Č. 5706.

Spolkové právo: I. * Politický úřad jest oprávněn, aby — žádá-li toho veřejný řád — zakázal spolku užívati spolkového odznaku v oficielních barvách cizího státu, a to i tehdy, když spolek podle stanov jest oprávněn odznaku toho užívati. — II. K výkladu pojmu »veřejný řád.«
(Nález ze dne 27. května 1926 č. 17.035/25.).
Prejudikatura: Boh. 1976, 3637 adm. a j.
Věc: Prázdninové sdružení studujících v O. (adv. Dr. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu vnitra o zákaz nositi spolkový odznak.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 25. května 1923 zakázala zsp v O. v základě § 7 min. nař. z 26. února 1917 č. 79 ř. z. stěžujícímu si spolku nošení stuhy v barvách černo-červeno-zlaté z důvodu, že barvy černá-červenázlatá (žlutá) ustanoveny byly v zasedání něm. nár. shromáždění ve Výmaru z 5. července 1919 říšskými barvami německými, a nošení těchto barev mohlo by vzbuditi dojem protistátních tendencí a bylo by s to urážeti a drážditi city většiny stát občanů, čímž by mohl býti porušen veř. klid a pořádek. Odvolání spolku bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů uvedených první stolicí, jakož i v uvážení, že spolek neměl povolení k používání svého spolkového odznaku ve smyslu min. nař. č. 79/1917 a nebyl tedy vůbec oprávněn ho používati.
O stížnosti nss uvážil:
Žal. úřad odůvodnil potvrzení zákazu užívání odznaku stěžujícího si spolku především tím, že užívání spolkových odznaku v oficielních říš. barvách něm. mohlo by vésti k porušení veř. klidu a pořádku. Poněvadž tento důvod, když by byl shledán správným, stačil by nař. rozhodnutí podepříti, obrátil nss zřetel svůj nejprve k tomuto důvodu, ponechávaje prozatím stranou otázku platnosti nařízení č. 79/1917 ř. z., kterou při veř. úst. líčení uvedl na přetřes zástupce stížnosti. Otázkou je tedy především, může-li zákaz sporného odznaku obstáti jako samostatné polic. opatření, i když by tu nebylo specielní právní normy, která by výslovně užívání odznaků omezovala.
Nejprve dlužno odmítnouti názor ve stížnosti projevený, jakoby nař. zákaz porušoval právo stěžujícího si spolku na volný projev mínění, chráněné § 117 úst. list. Předpis tento zaručuje každému — a v mezích jejich působnosti také osobám právnickým — volnost projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod., avšak toliko v mezích zákona. Ústavní garancie volného projevu mínění nemá tedy jiného významu, nežli že tam, kde není omezující normy právní, svoboda projevu mínění nesmí správním úřadem býti omezována. Jak daleko však tato svoboda sahá, pro to jest rozhodným vždy teprve obsah norem, jež pro určitý projev mínění dle druhu a obsahu přicházejí v úvahu; jenom potud, pokud by správní úřad omezoval projev mínění nad meze v těchto normách stanovené, bylo by možno mluviti o porušení práva plynoucího z § 117 úst. list.
Rovněž není důvodnou námitka, že nař. zákaz je v rozporu s §§ 106 a 128 úst. listiny, porušuje rovnost občanů něm. národnosti tím, že jim zabraňuje užívati odznaku vyznačujícího symbolicky jejich nár. příslušnost. Stěžujícímu si spolku nebylo zakázáno užívati sporného odznaku proto, že by barvy odznaku byly barvami něm. národa, nýbrž proto, že jsou oficielními barvami cizího státu, kterýžto skutkový podklad stížnost nepopírá. Nespatřoval tedy úřad závad nosit odznaku v tom, že je projevem něm. nár. smýšlení resp. příslušnosti k něm. národnosti. Na druhé straně nelze však z ústavně uznané ochrany národnosti dovozovati, že občané smějí svoji národnost a svoje nár. smýšlení projevovati na venek všelikým libovolným způsobem, který uznají za vhodný, a že projevy jinak nepřípustné musí býti trpěny jenom proto, že v nich dochází výrazu národní svéráz projevovatele.
