Č. 5285.

Státní zaměstnanci. — Administrativní řízení: I. Autoritativní rozhodnutí nebo pouhá poukázka? — II. O závazku úředníka vrátiti přeplatky platové.
(Nález ze dne 12. ledna 1926 č. 309.)
Prejudikatura: Boh. 1607, 2199, 3006, 4022 adm. a j.
Věc: Arnošt S. v L. (adv. Dr. Emil Lingg z Prahy) proti ministerstvu financí stran vrácení přeplacených požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem fin. řed. v Opavě ze 4. října 1920 byla udělena Arnoštu S., celnímu inspektoru posléz v B., na základě zmocnění min. fin. z 30. září 1920 dovolená s čekatelným ve smyslu §§ 73 a 74 služ. pragmatiky na neurčitou dobu. Zároveň bylo mu sděleno, že úprava služ. požitků dle §u 74 odst. 1. služ. pragmatiky počínajíc 1. listopadem 1920 se současně nařizuje. Zvláštní vyrozumění st-le o výši čekatelného nebylo vydáno.
Výnosem fin. řed. v Opavě z 15. října 1921 intimováno bylo st-li rozhodnutí min. fin. z 26. září 1921, že vzhledem k ustanovení posl. odst. §u 74 služ. pragmatiky patří úředníkům na dovolené s čekatelným jen přídavky stanovené pro pensisty. Výnos obsahuje dodatek, připojený fin. ředitelstvím v Opavě, že následkem toho bylo st-li dle vyjádření účtárny fin. řed. v Opavě neprávem vyplaceno 10.576 Kč a to drah. přídavek 808 Kč, nouzová výpomoc 4884 Kč a příplatek k nouzové výpomoci 4884 Kč, že proto fin. řed. v Opavě st-le vyzývá, aby uvedený obnos 10576 Kč, který neprávem za dobu od 1. listopadu 1920 pobíral, na účet fin. řed. splatil.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání st-lovo, směřující proti shora uvedenému dodatku, obsaženému ve výnosu fin. řed. v Opavě z 15. října 1921 zamítnuto, ježto námitka st-lova, že fin. správa nemůže uplatniti právní nárok na náhradu již vyplaceného rozdílu v požitcích za dobu před vydáním pozdějšího rozhodnutí (z 26. září 1921) postrádá zákonného podkladu, poněvadž se jednalo o opravení mylného opatření, k čemuž fin. správě právo přísluší a není promlčeno.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto výroku vznesené, vycházel nss z těchto úvah: — — —
Nss vyslovil již opětně právní názor, že nabyl-li státní úředník z rozhodnutí, upravujícího výši jeho služ. nebo odpoč. požitků, pravoplatného nároku, není přípustno, aby výše požitků těch byla později úřadem jednostranně snížena jen proto, že při původním rozhodnutí nebylo zákona správně použito (nález Boh. 2199), že však pouhý jednostranný ex officio vydaný poukaz k výplatě služ. požitků, jímž nebylo rozhodnuto o určitém na úřad vzneseném nároku, není rozhodnutím právní moci schopným o nároku zaměstnance na požitky ty (nález Boh. 3006 adm.) a může proto úřadem i pro právní omyl býti odvolán.
V tomto případě vyslovil nss v nálezu Boh. 1607 adm. v souhlase se svou dosavadní judikaturou, že původní opatření fin. řed. v Opavě, jímž stanoveno bylo čekatelné st-lovo a jeho výplata zařízena, nebylo autoritativním výrokem o nároku st-lově na určitou výši čekatelného, nýbrž jen pouhým poukazem výplaty, který úřad jednostranně ex officio vydal, že proto opatření to nemůže pokládáno býti za úřední rozhodnutí o nároku st-lovu, právní moci schopné, a že nemůže státi v cestě pozdějšímu autoritativnímu řešení otázky, jaké požitky st-li náležejí po dobu dovolené s čekatelným.
