Č. 5652.

Živnostenské právo: O předpokladech uznání rad i kované vlastnosti při hostinských živnostech na Moravě.
(Nález ze dne 7. května 1926 č. 9627).
Věc: Hotel ..., společnost s r. o. v J. ,(adv. Dr. Alfr. Schwarz z Jihlavy) proti ministerstvu obchodu o radikovanost živnosti hostinské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Hotel ..., společnost s r. o. v J., oznámila měst. radě v J., že koupila hotel č. p. .. v J. a žádala, aby bylo uznáno, že živnost hostinská v tomto domě provozovaná má povahu živnosti radikované. K žádosti té připojili se později také manželé Josef a Vilémina M. jako dosavadní knihovní vlastníci zmíněné reality. Měst. rada zavedla o věci řízení ve smyslu min. nař. z 31. října 1856 č. 204 ř. z., v němž předložena byla živn. úřadu řada listin vztahujících se na majetkové převody zmíněné reality a s nimi spojené knihovní zápisy. Tak předložen výtah z poz. knihy z r. 1783, svědčící o tom, že v roce 1789 prodán byl dům čp. ... t. zv. »Taubenkoblwirtshaus mit der dabei befindlichen judischen Garküche«, .... jakož i výtahy z poz. knih se zápisy z pozdějších let (1803, 1819, 1825, 1830 atd.), v nichž označován dům ten jako »einverleibtes Taubenkoblwirtshaus samt der jüdischen Garkuche« nebo »samt darauf radiciertem jüdischen Garküchenrechte« nebo »dieses Haus samt radiciertem Garkuchengerechtigkeit«. V nových poz. knihách vyznačena jest zmíněná nemovitost jako hostinec. Mimo to zaslal krajský soud v J. živn. úřadu dva výpisy ze staré poz. knihy, z nichž první z r. 1764 jedná o prodeji t. zv. »Taubenkoblwirtshaus«, druhý z r. 1775 o prodeji »Wirtshaus zum Taubenkobl samt Brandtweinháusel, Brandtweinköstl und allen zugehörden, dann allen Recht- und Gerechtigkeiten ...«. Ke spisům připojeno jest dále prohlášení náboženské obce v J. a správy modlitebny v J., dle něhož s oprávněním provozovati židovskou kuchyni (jüdische Garküche) spojeno bylo též oprávnění k výčepu vína a pálených lihových nápojů, a dále některé právní listiny z r. 1858, 1859, v nichž označováno jest právo k držení židovské kuchyně při hostinci č. ... za radikované, a konečně nájemní smlouva z 18. listopadu 1778, kterou pronajímá se Jousue S. »das vor dem Frauen-Thor liegende Gast- und Wirtshaus zum Tauben Kobl ge- nannt ...«.
Výnosem z 28. května 1922 prohlásila zsp v Brně, že se jí nevidí dále jednati o svrchu uvedené žádosti, poněvadž chybí hlavní podmínka pro další řízení ve smyslu min. nař. z 31. října 1856 č. 204 ř. z. vzhledem k tomu, že hostinské oprávnění není v poz. knize města J. při dotyčném domě zaneseno jako nerozlučně s domem tímto spojené. Označení »Wirtshaus« mluví jen pro to, že v tomto domě byla živnost hostinská provozována, nikoli však, že toto živn. oprávnění jest nerozlučně s domem tím spojeno, jak cit. min. nař. v § 1 výslovně předpokládá.
Proti tomuto rozhodnutí podala st-lka odvolání, dovozujíc v něm, že k zavedení řízení stačí, je-li nemovitost označena v knihách poz. jako »hostinec«, a že v daném případě tím spíše měl k okolnosti té vzat býti zřetel, když právo držeti židovskou kuchyni výslovně v knihách jako radikované je vyznačeno.