Vážnější je námitka, že stěžující si spolek podle § 46 svých stanov jest oprávněn užívati jako spolkového odznaku stuhy černo-červeno-zlaté, a že tedy v tomto svém právu, plynoucím mu ze zákona spolkového, nesmí býti omezován. Než ani z předpisů práva spolkového nemůže stěžující si spolek čerpati oporu pro své stanovisko. Spolk. zákon z r. 1867 nezmiňuje se o spolkových odznacích nežli v § 34. Z ustanovení tohoto §, které spolkům politickým nošení spolk. odznaku zakazuje, nelze ještě dovozovati, že spolky nepolitické jsou bez omezení oprávněny nositi odznaky. Právo na neomezené nošení spolk. odznaku nemůže však spolek dovozovati ani z ustanovení svých stanov. Stanovy zakládají pro spolek toliko právní způsobilost, aby podle svých stanov žil a statutárními zařízeními uplatňoval svoji osobnost ve směrech a oborech stanovami jako působnost jeho vyznačených, nedávají mu však práva na to, aby již na základě svých stanov této způsobilosti také plnou měrou a bez omezení mohl využívati, a nesprošťují ho zejména oněch omezení, jimž také jednotlivec v obdobných svých projevech a jednáních jest podroben. Tím, že spolkový úřad, bera na vědomí stanovy stěžujícího si spolku, ustanovení jich § 46 o spolk. odznaku nepozastavil, nebylo vysloveno nic jiného, nežli že s hlediska zákona spolkového proti užívání sporného odznaku není námitek. Význam tohoto výroku úřadu spolk. nepřesahuje obor policie spolk. a nebrání tomu, aby úřad polic, neomezil užívání spol. odznaku z jiných důvodů polic. Nemůže tedy stěžující si spolek z ustanovení § 46 stanov dovozovati, že jest oprávněn užívati spolk. odznaku v stanovách určeného beze všeho omezení i za poměrů, které by užívání stejného odznaku jednotlivcem činily po zákonu nepřípustným.
Redukuje se tedy celý spor na otázku, je-li správní úřad oprávněn — zcela bez ohledu na to, že jde v konkrétním případě o spolek, podle stanov k užívání sporného odznaku oprávněný — zakázati užívání takového odznaku z důvodů v nař. rozhodnutí uplatněných.
Žal. úřad uznal nošení spolk. odznaku nepřípustným z důvodu, že mohl by býti porušen veř. klid a pořádek. Je tedy na sporu otázka, existuje-li platná norma právní, která zmocňuje politický úřad, aby v zájmu zachování veř. klidu a pořádku zakázal nošení odznaku, jehož používání výslovným předpisem zakázáno není.
