Č. 5454.

Domovské právo. — Státní občanství. — Administrativní řízení: I. Osvědčení vydané zsp-ou straně k žádosti její o tom, že strana je tuzemským státním příslušníkem a že má právo domovské v určité obci, není schopno právní moci. — II. Min. vnitra může osvědčení takové z moci dozorčí zrušiti, odporuje-li skutečnému stavu. — III. Nabytí domovského práva přijetím podle § 5 č. 3. dom. zák. č. 105 ř. z. z r. 1863 působí od usnesení obec. zastupitelstva, nikoli teprve od sdělení straně nebo dosavadní obci domovské. — IV. Má strana nárok na to, aby jí úřad vrátil její podání k úřadu učiněné, ale později jí odvolané, jakož, aby jí vrátil přílohy takového podání?
(Nález ze dne 5. března 1926 č. 4421).
Věc: Leopoldina Sch., vdova po Bedřichu Sch. v Teplicích-Šanově proti ministerstvu vnitra o domovskou příslušnost, státní občanství a vrácení žádosti s přílohami.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím odepřeno bylo vrácení výnosu magistrátu města Vídně ze dne 9./ IV. 1884 č. 278, zrušuje se pro nezákonnost. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádostí z 18. května 1922 domáhal se Bedřich Sch. u zsp-é v Praze vydání osvědčení o tom, že dle úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. a nař. vl. z 30. října 1920 č. 601 Sb. patřil mezi osoby, jimž příslušelo právo opce pro čsl. státní občanství. Zsp odepřela výnosem z 25. května 1922 vydati žádané osvědčení. Žal. úřad nevyhověl rekursu Bedřicha Sch. proti tomuto odepření podanému a poukázal zsp-ou, aby rozhodla o nároku st-le na uznání čsl. státního občanství dle § 1 č. 3 úst. zák., pokud se toho v rekursu domáhá. Zsp výnosem z 9. listopadu 1923 žádosti té nevyhověla. V rekursu proti tomu podaném a v dodatku k němu dovolával se st-l mimo jiné též osvědčení zsp-é z 25. února 1924, jímž bylo potvrzeno, že st-l v L. dne 20. února 1860 narozený a právem domovským tam pří- slušný, jest čsl. státním občanem a že má domovské právo v L. od narození.
Podáním z 10. června 1924 vzala manželka Bedřicha Sch. rekurs zpět a žádala, aby obě podání, jakož i přílohy (výměr magistrátu města Vídně z 9. dubna 1884 o dom. příslušnosti Leopolda Sch., domovský list ze 13. února 1924 a osvědčení zsp-é v ověřeném opise) byly jí vráceny.
Žal. úřad výnosem 9. října 1924 prohlášení z 11. června 1924, že od rekursu se opouští, vzal na vědomí, nevyhověl však další žádosti, aby obě rekursní podání byla straně vrácena, neboť podání ta jsou součástí úředního spisu a vrácení jich jest nepřípustné. Zároveň z moci úřední zrušil osvědčení vydané zsp-ou z 25. února 1924, jakožto nezákonné z těchto důvodů: »Osvědčením tímto potvrzuje se, že Bedřich Sch., soukromník v L., narozený dne 20. února 1860 a příslušný domovským právem do obce L., je čsl. státním občanem od narození.
Jak z obsahu spisů, zejména vyřízení magistrátu vídeň. z 9. dubna 1884 v originálu ke spisu připojeného plyne, bylo otci jeho Leopoldu Sch. k jeho žádosti uděleno dom. právo usnesením obecní rady z 18. září 1883, tudíž v době, kdy Bedřich Sch. byl nezletilý a kdy tedy sdílel toto dom. právo se svým otcem a měl je ještě do 21. listopadu 1921, kdy teprve propouštěn listinou magistrátu vídeňského rovněž ke spisům in originali připojenou byl propuštěn z rak. stát. svazku. Maje tudíž dom. právo ve Vídni, nemohl se státi po rozumu § 1 : 1 úst. zák. č. 236/ 1920 (čl. 70 a 76 mírové smlouvy St. Germainské) čsl. stát. občanem, neboť neměl dom. práva na území republiky čsl. od 1. ledna 1910 nepřetržitě. Státního občanství čsl. nabyl totiž teprve důsledkem obyčejné naturalisace dekretem zsp-é z 9. prosince 1921. Ježto důsledkem toho nabyl dom. práva v L. teprve v prosinci 1921. zakládá se dotyčné osvědčení, dosvědčující dom. právo Bedřichu Sch. od jeho narození na omylu, odporuje právnímu stavu a musilo býti pro nezákonnost zrušeno. Zároveň prohlásil žal. úřad dom. list města L. ze 13. února 1924, jímž se Bedřichu Sch. potvrzuje, že má v této obci dom. právo od narození a na základě něhož dotyčné osvědčení bylo vydáno, za neplatný.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto výnosu podané vycházel nss z těchto úvah.
