Č. 5486.

Nemocenské pojištění: K výkladu pojmu »hlavního a vedlejšího zaměstnání« (obecní strážník a ponocný).
(Nález ze dne 15. března 1926 č. 9291/25). Věc: Obec H. proti ministerstvu sociální péče stran nemocenského pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem polit. expositury v N. z 19. května 1924 bylo vysloveno, že František H., jako obecní strážník v H., a Václav Š., jako ponocný a školník tamtéž, nemoc. poj. povinnosti nepodléhají, poněvadž zaměstnání u obce jest vedlejším zaměstnáním jejich a hlavním zaměstnáním jich je zemědělství. Odvolání okr. nemoc, pokladny v N. z tohoto výměru zsp v Praze rozhodnutím z 11. září 1924 nevyhověla a potvrdila výměr I. stolice z jeho důvodů, k nimž dodala, že H. má 13 měr orné půdy a 1 míru louky, Š. 7 1/2 měr orné půdy, kdežto prvý jako strážník dostával 1000 ročního platu a 300 Kč na oděv, Š. pak 1900 Kč ročního platu, bylo tudíž hlavním zdrojem výživy jejich zemědělství, neboť platy shora uvedené nemohou stačiti k výživě ani zaměstnanců samých, tím méně jich rodin. Min. soc. péče však nař. rozhodnutím rozhodnutí II. stolice zrušilo a vyslovilo, že jmenovaní zaměstnanci nemoc, pojištění podle § 1 odst. 1 nem. zák. podléhají, jelikož podle konaného šetření František H. jako ob. polic, strážník a Václav Š. jako ponocný a školník nejsou sice v takovém postavení u obce, aby podle § 3 n. z. nemoc. pojištění sproštěni býti mohli, avšak jsou v trvalém služ. poměru u obce, ježto každé chvíle a ke každému vyzvání ob. úřadu k vykonávání služebních funkcí pohotově býti musí, a nad to službou touto tak jsou zaměstnáni, že jí při malých svých polních hospodářstvích — jež u H. většinou jeho manželka a 18letá dcera, a u Š. manželka a dvě 22. a 23leté děti obstarávají — H. hlavně, Š. celý svůj čas věnovati, ba i cizí síly pomocné najímati si musí. Proto podléhají oba jmenovaní pojistné povinnosti podle § 1 odst. 1 n. z., neboť jejich zaměstnání u obce jest jejich zaměstnáním hlavním, třebas nebyla odměna za ně přiměřenou a pro výživu jejich a jejich rodin dostačující.
O stížnosti uvážil nss toto: — — —
Na sporu jest otázka, zdali zmínění zaměstnanci své zaměstnání u obce nevykonávají jako zaměstnání vedlejší. Nař. rozhodnutí pojem vedlejšího zaměstnání nedefinuje, avšak z jeho znění vysvítá, že úřad za rozhodné momenty, vylučující povahu »vedlejšího zaměstnání«, považoval: 1) že šlo o trvalý poměr služební, 2) že zaměstnanci ke každému vyzvání a každé chvíle k vykonávání služeb pohotově býti musí, 3) že H. hlavně, Š. pak celý svůj čas věnovati musí zaměstnání u obce.
Rozhodný znak, rozlišující zaměstnání vedlejší od zaměstnání hlavního, nelze však spatřovati ani v momentu sub 1), ani v momentu sub 2) uvedeném. Zaměstnání trvalé jest opakem zaměstnání příležitostného. V daném případě není však spor o to, zda práce vykonávány jsou příležitostně. I zaměstnání trvalé může býti zaměstnáním vedlejším, je-li u porovnání s jinou čiností nebo jinými zdroji příjmů téhož zaměstnance povahy podřadné. Zaměstnání vedlejší nepozbývá této své povahy ani tím, že zaměstnanec jest zavázán býti každé chvíle a na každé vyzvání zaměstnavatele pohotově. Nikoli tato pohotovost — nýbrž — jak shora řečeno — poměr zaměstnání k jinakým příjmovým zdrojům, po případě k jinaké činosti zaměstnance jest kriteriem hlavního a vedlejšího zaměstnání.
Žal. úřad zjistil sice, že H. hlavně, Š. pak celý svůj čas zaměstnání u obce věnovati musí. Než zjištění tomu stížnost právem vytýká vadnost. Úřad je založil dle spisů jedině na relaci četnické, neslyšel však ani zúčastněné zaměstnance, aniž sdělil výsledek provedeného šetření stěžující si obci — zaměstnavatelce — a neumožnil jí, aby vyvrátila nebo vysvětlila rozpory mezi jejími udáními a relací četnickou. Zjištění zmíněné, pokud jde o Š., není však ani ve shodě s četnickou relací, jež nikde neuvádí, že by tento zaměstnanec celý svůj čas věnoval službě u obce, a nevyvrací nikterak tvrzení st-lky, že Š. po 8. hodině ranní nemá již ve škole co činiti. Naproti tomu nepřiložil úřad významu okolnosti, zmíněnou četnickou relací potvrzené, že právě polní hospodářství oběma zaměstnancům a jich rodinám poskytují výživu, ježto by z honoráře poskytnutého jim obcí živi býti nemohli, kterážto okolnost dle hořenních úvah jest důležitou složkou, jež zajisté při poměrně stejné intensitě a sociální důležitosti různých zaměstnání téže osoby bude rozhodnou při řešení otázky, které z těchto zaměstnání jest hlavním a které vedlejším.
Musil proto soud v tom, že úřad podle znění nař. rozhodnutí pokládal momenty shora vytčené za dostatečný základ pro svůj závěr, že jde o zaměstnání hlavní, shledati mylný výklad zákona a zrušil proto rozhodnutí na něm založené podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5486. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 576-578.