Zákonem ze dne 28. října 1928 č. 11 Sb. byly dosavadní zákony prozatím zachovány v platnosti; zákony ty platí tudíž prozatím i na dále potud, pokud nebyly nebo nebudou zrušeny nebo změněny. K těmto v platnosti zachovaným zákonům náleží také zákon z 19. května 1868 č. 44 ř. z. o zařízení polit. úřadů správních, jenž v § 8 ustanovuje, že místodržitelé a zemští presidenti s podřízenými jim místodržitelstvími a zemskými vládami mají obor působnosti dosavadních zemských chefů a zemských politických úřadů. Podle § 13 příl. C nařízení z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. o zřízení a působnosti polit, úřadů, jež opírá se o rozhodnutí panovníka ze 14. září 1852, jest místodržitel povinen míti v patrnosti vše, co se vztahuje na zachování klidu, pořádku a bezpečnosti v zemi, má učiniti vhodná opatření, aby všeliké rušení jich zamezil, a jestliže přes to nastalo, má je účinně potlačiti. Tento předpis — podobně jako obdobné ustanovení §§ 22 a 35 příl. A a § 22 příl. B cit. nařízení — není pouhým předpisem kompetenčním, nýbrž obsahuje — jak bylo dovozeno již v nálezu Boh. 1976 adm. — materielně-právní normu, která úřad zmocňuje, aby v zájmu udržení veř. bezpečnosti, klidu a pořádku bezprostředně zakročoval i tam, kde není pro to zvláštního zákonného podkladu. Toto všeobecné zmocnění zákonné je právním podkladem pro výkon polic. moci, která »v oboru správy stává se činnou, aby zamezila poruchy, jež dobrému pořádku pospolitosti hrozí z chování jednotlivců,« omezena jsouc jenom potud, pokud zákon sám dotyčné materie se zmocnil a potírání určitých nebezpečí sám již upravil. A jako cit. předpisy na jedné straně jsou podkladem polic. oprávnění polit. úřadů, tak na druhé straně jsou také pramenem polic. povinností pro občany, zakazujíce jim projevovati své mínění a uplatňovati svou svobodu jednání potud, pokud by tím veř. bezpečnost, klid a pořádek byly ohroženy nebo rušeny.
Veř. pokoj a řád nejsou kategorie absolutní. Jsou to veličiny měnivé, jichž obsah řídí se dočasnými sociálními, etickými, hospodářskými a zejména politickými poměry. Stavy, které za určitých poměrů a názorů vyhovují veř. řádu, jak si jej panující mínění představuje, stávají se změnou poměrů závadnými, poněvadž panující názor o tom, čeho žádá veř. řád v těchto nových poměrech, se změnil. (Srv. nál. Boh. 3637 adm..) Je pak přirozeno, že pro otázku, čeho žádá veř. řád ve státě, bude především směrodatným názor oněch kruhů obyvatelstva, které jsou nositeli státní myšlenky a majíce ve svých rukách politickou moc v státě, určují jeho ráz a osudy, a že dále všechno to, co mohlo by směřovati proti existenci státu, nebo jakkoli nepříznivě dotýkati se základů jeho samostatnosti a svérázného jeho vývoje, pokládáno jest také za ohrožující veř. pokoj a řád v státě.
Žal. úřad shledává závadnost sporného odznaku provedeného v oficielních barvách cizího státu v tom, že by nošení jeho mohlo vzbuditi dojem protistátních tendencí a bylo by s to urážeti a podražďovati city většiny státních občanů. Úsudek ten, pro nějž úřad měl dostatečný podklad skutkový ve své úřední znalosti — ostatně notorických — národnostních poměrů, zejména v kruzích pohraničních, nelze shledati nelogickým. Při posuzování vnitřní jeho zdůvodněnosti nelze hleděti k poměrům, které tu byly, když byly schvalovány stanovy stěžujícího si spolku, nýbrž dle toho, co svrchu řečeno o pojmu veř. řádu, k poměrům nynějším, a podle těchto nynějších poměrů dlužno posuzovati, jaký vliv nošení sporného odznaku může míti na veř. klid a pořádek. Nošení odznaku v barvách cizího státu, právě proto, že jde o oficielní barvy cizího státu, může zajisté vzbuzovati dojem úmyslného projevu stupňované sympatie pro onen cizí stát, nesrovnatelné s občanskou povinností věrnosti k státu vlastnímu. Že pak takovéto příznaky — bez ohledu na to, mají-li jaký vliv na místní poměry — s hlediska celostátního, nutno kvalifikovati jako projevy, které jsou způsobilé ohroziti veř. řád vlastního státu, jest na bíledni.
Je-li však užívání takového odznaku způsobilé ohroziti veř. řád v státě, jest úřad, plně svou povinnost svrchu cit. normami mu uloženou, aby pečoval o zachování veř. pořádku, oprávněn je zakázati.
Jest tedy nař. rozhodnutí již s tohoto hlediska odůvodněno, a bylo proto stížnost — nezabývajíc se již dalším důvodem nař. rozhodnutí — jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 5706. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 980-983.