Na tomto stavu ničeho nemění výnos fin. řed. v Opavě ze 13. srpna 1921, ježto výnosem tímto bylo autoritativně rozhodnuto toliko o propočítání služební doby st-lovy a o výši jeho základního služného a místního přídavku, nikoliv však též o výši drah. přídavku, nouzové výpomoci a příplatku k nouzové výpomoci, o jichž vrácení se zde jedná.
Otázka, které požitky st-li jako čekatelné příslušejí, není již předmětem tohoto sporu. St-l nepopírá také, že mu bylo o 10576 Kč více vyplaceno, než mu po zákonu náleželo, nýbrž namítá pouze, že uložení povinnosti ke vrácení přeplatků je nezákonné, poněvadž původní poukaz požitků platil tak dlouho, pokud nebyl zrušen a že nové opatření může platiti jen ex nunc.
Námitka tato jest neodůvodněna, neboť jestliže původní poukaz nebyl judikujícím výrokem a nevešel v moc práva, nenabyl z něho st-l žádného práva. Pak mohl býti poukaz ten kdykoliv zbaven všech účinků, pokud odporoval zákonu, a úřad nedotkl se tudíž práva st-lova, když mu nařídil, aby vrátil částku, na kterou nárok neměl a která mu byla neoprávněně vyplacena.
Dosavadní zákonodárství čsl. republiky stojí na stanovisku, že náleží částky, které státní zaměstnanec na požitcích 'služebních bez oprávnění přijal, vraceti nebo že se částky ty při výplatě příštích služ. požitků zaměstnance srazí. Tato zásada zračí se v předpisu §u 6 odst. IV. zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. z. a n. a §u 9 odst. 2 zák. z 22. prosince 1924 č. 287 Sb., že za poslední 3 léta neprávem pobírané požitky budou zpět žádány resp. sraženy i když bona fide přijaty byly.
St-l nemůže z předpisu odst. 3 §u 5 vl. nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb., ve stížnosti dovolávaného, ničeho ve svůj prospěch dovozovati, neboť z této specielní normy, týkající se předpokladů drah. přídavků k pensi, která jest výjimkou časově omezenou, nelze vyvozovati zásadu všeobecně platnou.
Nálezu nss-u Boh. 4022 adm. nemůže se st-l s účinkem dovolávati, neboť ve věci této byl právní i skutkový stav docela jiný; tam totiž byl stěžujícímu si vyskoškolskému profesorovi nárok na určité požitky rozsudečně přiznán, takže se jednalo o právo pravoplatným výrokem nabyté.
St-l nemůže pro své stanovisko dovozovati ničeho z okolnosti, že přijal a spotřeboval požadované přeplatky bona fide, pokud nemůže poukázati na normu veřejného práva, která by stanovila, že příjemce služ. požitků, neoprávněně vyplacených, jest vrácení jich sproštěn, když je přijal bona fide. Námitka tato jest však bezdůvodnou i tenkráte, když by bylo lze použíti analogie předpisů práva občanského o condictio indebiti (§ 1431 a násl. o. z. o.). Úřední poukaz částky, jejíž vrácení bylo st-li uloženo, stal se totiž zřejmě z právního omylu. Dle zásady v §u 1431 o. z. o. vyslovené může však plátce požadovati zpět, co plnil z omylu, třeba jen z omylu právního. Poukaz st-lův, že neprávem přijaté částky bona fide spotřeboval, jest bez významu, poněvadž peníze jsou věci zastupitelné, jež jest vrátiti v stejném množství, v jakém byly přijaty. § 1431 o. z. o. nevylučuje ani v případě bonae fidei nárok plátcův na vráceni zastupitelné věci, a v penězích vyplacené přeplatky nelze pokládati za percipované užitky věci ve smyslu §u 1431 a 330 o. z. o., nýbrž za věc samu.
Nemůže proto ve výroku o povinnosti stl-ově ku vrácení částek neprávem jemu vyplacených spatřováno býti porušení zákona.

Citace:

č. 5285. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 207-209.