Č. 5488.

Státní zaměstnanci (Slovensko): * Ustanovení §u 1. vl. nař. z 21. května 1920 č. 361 Sb. o tom, že žádost o přijetí do politické služby na Slovensku podle §u 6 zákona č. 210/1920 jsou povinni podati i ti, kdož službu skutečně nevykonávají, či jsou mimo službu, neodporuje zákonu.
(Nález ze dne 15. března 1926 č. 14903/25.)
Věc: Ladislav H. ve St. proti župnímu úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši stran pense.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 3. února 1919 zažádal st-l, bývalý hlavní služný v T., u podžupana v Rimavské Sobotě, aby byl dán do výslužby, poněvadž podle předloženého lék. vysvědčení je pro chorobu trvale neschopen k další službě. Podžupan upozorniv st-le, že jeho neschopnost ke službě musí býti prokázána úředním vysvědčením žup. hlav. lékaře, dal mu zdrav, dovolenou do 1. dubna 1919, na kterou dobu pověřil dalším vedením služnovského úřadu jiného úředníka a předložil st-lovu žádost maďarskému vládnímu komisaři v Rimavské Sobotě. Když pak stěžovatel urgoval dne 12. října 1922 u županského úřadu vyřízení oné své pens. žádosti, zamítl ji župní správní výbor býv. župy gemermalohontské rozhodnutím z 18. listopadu 1922 podle §u 19. žup. pens. statutu pro župní zaměstnance z důvodu, že st-l, když jeho pens. žádost do té doby nebyla vyřízena, měl se po uplynutí dovolené hlásiti k činné službě. Neučinil-li tak, jest k němu hleděti, jako by byl svou službu svémocně opustil, čímž podle cit. §u 19 ztratil svůj nárok na pensi.
Nálezem z 25. února 1924 č. 1761 zrušil nss toto rozhodnutí podle §u 7 zák. o ss, ježto nebyly dány ostatní podmínky cit. §em 19 požadované, totiž výzva, aby st-l opět službu nastoupil.
Když pak st-l podáním ze 3. dubna 1924 naléhal u žup. úřadu na vyřízení své pens. žádosti, odmítl mu župní úřad nař. nyní rozhodnutím poukázati pens. požitky z důvodu, že nežádal po rozumu §u 6 zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb., aby byl převzat do státní služby ,(§§ 1 a 2 nař. z 21. května 1920 č. 361 Sb.) do ustanovené lhůty, to jest do 15. června 1920, bez ohledu na to, že nekonal aktivní službu. Jest proto k němu hleděti podle §u 7 cit. zák. tak, jako kdyby se dobrovolně a bez všelijakých nároků vzdal svého úřadu a bylo jeho žádost o pensi zamítnouti.
Stížnost do rozhodnutí toho podanou uznal nss bezdůvodnou.
Podle §u 6 zák. z 22. března 1920, č. 210 Sb. byli úředníci a zřízenci župních a služnovských úřadů na Slov., nechť již byli prozatímně ministrem pro Slov. ustanoveni nebo v úřadech svých prozatímně potvrzeni, ať již jsou to býv. úředníci král. uh. vlády, či úředníci jiní, povinni podati žádost za přijetí do služby politické do 60 dnů ode dne, kdy cit. zákon nabyl účinnosti. Toto ustanovení nevztahuje se na úředníky, kteří byli pro Slov. trvale ustanoveni ústředními úřady anebo byli přikázáni z úřednictva ustanoveného v ostatních částech republiky službou na Slov. Podle §u 7 cit. zák. pak, nepodají-li úředníci ti do stanovené lhůty oné žádosti, má se za to, že uplynutím lhůty vzdávají se dobrovolně a bez jakýchkoliv nároků místa dosud zastávaného. Podle §u 1 vl. nař. z 21. května 1920, č. 361 Sb., vydaného k provedení zák. č. 210/20, je s hlediska tohoto zákona lhostejno, zda oni zaměstnanci složili slib poslušnosti republice čsl. čili nic, a zda byli ve svých úřadech ministrem pro Slov. prozatímně potvrzeni, dále zda službu skutečně vykonávají, či zda jsou mimo službu (na dovolené, v pensi, nebo ze služby se vůbec vzdálili, aniž se jí výslovně vzdali), ať již berou nějaké požitky čili nic. Podle §u 2 cit. nař. bylo podati svrchu zmíněnou žádost do 14. června 1920.
