Č. 5471.

Vodní právo: Koho stihá povinnost udržovati břeh mlýnského potoka, který je zároveň svahem tělesa okresní silnice?
(Nález ze dne 10. března 1926 č. 4790.)
Věc: Okresní správní komise v S. proti ministerstvu zemědělství o udržování břehu mlýnského náhonu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 26. března 1920 oznámila stěžující si osk osp-é v J., že břehy potoka v D., vedoucího na mlýn Gustava D. v D., nejsou udržovány v řádném stavu, následkem čehož pravý břeh potoka resp. náhonu časem úplně zmizel a voda v náhonu nadržovaná zabíhá do tělesa okr. silnice. St-lka žádala, aby majiteli mlýna v D. bylo uloženo náhon uvésti do původních hranic, břeh jeho upraviti a upevniti tak, aby voda těleso silniční nepoškozovala.
Při místním šetření dne 21. října 1920 konaném bylo zjištěno, že mlýnský náhon jest veř. statek, vede jako odpad od Červeného mlýna a cukrovaru firmy M. a spol. v D. podél okr. silnice na mlýn, náležející Gustavu D., při čemž na dvou místech ve shodě se stavem katastrálním přiléhá v délce asi 50 m k tělesu okr. silnice, břeh není uměle opevněn, místy jest podemlet a hlína se přirozeným vlivem vody sesouvá do vody. Nebylo zjištěno žádné zavinění majitele mlýna, nýbrž bylo konstatováno, že jde o zjištění povinnosti k normálnímu udržování břehů náhonu, který jest současně svahem okr. silnice.
Rozhodnutím osp-é v J. ze 16. listopadu 1920 bylo vysloveno, že povinnost udržovati břeh náhonu v místech, kde se stýká s okr. silnicí v katastru obce D., přísluší oběma sporným stranám společně a sice mlynáři v D. 1/3 a osk-i 2/3 Stejným způsobem uloženo bylo nésti náhradu výloh komisionelních; v rozhodnutí tomto vycházela osp ze zjištění, že mlýnský náhon v D. jest vodním tokem umělým, zřízeným k pohonu mlýna v D., při čemž jest úplně lhostejno, že jest do katastru zapsán jako statek veřejný. Udržování břehů takového umělého vodního toku spadá pod pojem udržování vodního toku samého a povinnost k tomu řídí se §em 44 vod. zák. a připadá uživateli náhonu, tedy majiteli mlýna v D. Na tom nic nemění okolnost, že náhon byl zřízen ještě před platností vod. zák., ježto ustanovení 3. oddílu vod. zák. vztahuje se i na umělé toky již dříve zřízené. Ježto však vzhledem k výpovědím pamětníků nutno míti za to, že tento mlýnský náhon tu byl dříve než okr. silnice a udržování jeho břehů stalo se tedy nákladnějším vzhledem k tomu, že na břehu zřízena byla silnice a že tím břeh více trpí, jest po právu, aby povinnost udržovací, mlynáři dle § 44 vod. zák. příslušející, vztahovala se pouze na takovou míru, jaké by udržování to vyžadovalo, kdyby i nový břeh náhonu tvořila půda zemědělská. Zvýšené udržovací výlohy, které vzešly zřízením silnice v částečně těsném sousedství mlýnského náhonu, připadají však za povinnost osk-i jako majitelce silnice, ježto tam, kde povinnost dle § 44 vod. zák. mlynáři uložená pře- stává, nutno použíti analogie § 45 vod. zák. Ježto pak je nesnadno určiti, v jakém poměru udržovací náklad byl zřízením silnice zvýšen, stanoven byl poměr nákladů udržovacích 1 : 2. Na odvolání Gustava D., mlynáře v D., byl rozhodnutím zsp-é v Praze z 5. října 1921 v odpor vzatý nález I. stolice zrušen a bylo vysloveno, že jest věcí osk jako majitelky okr. silnice, aby sama učinila potřebná opatření pokud se týče provedla stavby k zabezpečení okr. silnice před škodlivými účinky tekoucí vody a aby si ku provádění potřebných opatření a staveb vymohla vzhledem k předpisům §§ 17, 19, 42 a 76 vod. zák. vodoprávní povolení od příslušného k tomu úřadu. Současně bylo rozhodnuto, že komisionelní výlohy jest povinna zapraviti osk z důvodu, že svým podáním z 23. září 1920 žádala, aby tato sporná záležitost byla komisionelně vyšetřena a ve sporu tomto podlehla (§ 99).
