Č. 5398.

Spolkové právo: I. * Platnost usnesení valné hromady spolku podle zákona z r. 1867 předpokládá svolání její oněmi orgány, které podle stanov jsou k tomu povolány. — II. úřady spolkové jsou oprávněny zkoumati, zda oznámení dle zákona k nim učiněné se stalo orgánem podle zákona k tomu povolaným a zda úřadu oznámené orgány spolkové byly ke své funkci povolány způsobem ve stanovách předepsaným.
(Nález ze dne 19. února 1926 č. 3245).
Prejudikatura: Boh. 897 adm.
Věc: Karel B. a spol. v R. (adv. Dr. Jiří Korent z Prahy) proti ministerstvu vnitra (min. taj. Lad. Šimák, za zúč. stranu Dr. Stan. Hendrych z Prahy) o platnost volby funkcionářů spolku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdilo min. vnitra — používajíc svého dozorčího práva nad spolky a zrušujíc opačné rozhodnutí zsp-é v Praze — výměr osp-é v R. z 31. ledna 1924, pokud jím tento úřad nevzal na vědomí oznámení Karla B. a Františka H., že 3. února 1924 uspořádají valnou hromadu »Střelecké Jednoty v R.« a pokud jím prohlášeno za neplatné osvědčení z 20. února 1923, kterýmž osp k žádosti jmenovaných potvrdila zvolení nového výboru Jednoty. V rozhodnutí tom prohlášeno za směrodatné, že podle jednacích spisů, zejména podle podání Karla B. a Františka H. z 8. února 1924 nebyli jmenovaní zvoleni funkcionáři »Střelecké Jednoty« na valné hromadě statutárním způsobem svolané, neboť schůze konaná 8. února 1923, na které tyto volby byly vykonány, byla podle prohlášení jmenovaných svolána sedmičlennou komisí nelegálně zvolenou a nikoli starostou spolku, který podle stanov jediné k tomu byl oprávněn.
Stížnost k nss-u podaná namítá předem nepříslušnost žal. min. k vydání nař. rozhodnutí, poněvadž jemu nepřísluší rozhodovati o platnosti provedených voleb, kteréž jsou vnitřní záležitostí spolku.
Nss již ve svém nálezu Boh. 897 adm. vyslovil a blíže odůvodnil právní názor, že úřadům, vykonávajícím policii nad spolky, nepřísluší sice, aby zasahovaly do vnitřních věcí spolkových, zejména aby jako instance rozhodovaly ve sporech z vnitřního poměru spolkového, že však z ustanovení §§ 12, 15 a 21 zákona z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. vyplývá, že úřady ty jsou — ne-li povinny, tož aspoň oprávněny mimo jiné zkoumati, zda oznámení, jež jim učiněno bylo, stalo se vskutku orgánem dle § 15 cit. zákona k tomu povolaným a zdali osoby, jež byly úřadu oznámeny jako členové výboru spolkového, staly se orgánem spolkovým způsobem statutárním (§ 4 lit. g. h. cit. zákona). Tím vysloveno tedy již také, že ony jevy spolkového života, jež mají význam pro dozorčí kompetenci úřadů spolkových, t. j. ony jevy, jichž správné zjištění jest předpokladem pro výkon této dozorčí moci, přestávají býti pouhými vnitřními záležitostmi spolkovými a dostávají se tím, že dotýkají se zájmů veřejných, jichž ochrana svěřena jest dozorčí moci úřadů spolkových, do okruhu oněch záležitostí, o nichž rozhodovati přísluší právě těmto spolkovým úřadům.
V daném případě žal. úřad vysloviv, že nebéře na vědomí oznámení st-lů o konání valné hromady, poněvadž oznamovatelé nebyli platně zvoleni funkcionáři spolku, nepřekročil meze oné kompetence, jak právě byla vymezena, a jest proto námitka shora uedená bezdůvodná.
Avšak vývody právě předeslanými odpověděno již také na další námitku stížnosti. Bylo již na to poukázáno, že otázka platnosti voleb, jakmile se dotýká dozorčí kompetence spolkového úřadu, přestává býti čistě vnitřní záležitostí spolkovou. Z toho však také již vyplývá, že úřadu zkoumajícímu platnost voleb nemůže státi v cestě ustanovení stanov o řešení sporů z vnitřního života spolkového. Úřad vykonávaje svou dozorčí kompetenci jest nejen oprávněn, nýbrž i povinen řešiti si otázku takovou zcela samostatně.
Po stránce procesní vytýká stížnost žal. úřadu dále, že nebyl oprávněn měniti pravoplatně vydané »osvědčení« z 20. února 1923. Leč stížnost zde přehlíží, že osvědčení to nemá vůbec povahu úředního rozhodnutí o platnosti vykonané volby, nýbrž jest pouhým konstatováním, že nějaké oznámení bylo učiněno. Proto osvědčení takové — aspoň pro otázku platnosti oznamované volby — nemůže nikdy vejíti v moc práva, naopak může a má býti odvoláno vždy, jakmile se objeví, že materielní jeho obsah neodpovídá skutečnému stavu.
