Č. 5496.

Sociální péče: K výkladu o praxi zákona o osmihodinné době pracovní.
(Nález ze dne 17. března 1926 č. 3489.).
Prejudikatura: Boh. 4799 adm.
Věc: Firma J. R. v K. (adv. Dr. Frant. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o pracovní dobu.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné
Důvody: Živn. inspektorát v Liberci oznámil 15. února 1924 osp-é v Jablonci, že u stěžujících si firem děje se týdenní čištění jednotlivých dělných strojů v sobotu mimo 48hodinnou dobu pracovní, takže dělnictvo jest nuceno pracovati týdně jednu hodinu přes čas. Podle názoru inspektorátu nelze tyto práce pokládati za pomocné práce ve smyslu § 7 zák. o 8hodinné době pracovní, pro které není potřebí úředního povolení, a ježto firmám takové povolení uděleno nebylo, jde o protizákonnou práci přes čas. Živn. inspektorát žádal, aby proti firmám bylo zavedeno trestní řízení pro přestupek zákona o 8hodinné době pracovní.
Osp vyslechnuvši zástupce obou firem výměry z 25. února 1924, řízení proti firmám zastavila, jelikož nejde zde o pravidelnou práci přes čas, nýbrž o práci pomocnou ve smyslu §u 7 odst. 1 zák. o 8hodinné době pracovní z 19. prosince 1918 č. 91 Sb., která výrobě nutně následuje.
Odvolání proti tomu podaná živn. inspektorátem v Liberci zamítla zsp rozhodnutím ze 7. března 1924 z důvodů nař. výměru, jakož i v dalším uvážení, že práce pomocné zvláštního povolení nevyžadující, v § 7 odst. 1 zák. č. 91/1918 Sb. uvedené, nejsou vypočteny taxativně, nýbrž příkladmo, a že nelze tudíž vzhledem k povaze těchto čistících prací souditi, že by na ně nevztahovalo se výjimečné ustanovení cit. zákona.
K dalším odvoláním živn. inspektorátu zrušilo min. soc. péče nař. výnosy obě rozhodnutí zsp-é, jakož i výměry osp-é jako odporující ustanovením zákona o 8hodinné době pracovní č. 91/1918 s odůvodněním, že pravidelné týdenní čištění textilních strojů po práci po vyčerpání 48hodinné zákonem připuštěné týdenní doby pracovní nelze považovati za práci přes čas ve smyslu §u 6 odst. 1, 2 a 3 cit. zákona ani za mimořádnou práci přes čas po rozumu odst. 4 téhož §u a nelze ji subsumovati ani pod ustanovení §u 7 odst. 1 cit. zákona a to z těchto důvodů:
»Ze stylisace posléze uvedeného ustanovení zákonného jest patrno, co měl tu zákonodárce na mysli. Vysvítá to zejména jasně z příkladů v zákoně demonstrativně uvedených. Tak na př. »vytápění kotlů«. Aby mohlo dělnictvo závodu zaměstnané při výrobě a čítající pravidlem větší počet (začasté i několik set) osob, započíti s prací v normální době, dovoluje zákon, aby jeden nebo několik dělníků, jimž náleží obsluha kotlů, vykonávalo práce přípravné, t. j. vytopení kotlů na potřebný tlak páry, ještě před počátkem normální doby pracovní, a tito jednotlivci mohou pak ovšem míti pracovní dobu prodlouženou o řečené práce přípravné. Podobně jest tomu při »čištění závodních místností. Teprve když dělnictvo při výrobě zaměstnané opustilo pracovní místnosti, je možno přistoupiti k čištění těchto místností, kterouž práci konají zase jen jednotliví dělníci, nebo jen omezený, v poměru k ostatnímu dělnictvu zcela malý počet zaměstnanců; a jen pro tyto jednotlivé osoby přípustno jest z titulu výše uvedeného zákonného ustanovení přiměřené prodloužení doby pracovní. Rovněž tak jest přípustno, aby dělníci zaměstnaní »krmením dobytka« konali potřebné práce před normální dobou pracovní, po případě po ní, a to jen proto, aby potahy byly k disposici v pracovní době ostatního dělnictva. Ze všech těchto případů jest jasno, že zákonodárce měl zde na mysli pomocné práce vykonávané jen jednotlivými dělníky, nebo jen určitým, v poměru k počtu ostatního dělnictva zcela malým počtem zaměstnanců, nikoli však práce vykonávané všemi zaměstnanci závodu nebo jejich převážnou většinou. Smysl ustanovení § 7 odstavec 1 cit. zák. ostatně vyplývá též ze zprávy výboru soc.-polit, o vlád. návrhu na zavedení 8hodinné doby pracovní (Zasedání Nár. shrom. r. 1918, tisk. č. 234), kde se při podrobném výkladu o § 7 řečeného zákona praví doslova: »V § 7 pak uvedeny jsou práce mimo pracovní dobu, které pravidelně musí býti vykonávány, aby mohli ostatní dělníci normální dobu pracovati.