Č. 5470.

Cesty: I. * Pro otázku povinnosti k placení podle § 3 zákona z 2. dubna 1867 č. 32 čes. z. z. jest nerozhodno, zda sídlo velkopodniku jest v okrese, o jehož silnici jde, či leží-li mimo území tohoto okresu. — II. Konservační paušál podle § 3 cit. zák. má povahu poplatku, nikoliv daně.
Nález ze dne 10. března 1926 č. 4708.)
Prejudikatura: Boh. 2080, 4164 adm. a j.
Věc: Firma Zellstofffabrik W. v Manheimu (adv. Dr. Arn. Urban z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. osk-i v K. adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) o silniční konservační paušál.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty se zúčastněné straně nepřisuzují.
Důvody: Dle správních spisů zakoupila stěžující si firma ve f-ských revírech větší množství dříví vykáceného následkem mniškové kalamity a dopravila je povozy a nákladními auty po okr. silnicích okresu k-ského do různých železničních stanic, odkudž bylo drahou dováženo do Německa. V důsledku tohoto provozu způsobeno bylo na okr. silnicích velmi značné rozrušení vozovky, takže osk, aby silnice udržela ve sjízdném stavu, musela dodati mnohem větší množství štěrku, případně byla nucena přikročiti i k rekonstrukcím silnic. Používajíc pro to předpisu §u 3 mýtného zákona jednala osk se st-lkou o zaplacení příspěvku na udržování silnic používaných k dovozu dříví. Během řízení došlo mezi stranami dne 29. září 1924 k dohodě, dle níž se zavázal zástupce st-lky zaplatiti na paušálním poplatku na udržování okr. silnic okresu k-ského 90000 K, leč toliko v tom případě, že st-lka zásadně bude uznána zsv-em případně nss-em k tomuto příspěvku povinnou.
Nař. rozhodnutím zodpověděl žal. úřad otázku tu kladně. Vycházeje z předpokladu, že doprava dříví, o niž tu jde, děje se po okr. silnicích k-ských k stanicím železničním a dále po železnici do továren st-lčiných v Německu, tedy nesporně k účelům průmyslovým, došel k závěru, že jsou dány všechny náležitosti, jež žádá § 3 mýtního zákona, totiž doprava nákladů určených průmyslovému podniku po okr. silnicích větší délky než 1 km, jež způsobila užíváním silnicím velkou škodu. Okolnost namítaná st-lkou, že dříví nedopravovalo se k průmysl, závodu, nýbrž na stanici dráhy, nemůže nic měniti na povinnosti firmy, neboť zákon netvrdí, že doprava musela se díti po okr. silnicích až přímo do závodu a že by doprava do závodu a ze závodu musela býti v souvislosti s kvalifikací užití okr. silnic a vyměření konservačního paušálu ve smyslu cit. §u, čemuž nasvědčuje znění zákona, »kdekoliv se dováží neb odváží náklad ...«. Rovněž není v zákoně opory pro tvrzení st-lky, že k placení příspěvku není povinna ona, nýbrž panství K., neboť zákon výslovně stanoví, že okres může žádati na »držitelích uhelen neb jiných průmyslových závodů, aby přispívali na udržování silnice ...« Také okolnost, že firma nedovážela dříví vlastními potahy, nýbrž že svěřila dopravu smluvně dopravním podnikatelům, nemůže vzhledem k právě uvedenému předpisu zákona ničeho měniti na povinnosti držitele průmyslového závodu. Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost, domáhající se jeho zrušení a vytýkající v podstatě, že 1. existence závodu stěžující si firmy není v žádné příčinné souvislosti s opotřebováním silnic, jak toho žádá § 3 zák. z 2. dubna 1867 č. z. z. č. 32, naopak příčinou toho jest, že následkem mniškové kalamity muselo býti poraženo množství dříví, které je třeba odvésti; kdo je odváží neb spotřebuje, nepadá na váhu. 2. Existence závodu st-lčina že však není ani v místní souvislosti s nastalým opotřebováním silnic, o něž tu jde, neboť souvislost taková jest prý dána toliko tehdy, jde-li o podnik, mající sídlo v témže okresu, o jehož silnice jde, neb alespoň v okresu sousedním.
O této stížnosti uvažoval nss takto:
Dávka, kterou stanoví § 3 zákona o mýtech z 2. dubna 1867 č. 32 z. z. česk., jest příspěvek k udržování okr. a ob. silnic a má tyto známky:
1. Subjektem k dávce povinným jsou držitelé velkých průmyslových podniků, uhelných dolů a pod.
2. Pokud jde o skutkové okolnosti, jimiž se povinnost k dávce odůvodňuje, vyžaduje se A) v positivním směru, a) aby zde byl nákladní provoz k podniku neb od něho, jímž b) se používá silnice aspoň v délce 500 sáhů resp. dle vyhlášky čes. místodržitele z 31. ledna 1876 č. 176 z. z. čsk. v délce aspoň 1 km a to c) na velkou škodu silnice. B) V negativním směru se stanoví, že dávku tuto lze předepsati jen v tom případě, že se nevybírá žádné mýto.
3. Dávka jest platem úhrnným a její výměra má býti přiměřena škodě zmíněným provozem způsobené.
Toto nazírání na právní a skutkové předpoklady pro vyměření dávky, o niž tu jde, zaujal již nss ve svém nálezu Boh. 2080 adm.
