bylo teprve po uplynutí rekursní lhůty a nemohlo tedy již jeviti účinky opravného prostředku. Očinky ty nemohla mu strana zachovati ani tím, že v rekursním podání ze 14. srpna 1924 žádala za povolení lhůty k provedení rekursu. Žádost tato mohla by míti snad význam tehdy, kdyby strana měla právní nárok na to, aby jí žádané prodloužení bylo povoleno. Takovýto nárok však — aspoň pro řízení v záležitostech obecních dávek — není uznán ani žádnou všeobecnou, ani specielní normou positivní. A není také žádné všeobecně uznané zásady řízení správního, že žádost za prodloužení rekursní lhůty běh této lhůty až do vyřízení oné žádosti staví. Právem tedy žal. úřad k rekursnímu podání z 29. srpna 1924, učiněnému až po uplynutí rekursní lhůty, nehleděl.
Účinek opravného prostředku mohlo míti dle toho jenom rekursní podání ze 14. srpna 1924. Je otázkou, byl-li úřad povinen k tomuto podání rozhodnutí jím naříkané přezkoumávati věcně, což straně ve skutečnosti odepřel, neboť nelze přece pokládati za meritorní rozhodnutí, zamítá-li se rekurs proto, že není doložen důvody, které by dovolaná instance mohla přezkoumávati a vzíti za podklad svého rozhodnutí. V tom směru bylo uvážiti:
Aby podání, učiněné stranou v adm. řízení, bylo možno pokládati za odvolání, o němž vyšší stolice jest povinna rozhodnouti, jest ovšem třeba, aby obsahovalo projev strany, domáhající se přezkoumání správního aktu proti ní vydaného, vyšší stolicí, a aby z něho aspoň ve spojitosti s ostatními spisy správními bylo s dostatek zřejmo, v čem podatel cítí se ve svém právu nebo právním zájmu dotčen. Naproti tomu nelze při neformálnosti našeho řízení správního ani z všeobecných zásad řízení to ovládajících ani z positivních předpisů měst. statutu o-ckého, novely k ob. zřízení ze 7. února 1919 č. 76 Sb. nebo ob. fin. novely č. 329/1921 Sb. vyvoditi, že odvolací stolice správní jest oprávněna odmítnouti meritorní rozhodování jen proto, že odvolání shora uvedeným požadavkům vyhovující neformuluje stižních bodů asi tak, jak toho žádá § 18 zák. o ss pro stížnost podávanou k nss.
Podání stěžujícího si družstva ddto 14. srpna 1924, řízené na mor. zv a označené jako rekurs do výměru měst rady z 18. července 1924 (jímž bylo intimováno rozhodnutí ob. zast), projevuje docela jasně žádání, aby zv jako vyšší stolice přezkoumal instančně tento výměr. Z kontextu podání je dále patrno, že družstvo rekurs na zv do cit. právě výměru vznáší proto, že tímto výměrem zamítnut byl rekurs dtto 4. června 1924 ve věci vrácení dávky z nájemného zaplaceného od r. 1915. Z tohoto znění v souvislosti s obsahem správních spisů, jež zv měl po ruce, a zejména v souvislosti s rekursem podaným k druhé stolici, která svoje zamítavé stanovisko odůvodnila souhlasně s důvody I. stolice, je — vzhledem obzvláště k tomu, že pouze jediná právní otázka byla na sporu — s dostatek jasně patrno, že stěžující si strana cítí se dotčena ve svém, v předchozím adm. řízení uplatněném nároku na vrácení dávky z nájemného a na osvobození od dávky té, a z důvodů, jež uvedla ve svém rekursu ze 4. června 1924. Za tohoto stavu byl obsahem podání ze 14. srpna 1924 a ostatních správních spisů dán žal. úřadu dostatečný podklad, aby usnesení měst zast. přezkoumal a o něm meritorně rozhodl. Odmítl-li žal. úřad podrobiti rekurs ze 14. srpna 1924 věcnému přezkoumání, porušil tím procesní nárok stěžující si strany na věcné vyřízení a bylo proto nař. rozhodnutí podle §u 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 5501. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 607-610.