« Z uvedených důvodů vyplývá, že podle ustanovení zák. o 8hodinné době pracovní, dle jeho smyslu a ducha jest nepřípustno, aby veškeří dělníci při výrobě zaměstnaní, resp. jejich převážná většina, byli po vyčerpání maximální 48hodinné týdenní doby pracovní pravidelně přidržováni ještě k dalším pracím, ať již jakéhokoli druhu, poněvadž by tím princip 48hodinné maximální týdenní doby byl porušen. Není tedy ani přípustno, aby dělnictvo závodu bylo hromadně přidržováno k pravidelné práci přesčas z titulu § 7 odst. 1 zák. o 8hodinné době pracovní.«
O stížnostech do rozhodnutí těch podaných uvažoval nss takto:
Zákon z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. v § 7 pod č. 1 jako práce, jež nevyžadují zvláštního povolení i když přesahují obvyklou v závodě stanovenou dobu pracovní, označuje »práce pomocné, které nutně předcházejí výrobě (práci) nebo po ní následujte. Obsahem sporu stížnostmi na nss vzneseného jest otázka, sluší-li čištění dělných strojů v závodech st-lů vždy v sobotu prováděné pokládati za pomocnou práci ve smyslu předpisu právě uvedeného. Ze znění jeho lze vyvoditi toto:
Zákon má tu patrně na zřeteli, že výroba — k jiným závodům než výrobním není v daném případě třeba přihlížeti — podmiňuje pracovní výkony, které možno jest rozlišiti ve dvě podstatou různé kategorie: jedna zahrnuje pracovní výkony, které přímo směřují k vzniku výrobků, druhá pak výkony, jež přímo nejsou součástí výrobního procesu samého, nýbrž jsou ke kategorii první v poměru výkonů pomocných. Dále předpokládá tu zákon zřejmě, že obě tyto kategorie výkonů jsou také časově odděleny (»předcházejí« — »následují«). Pod pojem »pomocných prací« ve smyslu odst. 1 § 7 lze tedy zařaditi jen takové výkony pracovní, které jak svojí podstatou tak i dobou, jež jim jest vykázána, se od vlastní »výroby« odlišují.
Nař. rozhodnutími žal. úřad pravidelnému týdennímu čištění textilních strojů po práci povahu »pomocných prací podle onoho zákonného předpisu nepřiznal.
Že toto »čištění textilních strojů« vykonávají titíž dělníci, kteří vykonávají také práce nesporně k vlastní výrobě náležející, a že jest od ostatních výkonů dělníků těch časově odděleno, podle obsahu spisů, nař. rozhodnutí i stížností sporno není. Jest tedy jedno z obou kriterií »pomocných prací«, jak byla svrchu vyznačena, nepochybně dáno (časové odloučení). Pochybno jest však, lze-li toto »čištění« kvalifikovati jako výkon svou podstatou odlišný, různý od vlastní výroby.
Pod výraz »čištění« mohou býti zahrnuty výkony povahy velmi různé. Čištění vůbec může býti prací nevyžadující nijakých zvláštních znalostí, zkušeností odborných jako na př. jest čištění místností. »Čištění« v tomto smyslu jest zjevně prací svou podstatou různou od »výroby«. Ovšem i čištění strojů může snad býti někdy pouhou »hrubou prací« tohoto rázu, která s výrobou t. j. se zpracováním nebo obráběním výrobního materiálu nemá nijakou vnitřní, nýbrž jen nahodilou vnější souvislost. Jinak dlužno jest však na věc pohlížeti tenkráte, kdy »čištění strojů« podle povahy stroje a práce na něm náleží k obsluze stroje, jest nezbytnou podmínkou jeho fungování a kde v důsledku toho musí býti vždy nebo aspoň zpravidla obstaráváno právě dělníky k práci na stroji tom kvalifikovanými, tedy v tomto smyslu odbornými. Takovéto »odborné čištění« dělníkem na stroji pracujícím obstarávané, nelze posuzovati jinak, než jiné úkony se strojovou prací nezbytně spojené: seřízení stroje k práci, spouštění, zastavování atd., takové úkony, které možno jest zahrnouti výrazem obsluhování stroje. Že obsluhování stroje v tomto smyslu nelze od vlastní výroby t. j. od procesu zpracovávání nebo obrábění materiálu výrobního strojem nijak odlišovati aspoň potud, pokud děje se v průběhu této »výroby«, jest zřejmo. Práce na stroji nepřestává býti prací výrobní již tím a vždy, jakmile stroj přestane prováděti na materiálu ony změny, jejichž konečným výsledkem jest výrobek.