V daném případě není sporu o výměře dávky, neboť v té příčině panuje mezi stranami za předpokladu, že povinnost st-lky bude uznána, dohoda. Rovněž netvrdí stěžující si firma ani, že není držitelkou velkého podniku průmyslového a že by ji tudíž již proto povinnost k dávce nestihala, ani že se na silnicích, o něž tu jde, vybírá mýto. Konečně nestvrdí st-lka, oproti stanovisku zaujatému v řízení adm., že to není ona, která silnic používá, ani nepopírá, že používá silnic v délce přes 500 sáhů resp. přes 1 km, ani že by se tak nedělo na velkou škodu těchto silnic, nýbrž namítá v podstatě toliko, že v daném případě nelze provoz, o nějž tu jde, kvalifikovati tak, jak žal. úřad za to má, jako provoz k jejímu podniku, dovozujíc, že tato kvalifikace předpokládá jednak příčinnou souvislost mezi opotřebováním silnice a existencí závodu průmysl., jednak souvislost místní. Tuto příčinnou souvislost st-lka pohřešuje proto, že dříví poražené následkem mniškové kalamity, musilo by se z lesa odvézti a silnice by tím stejně utrpěly i kdyby st-lka nebyla dříví toto zakoupila, a že by ostatně dříví musilo býti vyváženo i kdyby mniškové pohromy nebylo. Rozdíl je jen v tom, že za daného stavu trpěly silnice najednou, kdežto za normálních poměrů by byly bývaly trpěly postupně. Místní souvislost není dána proto, poněvadž závod st-lky neleží ani v okresu, o jehož silnice se jedná, ani v okresu sousedním.
Po této stránce sluší uvážiti toto:
Zákon za ostatních předpokladů činí, jak již shora uvedeno, povinnost dávkovou po objektivní stránce závislou toliko na tom, že kvalifikovaný provoz nákladní děje se k průmyslovému velkopodniku neb od něho. Záleží tedy jen na skutečnosti, že provoz slouží k tomu, aby náklad byl dopravován do podniku nebo z něho. Že v daném případě provoz tomuto účelu sloužil, stížnost nepopírá. Motivy, které provoz tento způsobily a které vedly k tomu, že dál se právě po silnicích určitého okresu neb z určitého místa, nemají podle zákona významu. Zákon také nerozeznává, zdali provoz tím kterým velkopodnikem byl za určitých okolností objektivně nutným, či zda by jej snad nemusel jinak provésti i subjekt po zákonu pro uložení dávky nekvalifikovaný. Podobně nečiní zákon rozdílu pro případ, že abnormální opotřebení silnic provozem způsobené bude vyváženo poklesem průměrného provozu v době budoucí, třeba tento pokles byl následkem intensivnějšího provozu předchozího.
Pokud dále stížnost v této souvislosti ještě uvádí, že podnik povinný dávkou podle § 3 čs. z. z. č. 32/1867 musí míti zvláštní individuelní zájem na řádném stavu silnice a odvolává-li se v té příčině na různá ustanovení zákonů silničních, zejména na čes. z. z. č. 41/1886, ukládající v § 3 konkurenční povinnost jen interesentům, kteří takovýto zvláštní zájem na silnici mají, dlužno poukázati k tomu, že tyto normy zákonné upravují tvoření konkurenčních svazů, jichž členové přispívají na udržování silnice v podobě daně bez ohledu na skutečné používání silnic, kdežto úhrnný plat dle § 3 česk. zák. mýtního má zřejmě povahu poplatku, t. j. dávky za nadprůměrné užívání silnice.
Výtky, které st-lka ve směrech svrchu vytčených přednesla, nemají tedy opory v zákoně.
Ani další výtce, v níž stížnost snaží se dovoditi, že podmínkou dávkové povinnosti jest, aby velkopodnik ležel buď v samém okresu, o jehož silnice jde, neb alespoň v okresu sousedním, není možno přisvědčiti, neboť zákon nic takového nestanoví a z účelu a povahy řečené dávky plyne pravý opak. Neboť konservační paušál je dle své povahy náhradou za mýtné, což plyne nejen z pojetí této instituce do zákona o mýtech, nýbrž i z výslovného ustanovení zákona, že úhrnečný plat postihuje jen provoz na silnicích, na nichž se mýto nevybírá. Je tedy úhrnečný plat myšlen jako náhrada za mýto, pro jehož placení jest rozhodno jen faktum užívání silnice. — Zdali uživatel silnice má sídlo v okresu, o jehož silnice jde, či jinde, nemá pro dávku mýtní významu a nemůže tedy také míti významu pro dávku, která na místo dávky mýtní nastupuje.
Nss vyslovil ostatně již ve svém nálezu shora již citovaném právní názor, že je nerozhodno, zdali průmyslový velkopodnik, k němuž se dovoz děje, jest situován v okresu, o jehož silnice jde či leží mimo území tohoto okresu. (Srv. též nález Boh. 4164 adm.) Že by slušelo rozeznávati mezi velkopodniky položenými v okresu sousedním a velkopodniky položenými v území vzdálenějším, jak stížnost míní, nedá se z ničeho dovoditi, a stížnost sama nemohla pro tento náhled žádné zákonné opory uvésti. Nemůže proto asi posléz uvedená výtka obstáti.

Citace:

č. 5470. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 551-553.