Proti rozhodnutí tomu se osk odvolala, nař. rozhodnutím nebylo však odvolání tomu vyhověno a nález II. stolice byl potvrzen.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
Jádrem sporu je otázka, zdali v daném případě lze použíti ustanovení § 44 česk vod. zák., dle něhož majitel a po případě uživatel umělé vodoteče jest povinen toto zařízení udržovati. Žal. úřad souhlasně s druhou stolicí popřel, že jde o případ pod ustanovení cit. § 44 spadající, kdežto stížnost hájí pravý opak. Slušelo tedy určiti zákonné předpoklady sporné povinnosti.
Předmětem udržovací povinnosti dle cit. § 44 jsou průplavy a umělé náhony (»strojené splavy«), jakož i »stroje k užívání vody«. Subjektem povinnosti udržovací jest vlastník stroje nebo díla«, nemá-li této povinnosti někdo jiný ze zvláštního titulu právního. Nelze-li vypátrati »vlastníka«, postihuje udržovací povinnost ty, »kteří stroje užívají«, a to není-li jiného platného měřítka, podle toho »jaký jest čí užitek«. Obsah povinnosti záleží v udržování (»a čištění«) vodního zařízení, o které jde. Aby povinnost podle cit. §u 44 vzešla, musí tedy býti všecky tyto předpoklady splněny.
Stížnost k tomuto soudu podaná hájí náhled, že udržovací povinnost v daném případě vzešla, a snaží se především dokázati, že vodoteč, o kterou jde, a která jest ve spisech správních jednou nazývána potokem, jindy zase náhonem, jest umělým náhonem ve smyslu zákona. Vývody zúčastněné strany při veř. úst. líčení směřovaly však k tomu, že jde o původní přirozený potok, který před staletím byl převeden do jiného koryta, aniž je známo kým a k jakému účelu. Popírajíc z tohoto důvodu svoji povinnost udržovací, vycházela zúč. strana patrně z názoru, že za »umělý náhon« ve smyslu zákona nelze pokládati vodní tok, který je součástkou geografické sítě vodní, třebaže byl ze svého původního přirozeného koryta převeden do koryta jiného, podobně jako není »umělým náhonem« vodní tok, jehož koryto pracemi ochrannými neb regulačními bylo přeloženo. Podle toho nezáleželo by tedy tolik na tom, zdali koryto vodoteče bylo utvořeno přírodou či lidským dílem, jako spíše na tom, zdali jde o vodoteč od přirozeného toku vodního odlišnou a vedle něho existující a zdali umělé zařízení vzniklo za účelem určitého užívání vody.
Bylo by tedy zkoumati, zdali takovýto výklad zákona má dostatečnou oporu jednak v tom, že cit. § 44 uvádí »umělé náhony« současně s »průplavy«, o kterých zákon jedná v částce druhé (srovn. § 33) užívání vod upravující, a s díly vodními užívání sloužícími, jednak v tom, že udržování vodních toků, jež z důvodů ochranných a regulačních byly upraveny a při tom třeba i své původní koryto změnily, normováno jest v ustanoveních jiných (srov. §§ 45, 50 a j. k tomu i vysvětlivky k § 37 vl. předlohy nových zem. zákonů vodních). Než dle názoru nss-u nebylo se za dané procesní situace otázkou touto blíže zabývati, neboť žal. úřad nezaložil své rozhodnutí na tom, že není tu způsobilého předmětu udržovací povinnosti podle § 44 česk. vod. zák., a ani zúč. strana v řízení správním nepřednesla v tomto směru žádných námitek, ač vůči zjištění prvé stolice, že mlýnský náhon jest »vodním tokem umělým, zřízeným právě ku pohonu mlýna t. zv. valchy«, byla by tak musila učiniti, aby o přípustnosti takovéto obrany v řízení před nss-em vůbec bylo lze uvažovati. Obdobně platí totéž i o vývodech stížnosti, jež snaží se dovoditi, že zúč. strana jest subjektem sporné povinnosti udržovací.
