Č. 5354.

Učitelstvo: * Učitel národní školy nemá na základě § 96 zákona č. 76/1922 nároku na dvojnásobný zápočet válečného roku 1919 do pense.
(Nález ze dne 6. února 1926 č. 25194/25.)
Prejudikatura: Boh. 4546 adm.
Věc: Jan K. v T. proti ministerstvu školství a národní osvěty o započtení válečných let.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l domáhal se v řízení správním, aby mu byl rok 1919 započten dvojnásobnou výměrou do pense, při čemž po stránce skutkové uvedl, že byl v uvedeném roce 7 měsíců v akt. službě válečné a po stránce právní tvrdil, že mu nárok uplatňovaný přísluší z ustanovení § 96 odst. 5 zákona č. 76/1922. Žal. úřad v postupu stolic správních nař. rozhodnutím žádosti nevyhověl z důvodu, že zákon č. 76/1922 týká se zaopatřovacích požitků vojenských a že ho nelze tudíž vztahovati na civilní státní zaměstnance, pokud se týče na učitele národních škol.
Stížnost do rozhodnutí toho namítá, že zákon č. 76/1922 nabyvší účinnosti 1. lednem 1920, nastoupil na místo dřívějšího zaopatřovacího zákona vojenského z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., resp. na místo nař. býv. min. zem. obrany z 10. prosince 1915 č. 362 ř. z. a že v důsledku toho sluší ustanovení § 5 a 9 zák. z 22. června 1878 č. 59 ř. z., jímž byl zákon č. 158 z r. 1875 aplikován na civ. státní zaměstnance, vykládati tak, že od 1. ledna 1920 nutno na civ. státní zaměstnance vztahovati zákon č. 76 z r. 1922 místo zákona č. 158 z r. 1875.
Nss shledal stížnost bezdůvodnou.
Zákon z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. upravil voj. opatření »osob c. k. vojska, c. k. vál. loďstva a c. k. obrany zemské«, aniž ustanovil, že výhody poskytnuté jím osobám vojen, se přiznávají také civilním státním zaměstnancům při výměře jejich civilní pense. Zákon z 22. června 1878 č. 59 ř. z., týkající se »upravení osobních a služebních poměrů civilních zřízenců státních ke zbrojné moci náležejících, hledíc k jejich povinnosti konati skutečnou službu ve stálém vojsku neb loďstvu námořním, v obraně neb hotovosti zemské« ustanovil v § 9: »Jakého zaopatření mohou žádati civilní zřízenci státní podle své služby vojenské, ustanoveno jest zákonem daným dne 27. prosince 1875 č. 158 ř. z.« Zákon č. 59 z. r. 1878 nepřiznal tedy civilním zřízencům státním nárok na zaopatření z jejich služby vojenské všeobecně podle zákonů platných v tom směru pro osoby vojenské a neparifikoval tedy civilní zřízence státní co do nároku na zaopatření z jejich služby vojenské s osobami vojenskými, nýbrž, poukázav v příčině té k určitému zákonu týkajícímu se osob vojenských, přiznal nárok uvedený civilním zřízencům státním toliko v mezích tohoto zákona vojenského.
Stejně učinil v příčině učitelstva na Moravě zem. zákon mor. z 12. března 1890 č. 53 z. z., ustanoviv v § 9, že nároky na zaopatření, které přísluší učitelům podle jeich služby vojenské, jsou stejné, jako nároky civ. zřízenců státních, ustanovené zákonem daným dne 27. prosince 1875 č. 158 ř. z.
Z toho však plyne, že, nastoupil-li na místo zákona č. 158 z r. 1875 v platnost nový zákon o vojenských požitcích zaopatřovacích, nelze již v základě § 9 ř. z. č. 59 z r. 1878 a § 9 zem. zákona mor. č. 53 z r. 1890 vztahovati na civilní zřízence státní a tudíž ani na učitelstvo ustanovení tohoto zákona o zaopatř. požitcích vojenských. To by bylo lze jediné, kdyby zákon čís. 76 z r. 1922 byl tak ustanovil, nebo kdyby byl býval vydán zákon obdobný dřívějšímu říš. zákonu č. 59 z r. 1878, resp. zems. zák. mor. č. 53 z r. 1890 o tom, že ustanovení zákona č. 76 z r. 1922 sluší vztahovati i k civ. zřízencům státním resp. učitelům, pokud se týče zaopatř. požitků z jejich služby vojenské. Že by tomu tak bylo, stížnost netvrdí a soud neshledal.
Okolnost, že zaopatř. nároky osob vojenských jsou od 1. ledna 1920 upraveny na místo dřívějšího zákona č. 158/1875 zákonem č. 76/1922. sama o sobě nemůže tedy způsobiti, že by předpisy zákona č. 76/1922 o dvojnásobném zápočtu válečných roků 1914—1919 platily též pro civ. státní zaměstnance nebo učitele. Je tedy stanovisko žal. úřadu ve shodě se zákonem a je stížnost, která nároky st-lovy zakládá výhradně na zákonu č. 76/1922, bezdůvodná.
Ježto pak stížnost o jiný právní pramen se neopírá, neměl ani nss
možnost zkoumati, zda a pokud by st-li nárok na dvojnásobné započtení r. 1919 jako válečného mohl příslušeti na základě §u 10 zákona č. 158/75 v souvislosti s cís. nař. č. 361/1915 a s nař. min. zem. obrany č. 362/1915.
K tomu se připomíná, že nss neměl příčiny zkoumati, zda st-li přísluší již nyní, tedy v době, kdy o jeho pensionování ještě nejde, právní nárok na to, aby mu byl dán výrok o započtení roku 1919 jako roku válečného (viz nález Boh. 4546 adm.).
Nebyl-li však zákon č. 76 z r. 1922 na civ. státní zřízence a tím vzhledem k čl. IV. zák. paritního č. 274 z r. 1919 ani na učitelstvo vztažen, nelze shledati, že by nař. rozhodnutí bylo v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 5354. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 336-338.