Min. obchodu nař. výnosem rekurs zamítlo z důvodu, že s realitami, o něž jde, nebylo před normálním rokem 1780 právo hostinské a výčepní nerozlučně spojeno. Převod živn. oprávnění není zejména patrný z dodatečně předložené listiny z 1. listopadu 1778. Je sice pravda, že listiny po normálním roce obsahují již radikované právo, takže by se z toho dalo souditi, že dotyčné nemovitosti již dříve byly spojeny s živností radikovanou, leč dle gub. dekretu z 3. srpna 1821 a dekretu dvorní komory ze 6. listopadu 1779 nelze listiny ty pokládati za rozhodné, jde-li o zjištění radikovaného práva před rokem 1780.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Na sporu jest otázka, zda živnost hostinská provozovaná v domě čp. ... v J. má povahu živnosti radikované. Za takovou mohla by živnost ona jen tehdy býti uznána, kdyby bylo prokázáno, že byla již před 15. listopadem 1780 zapsána v knihách poz. jako oprávnění s dotyčnou realitou nerozlučně spojené. To plyne především z dekreteu dvoř. kanceláře ze 6. listopadu 1779, dle něhož musila všechna prodejná živn. oprávnění, nabytá titulo oneroso, býti zapsána nejdéle do jednoho roku po vyhlášení tohoto dekreteu (15. listopadu 1779) do poz. nebo měst. knih, jinak pokládána měla býti za uhaslá, dále z dvor. dekretu z 11. února 1821 (gub. oběž. z 3. srpna 1821 č. 20455 sb. prov. zákonů sv. 3 č. 95 str. 121), kterým vysloveno, že za radikované mohou považovány býti jen takové živnosti, které lpějí na domech a s nimi v měst. nebo poz. knihách ve smyslu dekretu ze 6. listopadu 1779 byly zapsány.
Z předpisů těch je patrno, že intabulace živn. oprávnění nastalá po 15. listopadu 1780 jest pro reální povahu tohoto oprávnění nerozhodnou, a že jedině zápisem před tímto terminem uskutečněným může býti prokázáno, že jde o živnost radikovanou.
Pokud tedy st-lka dokazuje radikovanost živn. oprávnění smlouvami a knihovními zápisy, pocházejícími z doby po 15. listopadu 1780, nepřicházejí tyto vůbec v úvahu, ježto dle cit. předpokladů mohou na Moravě za radikované pokládány býti jen takové živnosti, které titulo oneroso byly nabyty a byly před uvedeným termínem v knihách pozemkových nebo městských zapsány jako oprávnění nerozlučně s realitou spojená.
Z doby před 15. listopadem 1780 pochází pouze zápisy, týkající se prodeje t. zv. »Taubenkobl Wirtshaus« z 28. prosince 1764 a z 31. července 1775. Žádný z těchto zápisů však neobsahuje ničeho, z čeho by se dalo souditi, že jde o živn. oprávnění nerozlučně s realitou spojené, a že právě toto oprávnění tvořilo předmět zápisu. První zápis totiž mluví pouze o prodeji uvedeného hostince »samt allem Recht und Gerechtigkeit«, zápis druhý pak o prodeji hostince »zum Taubenkobl gennant No. 43 samt Brandwein-Häusel, Brandwein-Köstl und allen zugehörden«. Okolnost, že dotyčná nemovitost je v knihách poz. zapsána jako hostinec, sama o sobě nenasvědčuje ještě tomu, že by dotyčné oprávnění živn. lpělo na nemovitosti a s ní nerozlučně bylo spojeno, nýbrž může považována býti pouze za moment nasvědčující tomu, že živnost hostinská v dotyčném domě skutečně se provozovala. Podobně i výrazy »samt Brandwein-Hausl und Brandwein-Kóstk svědčí toliko o tom, že při hostinci byl domek nebo místnost k pálení a výčepu kořalky, který zároveň s hostincem byl prodán. Týž náhled projeven i v nál. vídeňského ss-u z 12. února 1890 č. 474, Budw. 5146 a z 12. dubna 1890 č. 1188, Budw. č. 5250, jichž stížnost sama se dovolává, a v nichž výslovně se uvádí, že v kupní smlouvě obsažené označení nějaké reality jako »hostince« samo o sobě bez vyznačení živn. oprávnění s hostincem jako příslušenství spojeného nestačí k uznání, že jde o právo živn. Co se týká nájemní smlouvy z r. 1778, není vůbec patrno, že by se byla stala předmětem knih. zápisu, a nepřichází proto pro otázku radikovanosti živnosti hostinské vůbec v úvahu.

Citace:

č. 5652. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 885-887.