Není tedy možno prohlásiti obsluhu stroje za práci, která by pojmově byla nějakou zvláštní kategorií práce od práce výrobní odlišnou. Z toho nutno jest však důsledně vyvoditi, že jednotlivé pracovní úkony, jež podle své podstaty náležejí k obsluze stroje, nepřestávají býti součástí procesu výrobního již tím, že v rámci pracovní organisace toho kterého závodu — nebo i celé kategorie závodů — vyhradí se jim určitá doba, a není ovšem proto možno pokládati za rozhodné samo o sobě ani, zdali tyto práce k obsluze stroje náležející vykonávají se před ostatní výrobní prací nebo po ní, opakují-li se denně nebo v obdobích delších. Nelze uznati, že by tímto časovým odloučením od ostatní práce nepochybně výrobní, měnila se za všech okolností zároveň i podstata výkonů, které jinak podle své povahy jsou jen složkou výrobní práce samé. Tím ovšem nikterak není vyloučeno, že by zvláštní organisací práce, zejména postupující dělbou práce, ono odloučení pokročilo tak, že by nebylo již pouhým odloučením časovým, nýbrž že by výkony, jež dosud daly se v rámci obsluhy strojů, byly organisovány jako zvláštní, samostatné práce. K tomu však bylo by třeba, aby k časovému odloučení přistoupily ještě momenty jiné, jež by právě odůvodňovaly závěr, že sama podstata výkonů těch, jejich vnitřní oganický vztah k procesu výrobnímu se změnil. Takovouto organickou změnu, změnu samé podstaty výkonu naznačeného druhu, sotva bylo by možno popříti zejména tehdy, kdyby přikázány byly (v zásadě) osobám jiným, než dělníkům pracujícím na strojích.
Jde-li v konkrétním případě o posouzení, zdali práce označené jako čištění strojů sluší pokládati jen za složku prací vlastní výrobě (zpracování materiálu) věnovaných, či za práci od vlastní výroby odlišnou, slušelo ve smyslu předcházejících vývodů nejprve zjistiti, jde-li o čištění takové, jež náleží k obsluze stroje, či jen o čištění ve vyloženém smyslu neodborné, a v prvém případě mimo to, zdali snad v tom kterém závodě nebylo toto čištění strojů k obsluze jejich náležející organicky odloučeno od vlastního procesu výrobního. Na čištění strojů v závodech st-lů pohlížel žal. úřad zřejmě jako na čištění, jež náleží k obsluze strojů. V min. rekursech, jež byly podkladem nař. rozhodnutí, uváděl živn. inspektorát v té příčině, že pravidelné týdenné čištění jednotlivých strojů dělných pravidelně musí vykonávati dělník, který stroj ten obsluhoval, jelikož stroj musí znáti do podrobností. Stížnosti neobsahují nic, co by tomu odporovalo, naopak, praví-li se tam, že účelem čištění strojů jest každému jednotlivému zaměstnanci zjednati možnost, aby okamžikem počátku normální pracovní doby závodu ihned se svojí prací, se skutečným výrobním procesem započal, je možno z toho usuzovati, že také st-lé vidí v tomto čištění v podstatě výkon na stroji prováděný, jehož účelem jest učiniti nebo zachovati jej způsobilým k výrobě, tedy výkon, který, jak bylo vyloženo, pojmově náleží k obsluze stroje.
Zbývalo tedy soudu zkoumati jen, nebylo-li toto čištění organicky odloučeno od výrobního procesu tak, že stalo se samostatnou zvláštní kategorií práce v rámci příslušných závodů. Jak úřad tak st-lé vycházejí z předpokladu, že čištění strojů vykonávají titíž dělníci jako vlastní práci výrobní a to jejich velká většina. Nemusil se soud tedy zabývati v tom případě otázkou, jak bylo by věc posuzovati, kdyby čištění obstarávaly osoby jiné, nebo kdyby šlo o takové práce čistící, k jejichž provedení by stačila jen poměrně nepatrná část všeho dělnictva na strojích těch pracujících. Nějaký jiný moment, který by nasvědčoval tomu, že došlo v závodech st-lů k takovému odloučení onoho čištění od výroby samé resp. od obsluhy strojů v obyčejném slova smyslu, ani ve spisech správních ani ve stížnostech nalézti nelze. Z toho, co dosud bylo uvedeno, vysvítá, že úřad posuzuje podstatu prací označovaných jako čištění strojů s hlediska § 7 zák. č. 91 z r. 1918 mohl se opírati o tyto skutečnosti stížnostmi nepopřené. Čištění strojů obstarávají dělníci při strojích těch výrobní prací zaměstnaní a k práci té kvalifikovaní, čištěním tím zaměstnána jest velká část dělníků těch; čištění strojů jest nutnou podmínkou, aby jimi výrobní práce mohla býti prováděna. Nss musil v těchto skutečnostech viděti dostatečný podklad pro kvalifikování onoho »čištění strojů«, jako výkonu náležejícího k obsluze strojů ve smyslu shora vyloženém, a to tím spíše, ježto st-lé ani v řízení správním ani ve stížnostech správnost oněch skutečností nepopřeli, nějakého doplnění šetření se nedomáhali a nějaké konkrétní momenty neuvedli, jež by mohly býti závažné pro posouzení podstaty onoho čištění strojů nebo jež by aspoň byly způsobilým podnětem k dalšímu šetření.