Že st-l jakožto hlavní služný náležel ke kategorii zaměstnanců, na něž zákon č. 210/20 se vztahoval, je nesporno právě tak, jako že nepodal oné přihlášky vůbec St-l netvrdí ani, že by byl přestal býti zaměstnancem onoho druhu ať již propuštěním, nebo vzdáním se svého místa, nýbrž naopak další trvání svého služ. poměru zastává, opíraje svůj domnělý nárok na zaopatř. požitky právě o onen služ. poměr; st-l uhájil dokonce proti žal. úřadu, jak z cit. nálezu nss-u patrno, svůj právní názor, že jeho služ. poměr nezanikl ani tím, že se ke skutečnému výkonu služby po uplynutí dané mu dovolené již nepřihlásil. Svou obranu proti nař. rozhodnutí opírá st-l toliko o názor, že cit. svrchu předpisu v jeho případě užíti nelze, ježto fakticky sluby nekonal, pročež prý k přihlášce, předpokládající právě faktický výkon služby, povinen nebyl, a hájí stanovisko, že opačné ustanovení §u 1 vl. nař. č. 361/20 jest neplatné, ježto odporuje zákonu.
Leč názor ten nemá opory v zákoně. Z §u 6 zák. je patrno, že zákonodárce uložil povinnost k přihlášce všem úředníkům krom jediné výjimky stanovené v 2. odst. cit. §u, která v daném případě významu nemá, aniž činil rozdílu mezi těmi, kdož tehdy ve skutečném výkonu služby se nalézali a těmi, při nichž tomu tak nebylo.
Opaku nelze dovoditi zejména ani z §u 8 cit. zákona, řešícího, jak z jeho doslovu patrno, otázku naprosto jinou, totiž otázku případných nároků oněch zaměstnanců, kteří všechny podmínky zákonem předpokládané splnili, přes to však do stát. polit, služby přijati nebyli, na rozdíl od zaměstnanců uvedených v §u 7, k jejichž jmenování nedošlo již proto, že předepsané přihlášky nepodali a ohledně nichž zákon presumuje zánik jejich dosavadního služ. poměru dobrovolným vzdáním se bez jakýchkoli nároků, jež by jim jinak z poměru toho případně snad mohly vzejíti, a při nichž tudíž oné úpravy nebylo třeba.
Právní názor, že zákon č. 210/20 měl ve svém §u 6 na mysli všechny zaměstnance župních a služn. úřadů bez ohledu na to, zda svůj úřad v dané době též skutečně vykonávali, nalézá však zejména opory v porovnání onoho předpisu se zákonem vydaným současně téhož dne pod č. 211 Sb. o ob. a obv. notářích na Slov., kde zákonodárce upravuje u příležitosti sestátnění polit, správy poměry těchto zaměstnanců současně v podstatě týmž způsobem — uložil výslovně v §u 5 cit. zákona č. 211/20 povinnost k přihlášce toliko těm, kdož v době jeho účinnosti svůj úřad skutečně vykonávali (srovnej nález nss-u Boh. 1678 adm.). Nerozeznává-li zákon č. 210/20 týmž způsobem mezi zaměstnanci žup. a služn. úřadů a hovoří-li o zaměstnancích vůbec, bez ohledu na skutečný výkon služby, dal tím zřetelně na jevo, že stran těchto zaměstnanců moment skutečného výkonu služby při úpravě tímto zákonem zamýšlené je nerozhodný a v úvahu vůbec nepřichází.
Ale pak nelze shledávati st-lem tvrzeného odporu mezi ustanovením §u 1 vl. nař. č. 361/20, a tudíž ani nezákonitosti předpisu toho z tohoto domnělého odporu dovozované. Použil tedy žal. úřad právem ustanovení předpisů těch pro vyřešení daného sporu jako základu pro své rozhodnutí a jest stížnost brojící toliko proti této právní stránce nař. výroku bezdůvodná.

Citace:

č. 5488. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 580-582.