Č. 5396.

Vojenské věci: Může mno býv. rak.-uh. vojenskému gážistovi, jemuž byly čsl. zaopatřovací požitky — třeba bez zákonitého nároku — přiznány, dodatečně požitky ty opět oduznati?
(Nález ze dne 19. února 1926 č. 3131.)
Věc: Jindřich P. v M. (adv. Dr. Jar. Mellan z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. Jos. Pešout) stran přeložení do zálohy a odnětí zaopatřovacích požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, slouživší v býv. armádě rak.-uh. jako gážista z povolání, posléze jako rytmistr, žádal přihláškou z března 1919 o převzetí do čsl. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě a byl výnosem mno ze 16. ledna 1920 jako gážista ve výslužbě převzat. K jeho žádosti z 29. února 1920 o přiznání zaopatř. požitků přeložilo mno st-le výnosem z 9. září 1920 dnem 1. září 1920 do výslužby a týmž dnem zastavilo jeho dosavadní požitky a poukázalo mu požitky zaopatřovací. Podroben superarbitračnímu řízení, byl st-l dne 20. května 1924 uznán ke službě způsobilým. Nař. rozhodnutím vyslovilo mno, že st-l jako býv. voj. gážista z povolání podal přihlášku za převzetí do stavu čsl. gážistů ve výslužbě, že se tedy neucházel o převzetí do sboru čsl. gážistů vojenských z povolání v činné službě a nespadá do kategorie voj. gážistů z povolání do čsl. činné služby voj. nepřevzatých, že nemá proto podle § 2 zákona č. 194/1920 a prov. nař. č. 514/20 nároku na zaopatř. požitky; případné přiznání zaopatř. požitků na základě superarbitrace nepřichází u něho v úvahu, ježto byl při superarbitraci uznán ke službě způsobilým. Zároveň byla z těchto důvodů zastavena st-li výplata pens. požitků koncem července 1924 a st-l přeložen dnem 1. srpna 1924 do zálohy, kdežto pens. požitky dosud vyplácené mu byly ponechány.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: — — —
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost z důvodu, že, byl-li st-l jako gážista ve výslužbě převzat a do výslužby přeložen a, byly-li mu též pens. požitky vypláceny, měl býti ve výslužbě ponechán a byl-li v roce 1924 nové superarbitraci podroben právem, že měl býti zařazen do aktivity nebo dán na dovolenou s čekaným, t. j. že mu požitky pravoplatně přiznané byly odňaty neprávem, když mu požitky jiné nebyly přiznány. Přes opačný názor odvodního spisu shledává nss, že st-l touto námitkou dovolává se způsobem dle § 18 zák. o ss postačujícím právní moci rozhodnutí mno z 9. září 1920.
Poněvadž žal. úřad tímto rozhodnutím st-le do výslužby přeložil a jemu bez všeliké výhrady k jeho žádosti zaopatř. požitky přiznal, nabyl st-l rozhodnutím oním práv v rozhodnutí tom mu přiznaných, ať mu již dle zákona příslušela čili nic, neboť rozhodnutí takové jest způsobilé vejíti v právní moc. Materielní právní moci jeho mohla by státi cestě jedině taková závada, která by rozhodnutí to činila zmatečným, na příklad kdyby bylo vydáno úřadem nepříslušným. Toho však v daném případu není.
Rozhodnutí toto bylo nař. výnosem změněno. Změna rozhodnutí, z něhož strana nabyla určitého práva, byla by však možná jen za podmínek v zákoně o zaopatř. požitcích výslovně stanovených anebo za podmínek obnovy řízení, t. j. kdyby vyšly na jevo nové skutkové okolnosti, které při vydání rozhodnutí známy nebyly, nebo kdyby se byl. žal. úřad mýlil ve skutkových okolnostech (početní chyba a pod.). O žádný z těchto případů však nejde, neboť jednak se nař. rozhodnutí neopírá o žádné ustanovení zákona, jímž se vojenskému gážistovi nárok již uznaný na zaopatř. požitky může odejmouti (§ 30 a 98 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb., resp. dříve § 22 zák. z 27.prosince 1875 č. 158 ř. z.), jednak skutková okolnost, v nař. rozhodnutí uplatňovaná, totiž přihlášení se st-le pouze do výslužby, nebyla pro žal. úřad, — jenž vydal rozhodnutí z 9. září 1920 již za účinnosti zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb., — okolností novou.
Žal. úřad uvádí sice v odvodním spise, že právě uvedeným rozhodnutím byly st-li přiznány zaopatř. požitky jen provisorně z ohledů humánních, ježto def. přiznání zaopatř. požitků mohlo nastati teprve po vyhlášení vl. nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb., jímž se cit. zákon č. 194/ 1920 provádí; tomuto tvrzení nelze však přiznati relevanci, jelikož ani znění výnosu z 9. září 1920 ani ostatní správní spisy neposkytují podkladu pro názor, že se výnosem tím přiznávají st-li zaopatř. požitky pouze provisorně nebo s podmínkou rozvazovací a jelikož skutečnost, že žal. úřad, nevyčkav vyhlášení cit. nařízení č. 514/1920, výnos onen vydal bez řízení tam předepsaného, sama o sobě výnosu tomu charakter provisornosti nedává. Také nemohla skutečnost tato býti překážkou, aby výnos ten nabyl právní moci (stejně jako event. nesouhlas výnosu toho s ustanovením § 2 zákona č. 194/1920).
Podrobil-li žal. úřad st-le dne 20. května 1924 dodatečně superarbitraci, nebylo pro zahájení řízení toho právního podkladu (§§ 30 a 98 resp. 22 obou výše cit. zákonů), když st-l byl již výnosem z 9. září 1920 přeložen do trvalé výslužby. Bylo-li toto řízení přes to provedeno, nemá okolnost ta na nabytá práva žádného účinku. Došlo-li k vydání nař. rozhodnutí, jak z jeho znění lze souditi, následkem změny právního názoru žal. úřadu, jenž při vydání výnosu z 9. září 1920 vycházel patrně z nesprávného právního názoru, že dle § 2 cit. zákona lze býv. akt. gážistovi zaopatř. požitky přiznati i tehdy, když se přihlásil pouze do výslužby, pak stačí podotknouti, že pouhá změna právního názoru není vůbec důvodem obnovy řízení, ani tehdy, když jde o opravení dřívějšího nesprávného právního názoru.

Citace:

č. 5396. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 409-411.