Stížnost namítá především, že žal. úřad nebyl oprávněn zrušiti osvědčení zsp-é z 25. února 1924, ježto osvědčení to vydala zsp ve své vlastní působnosti jako úřad k vydávání osvědčení o státní příslušnosti jedině příslušný a ježto osvědčení to bylo pravoplatné.
Námitka ta není důvodnou, neboť osvědčení není ani rozhodnutím ani opatřením úřadu, nezakládajíc ani neurčujíc právo neb právní poměr, nýbrž jest pouhým listinným potvrzením o existenci právního poměru, jehož správnost může býti kdykoliv vyvrácena. Osvědčení není proto schopno právní moci a může býti nadřízeným úřadem, jemuž přísluší moc dohlédací nad úřadem osvědčení vydavším změněno, jestliže dohlédací úřad zjistí, že obsah osvědčení jest nesprávný. Žal. úřad jako úřad v otázkách státní příslušnosti zsp-é instančně nadřízený a dohlédací moc nad touto v tom oboru vykonávající, byl tudíž oprávněn k tomu, aby osvědčení o stát. občanství a dom. právu Bedřicha Sch. zrušil, jestliže shledal, že osvědčení to jest v odporu se skutečným právním stavem spisy doloženým.
Jest tedy zkoumati, zda zmíněné osvědčení bylo skutečně věcně nesprávné a v odporu s pravým stavem právním. — — —
Žal. úřad založil svůj úsudek o tom, že Bedřich Sch. nebyl od narození domovsky příslušný do obce L., na zjištění, jež se opírá o výměr magistrátu města Vídně ze 9. dubna 1884, který Bedřich Sch. sám v prvopise předložil, totiž že otec jeho Leopold Sch. byl přijat do dom. svazku města Vídně usnesením tamní měst. rady z 18. září 1883 a že Bedřich Sch., jsa tehdy nezletilý, sledoval svého otce v tomto dom. právu a právo to měl až do svého propuštění z rak. stát. svazku v listopadu 1921. Stížnost nepopírá, že usnesení měst. rady vídeňské o přijetí Leopolda Sch. stalo se dne 18. září 1883 a že v této době byl Bedřich Sch. ještě nezletilý jsa narozen 20. února 1860, namítá však, že Leopold Sch. nenabyl dom. práva ve Vídni již dnem uvedeného usnesení měst. rady, nýbrž teprve, když byl vyrozuměn úředně o tom, že dom. právo mu bylo uděleno, toto vyrozumění že však se stalo výměrem magistrátu vídeňského z 9. dubna 1884, kterým také teprve bylo obci L. oznámeno, že Leopoldu Sch. bylo domovské právo uděleno a bylo žádáno, aby byl škrtnut ze seznamu příslušníků l-ckých. Z toho dovozuje stížnost, že Bedřich Sch., jsa v dubnu 1884 již zletilým, nesledoval svého otce v nově nabytém domovském právu a zůstal domovsky příslušným v L.
Názor stížnosti námitkou touto hájený nelze uznati správným. Zákon o domovském právu ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. uvádí v § 5 mezi skutečnostmi, kterými se právo dom. zakládá, pod č. 3 přijetí do svazku obecního (§ 8, § 9); § 8 pak stanoví, že právo dom. se nabývá výslovným přijetím do dom. svazku. Z těchto ustanovení plyne, že právo dom. jest založeno, nabyto od toho okamžiku, kdy obec svým orgánem k tomu povolaným výslovně projevila vůli, přijati určitou osobu do svého svazku. »Výslovným přijetím« znamená jen, že zákon vylučuje nabytí dom. práva nějakými konkludentními činy, z nich by se dalo snad souditi na vůli obce, nýbrž žádá, aby vůle obce přijati určitou osobu do svého svazku, byla vyjádřena způsobem vylučujícím každou pochybnost. Z toho, že zákon žádá výslovné přijetí, neplyne však, že by právo domovské vznikalo teprve, když přijetí bylo přijatému na vědomí dáno, neboť dom. právo jest založeno již samotným aktem přijetí.
