Č. 5340.

Státní zaměstnanci: Na starobní odměnu zavedenou výnosem min. sprav. ze 16. března 1923 č. 12669 pro podúředníky a zřízence ve službě justiční není právního nároku.
(Nález ze dne 1. února 1926 č. 1880).
Věc: Josef P. v Praze proti ministerstvu spravedlnosti o starobní odměnu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. výnosem vrátilo min. sprav. žádost st-lovu za povolení starobní odměny podle výnosu min. sprav. ze 16. března 1923 č. 12669 s tím, že jí nebylo vyhověno vzhledem k výnosu z 20. června 1923 a výnosu z 11. dubna 1924. Intimujíc tento výnos, dodalo presidium vrch. zem. soudu v Praze ve svém výnosu ze 4. února 1925 k bližšímu vysvětlení, »že službu hudebního eleva a službu nasluhování nelze do služby rozhodné pro odměnu započísti«.
Stížnost, navrhující zrušení nař. rozhodnutí pro vadnost a nezákonnost, vytýká, že výrok žal. úřadu neobsahuje žádných důvodů a v dalším dovozuje, že v osobě st-lově jsou splněny veškeré podmínky pro udělení starobní odměny dle cit. výnosu ze 16. března 1923. Srážeti se služební doby 29 let 15 dnů dvě léta, jež st-l od října 1889 do 28. září 1891 sloužil jako hudební elev, proto, že vojenskou přísahu mohl složiti až po dosáhnutí 17. roku věku (28. září 1891), jest nesprávné a odporuje cit. výnosu, poněvadž léta ta nejsou léty ideálními.
O stížnosti uvážil nss toto:
Výnos min. sprav. ze 16. března 1923 č. 12669, jehož se st-l jako právního pramene pro svůj nárok dovolává, ustanovuje v odstavci 2. I. oddílu, že »justičním zaměstnancům, náležejícím do kategorie podúředníků a zřízenců, kteří dosáhli neb dosáhnou posledního platového stupně a jichž doba skutečné státní služby přesahuje o dva roky dobu, potřebnou podle platných předpisů k dosažení tohoto platového stupně, mohou býti, jestliže služebně vyhovují, poskytnuty odměny a to: podúředníkům 250 Kč ročně, zřízencům 200 Kč ročně a po dalších dvou letech započítatelné služby další odměny v téže výši.« Dále se uvádí v oddílu II., že »u těch zaměstnanců, kteří splnili všechny podmínky stanovené pro povolení odměny již k 1. lednu 1923, bude lze odměny povoliti již k tomuto dni.«
Z tohoto znění zmíněného výnosu — nehledě ani k tomu, zda má náležitosti pravotvorné normy — plyne zcela jasně, že jím nebyl normován žádný nárok zaměstnanců v něm uvedených na odměny tam vypočtené, nýbrž že jde o pouhou direktivu pro podřízené úřady, pověřené předkládáním žádostí za takovéto odměny, aby postupovaly dle jednotných zásad — rozhodnutí samo však je ponecháno v každém jednotlivém případě zcela volnému ničími neobmezenému uvážení žal. úřadu, který odměnu přiznati nemusí, ani když jsou splněny všecky podmínky tohoto výnosu. Nemůže-li však st-l z tohoto výnosu dovozovati pro sebe žádného subj. práva, jest stížnost, vytýkající nezákonnost nař. rozhodnutí z důvodu, že nepřiznalo st-li odměnu títmo výnosem stanovenou, bezdůvodná. — — —

Citace:

č. 5340. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 315-316.