Č. 5448.

Horní právo (Hlučínsko): * Předpisem § 19 vl. nař. č. 321/1920 byl ponechán v přičleněném území hlučínském v platnosti § 2 prus. zákona horního v úpravě č. I. č. 3. zákona z 18. července 1907 G. S. S. 119 s omezeními vysloveným ve čl. XI. posléze cit. zák.
(Nález ze dne 3. března 1926 č. 4344.)
Věc: Česká finanční prokuratura v Praze jménem čsl. státu (vl. rada Dr. M. Weis) proti ministerstvu veřejných prací (za zúč. V-cké horní a hutní těžařstvo adv. Dr. L. Brixel z Mor. Ostravy) o propůjčení důlního pole.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Báňské hejtmanství pro Moravu a Slezsko v Brně výnosem z 2. března 1924 vyhovělo žádosti V-ckého horního a hutního těžířstva ve V. o propůjčení důlního pole, sestávajícího z jedné jednoduché míry a jednoho přebytku v rozsahu 68873 m² pode jménem František II. na dobývání kamenného uhlí v t. zv. Oderské smyčce v kat. obci P. na Hlučínsku a zamítlo protest vznesený při ohledání proti této propůjčce zástupci ústřední správy státních báňských a hutních závodů z těchto důvodů: Dle nař. vlády ze 4. května 1920 č. 321 Sb., kterým se upravuje mimosoudní správa veřejná v přivtěleném území Hlučínska, nabyly dnem 1. května 1920 na Hlučínsku platnosti zákony a nařízení čsl. republiky. Pokud jde o úpravu horní, činí § 19 cit. nař. výjimku, že v přivtěleném území zůstává v platnosti § 2 pruského horního zákona ze 24. června 1865 v úpravě článku I č. 3 zák. z 18. června 1907 G. S. S. str. 119, a že tedy náš všeob. horní zákon z 23. května 1854 č. 146 ř. z. vstupuje v platnost jen potud, pokud se tím uvedený § 2 prusk. hor. zák. nemění. Dle § 2 prusk. hor. zák. přísluší právo vyhledávání a dobývání uhlí kamenného výhradně státu, kterému se vyhrazuje pro vlastní provoz nárok na 250 maximálních polí. V jiných případech má stát právo vyhledávání a dobývání uhlí kamenného jiným osobám přenechati dle pravidel, která budou zákonem stanovena. Zákon tento dosud vydán nebyl. Toto výlučné právo státu jest však omezeno článkem XI téhož zákona, který praví: Leží-li mezi propůjčenými poli anebo částmi polí, propůjčenými již před platností tohoto zákona, dosud volné plochy, které pro svůj útvar neb velikost nepřipouštějí samostatného dobývání, mohou vlastníci sousedících dolů dožadovati se jejich propůjčky na základě dřívějších zákonitých předpisů. Důvodem k tomuto výjimečnému ustanovení bylo, jak z usnesení komise pruské posl. sněmovny vysvítá, že mezi jednotlivými poli nacházejí se často důsledkem nepřesného měření neb z jiných důvodů mezery, kde samostatné dobývání uhlí jest nemožno, a které by se důsledkem § 2 co majetek státu mezi soukromá pole vkliňovaly. Z toho jest patrno, že § 2 prusk. hor. zák. platí jen s omezením článku XI. a že také vl. nař. č. 321/1920, odvolávajíc se na § 2 prusk. hor. zák. mělo na mysli ustanovení tohoto paragrafu jen v omezení článku XItého. Kdyby byla čsl. republika zamýšlela zajistiti si širších práv než přináležela pruskému státu dle § 2, bylo by nutno v § 19 cit. vl. nař. článek XI zák. z roku 1907 výslovně vyloučiti. Místním šetřením bylo zjištěno, že plocha, o jejíž propůjčení jde, jest uzavřena důlními poli v-ského těžířstva potažmo poli akc. spol. severní dráhy, a že plocha tato vzhledem k svému položení a k svému rozměru nehodí se pro samostatné dobývání kamenného uhlí. Z toho plyne, že vyhrazené právo státu na tuto plochu se nevztahuje, a že pro její propůjčku jsou směrodatnými předpisy všeob. hor. zák. z r. 1854.
Odvolání z výnosu toho jmenovanou ústřední státní správou podané zamítlo min. nař. rozhodnutím z důvodů nař. výnosu a dodalo: Recipovalo-li vl. nař. č. 321/1920 § 2 prusk. hor. zák. v úpravě čl. I. č. 3 z 18. června 1907 G. S. S. 119, recipovalo také tento paragraf doplňující článek XI téhož zákona, který jen jako ustanovení přechodné, t. j. omezené na určité poměry, pocházející z doby před vydáním zákona, nebyl přímo spojen s §em 2. Chtělo-li by vl. nař. proti právnickým zásadám skutečně vyloučiti tento § 2 z jeho souvislosti s ustanovením jej doplňujícím, bylo by toto omezení výslovně zdůraznilo.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto: Stěžující si státní správa má za to, že může proti nař. rozhodnutí uplatňovati výhradné právo státu, jímž zásadně uznaná svoboda dolování jest ohledně kamenného uhlí omezena, ježto v daném případě jde o takovéto dolování. Toto výhradné právo státu chce stížnost vyvoditi z ustanovení § 19 vlád. nař. ze 4. května 1920 č. 321 Sb. V popředí stojí tedy otázka, jaký obsah má toto výhradné právo státu, jehož zásadní oprávněnost se žádné strany popřena nebyla. Jako směrodatný pramen právní platí tu, jak st-lka správně uvádí, § 19 vlád. nař. č. 321/20 a dlužno proto objasniti dosah této normy.