Soud nemusil tedy zkoumati, zdali zúč. stranu lze považovati ve smyslu § 44 česk. vod. zák. za vlastníka potoka či náhonu, o který jde, třeba že »vlastníkem« rozuměti sluší toho, kdo umělý náhon pro sebe zřídil nebo zříditi dal a jim disponuje tak, že z užívání díla může vyloučiti osoby jiné (srovn. Budw. 8484 A, 7085, 6253, 6176 a j.) a ovšem i jeho právního nástupce, a třebaže v daném případě nesporně zjištěno, že náhon k mlýnu zvanému valcha »přitéká jako odpad od Červeného mlýna a cukrovaru fy M. a spol.«, kdežto tvrzení stížnosti, že náhon zřízen byl jedině k pohonu tohoto mlýna, nelze opírati o nic jiného než o pouhé domněnky o událostech, o nichž dle samé stížnosti není pamětníka, ježto sběhly se před několika stoletími. Z téhož důvodu, t. j. proto, že žal. úřad nezaložil své rozhodnutí na tom, že zúč. strana zásadně nemá posíci subjektu povinnosti udržovací dle cit. § 44, nebylo třeba zabývati se onou částí vývodů stížnosti, dle nichž zúč. strana, ne-li jako vlastník, tož aspoň jako výhradný užívatel náhonu jest povinna břehy jeho v dobrém stavu udržovati. Bylo proto ponechati stranou otázku, zdali toto tvrzení stížnosti dá se srovnati s nesporným zjištěním, že náhon je vlastně odpadem vody od vodních děl výše položených, a nebylo důvodu řešiti otázku, zdali § 44 odst. 2 nevyslovuje snad toliko presumpci, že uživatel jest vlastníkem ve smyslu svrchu uvedeném, a není-li možno této presumpci čeliti důkazem, že umělý náhon byl zřízen k účelu jinému nežli je vodní dílo uživatelovo.
Žal. úřad neuznal zúč. stranu za povinnu provésti práce za účelem zabezpečení okr. silnice jen z toho důvodu, že práce takové nejsou v rámci udržovací povinnosti v § 44 česk. vod. zák. stanovené. Vycházel při tom ze skutkového předpokladu, že náhon nemá upraveného břehu, ježto břeh není uměle opevněn, nýbrž je jen od místa k místu stromy porostlý. Tento skutkový moment zůstal nepopřen a se strany stížnosti nikdy nebylo tvrzeno, že zúč. stranu stihá povinnost břeh náhonu uměle zříditi. Zejména nebyl uplatněn žádný právní titul takovéto povinnosti, která také z pojmu povinnosti udržovací neplyne, ježto obsah povinnosti této nemůže záležeti v ničem jiném, než v udržování vodoteče v takovém stavu, v jakém byla zřízena, aniž může býti rozšiřován z toho důvodu, že později bylo poblíže zřízeno dílo zvláštního zabezpečení vyžadující. Jestliže pak za tohoto stavu věci žal. úřad shledal, že tak řečené práce udržovací, jichž uvalení na zúč. stranu stížnost se domáhá, nejsou dle své podstaty nic jiného než udržovací práce na tělese silničním a že tedy nejsou v rámci povinnosti z § 44 česk. vod. zák. plynoucí, nemohl v tom soud nalézti ani nezákonnosti, ani vady řízení, a musil proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 5471. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 554-557.