Č. 5464.

Státní zaměstnanci. — Vojenské věci: * Podkladem pro nárok na zápočet válečných půlletí pro postup do vyšších požitků podle § 13 č. 3 vl. nař. č. 666/1920 v souvislosti s §em 12 č. 1 a §em 6, odst. A 1. b) zákona č. 195/1920 u poddůstojníků z» povolání může býti jen doba odsloužená po absolvování povinné služby presenční.
(Nález ze dne 9. března 1926 č. 4821.)
Věc: Rudolf B. v P. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (min. taj. Emil Bláha) stran zápočtu válečných půlletí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. výnosem zamítl min. pro Slov. st-lovu žádost za zápočet válečných půlletí pro postup do vyšších požitků z těchto důvodů: »Maje 16 let byl jste dne 2. září 1910 jakožto plavčík zařazen do odborné školy býv. námořnictva. Dne 30. července 1912 byl jste jakožto titulární marsgast vyřazen a bylo Vám uloženo dosloužiti v presenční službě dobu, po kterou jste byl zařazen jakožto plavčík do odborné školy námořnictva. Podle platných předpisů trvala presenční služba 4 roky a ukončil jste, jak též v přepisu listu kmenové knihy jest správně poznamenáno, zákonitou služ. dobu dne 31. prosince 1916. Ježto jste však byl povinen za dobu jakožto plavčík ztrávenou dosluhovati dva roky v pres. službě, vypršela vaše pres. služba teprve dne 31. prosince 1918. Z uvedeného vyplývá, že jste stál ještě v roce 1918 v pres. službě a nebyl jste tudíž poddůstojníkem z povolání, pročež nemá též místa zápočet vál. půlletí podle bodu 3 §u 13 vl. nař. č. 666/ 1920.«
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Podle bodu 3 §u 13. vl. nař. č. 666/1920 v souvislosti s normou §u 12 bodu 1. a § 6. odst. A 1 b) zák. z 19. března 1920 č. 195 Sb. mohl by stěžující si poddůstojník po právu domáhati se zápočtu vál. půlletí pro postup do vyšších požitků za dobu léta 1914 a let 1915 až 1919 jen potud, pokud sloužil činně resp. v zajetí ve vlastnosti dobrovolně dále sloužícího poddůstojníka z povolání, a to v roce 1914 alespoň 4 měsíce, v létech ostatních alespoň po 6 měsících. O další službě dobrovolné lez pak mluviti, když skončila povinná služba presenční.
Stížnost potírá svrchu vytčený názor úřadu, že st-lova pres. služba trvala do dne 31. prosince 1918, takže jeho dobrovolná služba mohla započíti teprve po tomto termínu (skončila — jak mimosporno — zase již dne 28. května 1919, tedy po absolvování méně než 6 měsíců v tomto roce). Stížnost proti tomu tvrdí, že st-l byl již ode dne 1. ledna 1917 dobrovolně sloužícím poddůstojníkem z povolání, což vyvozuje z toho, že od té doby byly mu vypláceny požitky jakožto takovému a z toho, že se po převratu přihlásil dobrovolně do služeb čsl. republiky.
Ve skutečnosti však těmito okolnostmi nemůže býti podle zákona založena vlastnost dobrovolně sloužícího poddůstojníka, nýbrž podkladem pro nárok na zápočet podle svrchu cit. předpisů může býti u poddůstojníků z povolání jen doba odsloužená po absolvování povinné služby presenční. Ve příčině st-le, jak mezi stranami nesporno, končila normální 4letá služba pres. u námořnického tělesa dnem 31. prosince 1916, resp. podle výpočtu st-lova dnem 30. července 1916. Poněvadž však byl st-l povinen (§ 9 zák. z 5. července 1912 č. 128 ř. z.) dosluhovati jakožto dobu služby presenční dvouletou dobu, kterou ztrávil jakožto plavčík na státní útraty při vzdělávání k námořnické službě z povolání, končila podle zákona jeho povinná služba vojenská nejdříve dne 30. července 1918 a neuplynula tedy po tomto termínu v roce 1918 doba šestiměsíční, kdežto v roce 1919 již dříve než po 6 měsících vystoupil st-l vůbec z vojska, takže ani za tato období mu podle toho, co bylo svrchu uvedeno, nepřísluší nárok na zápočet válečných půlletí.

Citace:

č. 5464. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 540-541.