Ježto pak práce náležející k obsluze strojů z důvodů svrchu vyložených pod právní pojem prací pomocných ve smyslu cit. § 7 nemohou býti zahrnuty, nemohl soud shledati, že by nař. rozhodnutí byla s cit. předpisem zákona v rozporu, jestliže čištění strojů v závodech st-lů za pomocné práce, na něž by onoho ustanovení zákonného mohlo býti použito, neuznala.
K jednotlivým námitkám stížnosti podotknouti jest ještě toto:
Stížnostem dáti jest za pravdu, dovozují-li, že okolnost, jaká část všeho dělnictva určité práce vykonává, není sama o sobě rozhodnou pro otázku, zdali práce ty jsou pracemi pomocnými ve smyslu zákona, či jsou-li ještě součástí výroby samé. Nepozbyly by snad na př. nutné práce spojené s pouhým čištěním místností, povahy práce pomocné již tím, že se jich zúčastnilo dělnictvo všechno nebo velká jeho část. Avšak s druhé strany nelze oné okolnosti upírati veškerý význam vůbec. Zaměstnání všech nebo velké části dělníků jistou prací není sice důkazem, ale přece jen jakýmsi indiciem, nasvědčujícím tomu, že jde o práci s vlastní výrobou vnitřně související.
Stížnosti dovolávají se také znění § 96 a) odst. 6. živn. řádu. Poněvadž však zákon č. 91/1918 jest zákon pozdější a poněvadž podle § 1 se také na závody živnostenské vztahuje, není pochyby, že jím bylo ono ustanovení derogováno, aspoň pokud by se zákonem tím nebylo ve shodě, a jest tedy za rozhodné pokládati také v daném případě znění zákona z r. 1918. Stížnosti jinak nerozvádějí, co z onoho ustanovení § 96 a) živn. řádu vyvozují a neměl tedy ani nss podnětu, aby se poměrem ustanovení § 7 odst. 1 zákona z r. 1918 k ustanovení § 96 a) živn. řádu zabýval.
Soud také neshledal, že by příklady »pomocných prací« v § 7 pod č. 1 uvedené nějak odporovaly výkladu, jaký tomuto právnímu pojmu byl dán v předcházejících vývodech. Zákon uvádí takové příklady tři: vytápění kotlů, čištění závodních místností, krmení dobytka. Tyto příklady nasvědčují po názoru nss-u právě jen tomu, že zákon mluvě o »pomocných pracích měl na zřeteli práce, jež také svou podstatou jsou různý od prací pro ten který závod karakteristických, jeho vlastním určením nutně podmíněných.
Rovněž nelze pro stanovisko stížnosti vyvozovati nic z ustanovení obsažených pod č. 2 a 3 § 7, a to již proto, poněvadž tu jsou vyznačeny kategorie prací jiné povahy, jiného vztahu k vlastním pracem v závodě, než »pomocné práce«, o nichž mluví odstavec 1 a těmto pracem jen potud na roven postavené, že se jako tyto do obvyklé v závodě stanovené doby pracovní nezapočítávají.
Jestliže pak stížnosti zdůrazňují, že posuzování čištění strojů v průmyslu textilním jako práce pomocné jest obecným pojímáním, jest naproti tomu poukázati k tomu, že jak ze spisů vysvítá, tato otázka zavdávala podnět ke kontroversám mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, jež tarifními smlouvami, jichž stížností se dovolávají, měli býti odklizeny, zejména pak, že podle protokolu z 22. listopadu 1922 o příslušném jednání mezi firmou L-ovou a jejím dělnictvem toto uznalo stanovisko firmy v oné otázce za závazné jen až do eventuálního jinakého rozhodnutí min. soc. péče. O nějakém všeobecném pojímání ve smyslu stížnosti nemůže podle toho býti řeči.

Citace:

č. 5496. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 593-598.