Ve věci samé založil žal. úřad rozhodnutí své na právním názoru, že volba funkcionářů, vykonaná dne 8. února 1923, jest neplatná proto, že valná hromada, na níž volba ta provedena, nebyla svolána oním orgánem spolku, který dle stanov k tomu jest povolán, t. j. předsedou jeho. K tomu dlužno předem podotknouti, že podle § 12 a 21 lit. g) stanov Jednoty povolán jest výbor a nikoli předseda k tomu, aby svolával valnou hromadu. V daném případě ovšem není o tom sporu, že valná hromada z 8. února 1923 nebyla svolána ani výborem spolku, nýbrž zvlášť k tomu ustanovenou »akční komisí«, a nelze tedy v tomto směru v nepřesném označení statutárního orgánu spolkového spatřovati podstatnou vadu řízení, když je nesporno, že statutární orgán uvedenou valnou hromadu nesvolal.
Stížnost brojí předem proti právnímu názoru žal. úřadu, dle něhož svolání valné hromady někým jiným než tím, kdo dle platných stanov jest k tomu povolán, odnímá schůzi takto svolané právní povahu platně svolané valné hromady a usnesením na ní učiněnými právní povahu platně projevené vůle spolkové. Nss nemohl v tomto směru dáti stížnosti za pravdu. Již podle § 14 lit. f) zák. spolk. musí ze stanov býti patrný náležitosti platného usnášení. Jestliže tedy zákon sám prohlašuje všechny ony náležitosti, jež zachovati jest, aby vůle spolku mohla se platně projeviti, za tak podstatné, že žádá bezpodmínečně, aby ustanovení o tom pojata byla do stanov, dává tím zřejmě na jevo, že nedodržení některé z náležitostí takových má v zápětí neplatnost projevu vůle, pokud ovšem zachovávání takovéto náležitosti jest ve stanovách vyznačeno proto, že náležitost ta náleží pojmově k platnému utvoření korporační vůle. Že pak svolání schůze, jež má projev spolkové vůle učiniti, orgánem k tomu povolaným, jest pojmově podstatnou součástí při tvoření této korporační vůle, plyne z úvahy, že každý člen spolku jest oprávněn zkoumati, dostalo-li se mu pozvání k valné hromadě od orgánu k tomu statutárně povolaného, a že má právo ignorovati pozvání vydané osobou jinou, když může předpokládati, že schůze takto svolaná nemůže učiniti platně projev, s nímž on by souhlasiti nechtěl.
Stížnost namítá dále, že aspoň v daném případě neměla tato všeobecná zásada platnosti, poněvadž šlo o případ výjimečný, kdyžtě celý výbor resignoval, takže tu nebylo nikoho, kdo by byl podle stanov povolán valnou hromadu svolati. Vytýká pak nař. rozh. neúplnost, poněvadž se prý žal. úřad nezabýval vůbec spornou otázkou, zda k této resignaci skutečně došlo, eventuelně nezákonnost, pominul-li úřad snad zjištění této okolnosti proto, ze ji považoval za nerozhodnou.
K tomu dlužno předem konstatovati ze spisů, že nař. rozhodnutí tak, jak bylo určeno pro intimaci stranám a jak jim také bylo sděleno, připouští skutečně výklad, že se žal. úřad otázkou resignace výboru vůbec nezabýval. Leč žal. úřad připojil k rozhodnutí svému ještě dodatek, určený jen k informaci zsp-é a stranám nesdělený, kde výslovně »poznamenává,« že otázka, resignoval-li výbor, v jehož čele byl Josef M., jest bezvýznamnou pro posouzení daného případu. Z toho je tedy patrno, že se otázkou resignace starého výboru zabýval, že však okolnost, zda došlo skutečně k této resignaci, považoval pro rozřešení přítomného sporu za nerozhodnou. Jest ovšem pravda, že jasnost a úplnost nař. rozhodnutí byla by vyžadovala, aby také posléze uvedená část odůvodnění byla stranám sdělena, přes to však neshledal nss vadu tuto v daném případě za tak podstatnou, aby mu byla důvodem ke zrušení nař. rozhodnutí. Vždyť st-lé — jak shora uvedeno — neomezili námitky své v této části pouze na výtku neúplnosti nař. rozhodnutí, nýbrž namítali také nezákonnost jeho pro ten případ, kdyby mu bylo přikládati takový smysl, jaký dle shora uvedeného dodatku skutečně také má. Z toho je tedy patrno, že onou neúplností nebyla st-lům účinná obrana ani znemožněna ani podstatně ztížena.
Za tohoto stavu věci nemohl tedy nss uznati důvodnou námitku, že se žal. úřad otázkou resignace starého výboru vůbec nezabýval, a zbývá jen posouditi, zda právem uznal, že otázka ta, t. j. otázka, zda skutečně a platně resignace ta se stala, jest pro posouzení přítomného sporu bez právního významu. Soud i v tomto směru přiklonil se k právnímu názoru hájenému žal. úřadem. Plyne z povahy věci — i když snad ani zákon ani stanovy nemají v tom směru positivního ustanovení — že jest povinností resignovavšího výboru až do pravoplatného zvolení výboru nového konati všechny ony povinnosti, jež jsou mu uloženy, zejména pak ty, jichž jest třeba, aby spolek mohl vyvíjeti další svou činnost. Proto z pouhého fakta resignace výboru nevyplývá ještě nemožnost zachovati při příštím svolání valné hromady příslušné předpisy stanov. Takováto nemožnost nenastala pak zejména ani v daném případě, kdy starý výbor se nevzpíral statutární své povinnosti učiniti zadost, ba naopak sám novou valnou hromadu — ovšem jinou, než která v daném případě uznána za neplatnou — skutečně svolal.
Ježto tudíž žádná z námitek stížnosti nepotkala se s úspěchem, bylo ji zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5398. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 412-415.