Č. 5453.

Legionáři. — Samospráva obecní: K aplikaci předpisů zákona č. 462/1919 o místech legionářům vyhrazených na místa ve službě obecní.
(Nález ze dne 5. března 1926 č. 21960/25). Prejudikatura: Boh. 2373 adm. a j.
Věc: Městská obec B. proti ministerstvu vnitra o obsazení místa obecního strážníka.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ob. zast. v B. obsadilo v zasedání ze 17. listopadu 1922 místo obecního strážníka prozatímně nelegionářem Edmundem Sch. Ke stížnosti legionáře Stanislava R., došlé k min. vnitra dne 19. července 1923, prohlásilo toto min. rozhodnutím z 18. června 1925 podle ustanovení § 14 zákona z 24. července 1919 č. 462 Sb. obsazení uvedeného místa za neplatné a nařídilo, aby Edmund Sch., jemuž bylo místo propůjčeno, byl do 4 neděl od doručení min. rozhodnutí propuštěn. Výrok ten odůvodnilo min. tím, že ob. zastupitelstvo, obsazujíc uvedené místo, nedbalo ustanovení § 4 a 9 uvedeného zákona.
Stížnost do rozhodnutí toho k nss-u podaná namítá, že: 1. místo ob. polic, strážníka nelze subsumovati pod ustanovení § 4 lit. a) uv. zákona, 2. že zákona č. 462/1919 nelze dosud vůbec použíti, poněvadž z ustanovení jeho § 6 je patrno, že jde o zákon pouze rámcový, jenž vyžaduje teprv normy prováděcí, jež však posud vydána nebyla, když seznamy v § tom zmíněné nebyly ještě vyhlášeny a 3. že ve lhůtě jednoho roku, kterou stanoví § 14 zákona toho a kterou dlužno považovati do jisté míry za lhůtu promlčecí, musí min. nejen úředním aktem o věci zvěděti, nýbrž, aby nebyla dotčena práva toho, jenž byl na místo definitivně ustanoven, také již prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel.
Stížnost je bezdůvodná.
ad 1. Nss vyslovil již v nálezu Boh. 2373 adm. právní názor, že místa obecních strážníků bezpečnosti náležejí do oboru míst dle § 4 lit. a) zákona č. 462/1919 legionářům vyhrazených.
ad 2. § 6 zák. cit., o nějž stížnost námitku tuto výhradně opírá, nařizuje, aby seznamy vyhrazených míst sluhů a úředníků, při jejichž obsazení mají legionáři přednost, byly úředně sestavovány, vedeny v evidencí a čas od času vyhlašovány. § 9 téhož zákona stanoví: »Když má býti obsazováno nějaké místo, uvedené v § 4 lit. a) a b) a § 5, jest úřad, ústav nebo závod, jemuž přísluší právo obsazovací, povinen místo veřejně vyhlásiti, vyměřiti přiměřenou lhůtu k podání žádostí a zpraviti o něm mno.«
Vykládá-li se § 6 v souvislosti s §em 9, je patrno, že 1. seznamy v § 6 zmíněné obsahovati mohou toliko konkrétní místa, jež, jsouce dle § 4 a 5 vyhrazena legionářům, mají býti obsazena, 2. že ustanovení § 6 nemá jiného účelu, než sestavováním, vedením v evidenci a vyhlašováním seznamů uprázdněných míst usnadniti legionářům, aby se o místa ta ucházeli. Jiného z § 6 vyčísti nelze. Poněvadž pak zákon ani v ostatním svém obsahu nikde nenaznačuje, že by splnění povinností úřadům, ústavům a závodům v §ech 4, 5, 9 a 10 uložených, bylo závislo na skutečném sestavení a vyhlášení uvedených seznamů, nelze dáti za pravdu stížnosti, že nebylo lze ustanovení zákona č. 462/1919 na tento případ použíti, pokud úřad seznamy nevyhlásil, a jest proto námitka uvedená sub 2. neodůvodněná.
ad 3. § 14 zní: »Jestliže nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovením tohoto zákona, tedy jest povinno ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel; toto ustanovení neplatí, jestliže ode dne, kdy místo protizákonně bylo obsazeno, do dne, kdy min. o tom zvědělo, uplynul 1 rok.«
Z ustanovení toho je podle jeho jasného znění patrno, že zákon neukládá příslušnému min. ani, aby přihlíželo k tomu, zda ten, komu bylo místo protizákonně propůjčeno, nabyl definitivy, ani aby min. do roka po tom, kdy zvědělo o protizákonném obsazení, uskutečnilo opatření v prvé řadě mu uložené, nýbrž že zákon váže opatření to na jediný předpoklad, že úřad zvěděl o protizákonném obsazení místa do roka ode dne, kdy bylo místo obsazeno. Vkládá tedy stížnost do § 14 více, než co § ten podle jasného svého znění obsahuje. Že by pak z ostatního obsahu zákona plynulo, co stížnost namítá, ona sama netvrdí a soud neshledal. Poněvadž konečně ze spisů správních je patrno, že obsazení místa, o něž jde, se stalo 17. listopadu 1922 a min. o tom zvědělo 19. července 1923, tedy ve lhůtě §em 14 stanovené, není v rozporu se zákonem, když úřad obsazení to prohlásil za neplatné a nařídil, aby byl propuštěn ten, kdo místo protizákonně obdržel.

Citace:

č. 5453. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 517-519.