Ze souvislosti §§ 1 a 19 cit. nař. vyplývá nejprve, že v přičleněném území Hlučínském má počínaje 1. květnem 1920 pruský hor. zákon zásadně ustoupiti zákonu čsl. Z této zásady jsou stanoveny jen dvě výjimky: prvá, o níž pojednává § 8 odst. 3 cit. nař., která však v daném případě nepřichází v úvahu, druhá pak, jež týká se § 2 prusk. hor. zák. a to ve znění, jehož dostalo se mu článkem I. č. 2 zákona z 18. června 1907 G. S. S. 119. Cit. § 2 všeob. hor. zák. pro pruské státy z 24. června 1865 ve znění čl. I č. 3 cit. novely z r. 1907 má ohledně kamenného uhlí ........ toto ustanovení: »Vyhledávání a dobývání kamenného uhlí přísluší výhradně státu. (V zákoně stanovené místní výjimky nemají pro spor významu.) K vlastnímu vyhledávání a dobývání kamenného uhlí zůstává státu ... vyhraženo dalších 250 maximálních polí atd. V ostatním má stát svoje právo k vyhledávání a dobývání kamenného uhlí přenésti na osoby jiné. Opravu tohoto přenesení provede zákon.« Pruské horní zákonodárství odchýlilo se zde, pokud jde o kamenné uhlí (soli, draselné soli) od základní zásady všeob. hor. zákona, t. j. od zásady volnosti dobývání. Soukromý kutéř vylučuje se z kutání na kamenné uhlí a propůjčení má se dostati vždy jediné fisku, kterýž je oprávněn propůjčení takto nabyté přenésti na jiné osoby (srv. Klostermann: »Allgemeines Berggesetz für die preussischen Staaten«, str. 29). Článkem XI. novely z r. 1907 bylo toto výhradné právo státu zúženo, pokud jde o t. zv. přebytky. Jestliže mezi důlními poli nebo částmi takových polí, jež za účelem dobývání kamenného uhlí již před účinností novely z r. 1907 byly propůjčeny (ne tedy, kde bylo povoleno pouze kutání), jsou úplně nebo z části uzavřeny plochy, ležící ve volném území (enklávy, jazyky) a nevyplácelo-li by se v těchto plochách následkem jejich útvaru a velikosti samostatné dobývání nerostu, mohou majitelé sousedních dolů vznésti nárok na propůjčení horního vlastnictví k těmto uzavřeným plochám na základě oněch předpisů všeob. hor. zák., jež platily před účinností cit. novely. Rozhodnutí vrchního horního úřadu lze bráti v odpor ve sporném řízení správním. (Srov. Volkl: »Grundzüge des preussischen Bergrechtes«, str. 150). Jsou-li tedy dány přepoklady právě uvedeného čl. XI, stojí tu vůči vyhrazenému právu státu nárok shora uvedených soukromých uchazečů jako právo silnější.
V případě dnešního sporu nenamítá stížnost, že by snad předpoklady čl. XI cit. novely nebyly splněny, nýbrž snaží se dovoditi, že toto výjimečné ustanovení pro čsl. republiku neplatí. Dovolává se v tom směru vlád. nař. č. 321/20, jež v §u 19 recipovalo pouze § 2 prusk. hor. zák., kde jest normováno pouze ono výhradné právo státu, kdežto čl. XI novely zr. 1907, v němž právo toto bylo způsobem právě vytčeným omezeno, citován není. Dlužno se tedy tázati, zdali nař. č. 321/20 chtělo prostě recipovati výhradné právo státu tak, jak upraveno bylo v pruském zákonodárství, či zdali snad chtělo založiti — nikoliv jen výhradné právo státu ve vymezení, jakého se mu dostalo pruským zákonodárstvím — nýbrž jakési jiné, od práva státu pruského odlišné, obsahově rozšířené, výhradné právo pro stát čsl.
Odpověď na tuto otázku hledati jest ve znění § 19 cit. vlád. nařízení. Dle tohoto předpisu zůstává v přičleněném území v platnosti § 2 prusk. hor. zák. ve znění čl. I. č. 3 novely z r. 1907. Již tímto textováním je jasně dána na jevo vůle pruskou právní normu prostě recipovati; neboť slovo »zůstává v platnosti vyjadřuje, že norma ta má nadále v platnosti zůstati tak, jak až dosud platila. Leč § 2 prusk. hor. zák. nikdy neplatil jinak, než právě s omezením, jakého se mu dostalo článkem XI. novely z r. 1907. Proto již z textování cit. vl. nař. nelze vyčísti úmysl obsah normy této měniti.
Vycházeje z těchto úvah zamítl nss stížnost jako bezdůvodnou a neměl proto příčiny zabývati se vývody zúčastněné strany, v nichž brána je v pochybnost platnost cit. vl. nař., poněvadž prý přestoupilo meze nařizovací, kdyžtě cestou nařizovací změnilo § 2 prusk. hor. zák., vyloučivši z něho omezení zavedené článkem XI. novely z r. 1907. Stejně nebylo třeba zabývati se dalšími námitkami súčastněné strany, v nichž uplatňováno jest nabyté právo, jež stížnost chce opírati o přijetí ohlášení učiněného svého času u horních úřadů pruských a o řízení, jež o této ohlášce úřady těmito bylo zahájeno.

Citace:

č. 5448. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 507-510.