Poněvadž pak dle § 2 dom. právo může jedné osobě pouze v jedné obci příslušeti a § 17 cit. zák. stanoví, že dom. právo v některé obci se ztrácí nabytím příslušnosti v obci jiné a zákon nikde nestanoví, že by právní účinky nabytého dom. práva nastaly teprve po zpravení přijatého a dosavadní obce dom., dlužno uznati správným úsudek žal. úřadu, že otec Bedřicha Sch. nabyl dom. příslušnosti ve Vídni již dnem přijetí, t. j. dnem 18. září 1883 a že jej v této době v dom. právu od téhož dne následoval Bedřich Sch., který tehdy nebyl svéprávným.
Dle toho odporovalo osvědčení, že Bedřich Sch. měl dom. právo v L. od svého narození, skutečnému stavu věci i stavu právnímu, a nelze proto shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad jako úřad dohlédací nad zsp-ou zrušil osvědčení dne 25. února 1924 Bedřichu Sch. vydané.
Stížnost namítá dále, že žal. min. nebylo příslušno k prohlášení dom. listu ze 13. února 1924 neplatným, poněvadž právo dom. listy vydávati náleží jedině obci a polit, úřad může zasáhnouti jen, když obec odepírá vydání listu domovského. Námitka ta rovněž není důvodnou.
Z ustanovení § 42 dom. zák., dle něhož jest polit. úřad okr. povolán k tomu, aby přidržel obec k vyhotovení listu dom., dále z toho že § 36 téhož zákona přikazuje jednání a rozhodování v záležitostech domovských úřadům politickým a že české obecní zřízení v § 7 odkazuje prostě na ustanovení říš. zák. č. 105/1863, jde, že polit. úřadům svěřena jest také dohlédací moc nad obcemi ve věcech domovských, třeba že tyto patří do oboru samostatné působnosti obce. Nad to přísluší dle § 102 odst. 1 čes. ob. zř. správě státní vykonávati právo dohlédací k obcím, aby nečinily ničeho, co by bylo proti zákonům. Žal. úřad byl proto z moci dozorčí, příslušející jemu také jako nejvyššímu úřadu polit., příslušný k tomu, prohlásiti za neplatný dom. list, obsahující osvědčení, které jak výše uvedeno, právem bylo uznáno za nesprávné a proto neplatné.
Z úvah těchto jeví se stížnost bezdůvodnou, pokud béře v odpor výrok o zrušení osvědčení zsp-ou dne 25. února 1924 vydaného a o prohlášení dom. listu daného v L. dne 13. února 1924 za neplatný.
Stížnost směřuje dále proti nař. rozhodnutí, pokud jím nebylo vyhověno žádosti st-lčině, aby obě rekursní podání byla jí vrácena. Dle doslovného znění nař. výroku bylo sice odepřeno jen vrácení podání rekursního, nutno však souditii, že odepření to týká se také příloh rekursu a jeho dodatku, jichž vrácení se st-lka podáním ze dne 10. června 1924 výslovně domáhala. Stížnost také chápe nař. výrok tak, že jím odepřeno bylo nejen vrácení podání, ale i jejich příloh a vytýká nař. výroku nezákonnost, jsouc názoru, že st-lka má právní nárok jak na vrácení stížnosti, která byla bezpodmínečně zpět vzata, tak i všech příloh k ní připojených.
Výtce té lze jen z části dáti za pravdu. Podání, jež strana u úřadu učiní a jež úřad přijme, aby je vyřídil, stává se okamžikem tohoto přijetí úředním spisem a nepřísluší proto straně nárok na vrácení podání k úřadu přijatého ani v tom případě, když návrh v podání učiněný bezvýjimečně zpět vezme. Pokud jde o přílohy stížnosti a dodatku k ní přiložených, jichž vrácení se st-lka domáhá, nelze jí zajisté upříti nároku na vrácení výnosu magistrátu města Vídně z 9. dubna 1884, který byl v prvopisu předložen, neboť není pochyby o tom, že úřad jest povinen vrátiti straně listiny, které strana úřadu předložila jen za účelem nahlédnutí a které se proto nestaly součástí úředních spisů. Jinak tomu jest u ostatních 2 příloh, dom. listu ze 13. února 1924 a osvědčení zsp-é z 25. února 1924, jež byly předloženy v ověřeném opisu. Žal. úřad svým výrokem, který jest konečným rozhodnutím, zrušil posléz uvedené osvědčení pro nezákonnost a dom. list za neplatný prohlásil a byl proto oprávněn i ověřené opisy těchto listin, jichž strana nadále použíti nebyla oprávněna, zadržeti ve spisech úředních. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti jen pokud jím odepřeno vrácení prvopisu výnosu magistrátu města Vídně z 9. dubna 1884, v ostatním však stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 5454. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 519-522.