Č. 5533.

Státní zaměstnanci (Slovensko): I. Bývalí policejní kapitáni měst s regulovaným magistrátem byli úředníky obecními, třebas byli jmenováni županem a županovi podřízeni. — II. Na převzetí do čsl. služby státní podle zák. č. 233/1920 nemá úředník takový právního nároku. — III. Byl-li úředník takový def. čsl. státním úředníkem jmenován, nemá nároku na zápočet dřívější služby obecní. — IV. Pouhé ústní sliby příslušného min. úředníka, které nedošly výrazu v jmenovacím dekretu, nezakládají právního nároku na poskytnutí výhod takto slíbených.
(Nález ze dne 27. března 1926 č. 6670.)
Prejudikatura: Boh. 1480, 2426, 2795, 3844 adm. a j.
Věc: Adolf R. v T. proti ministerstvu vnitra stran započtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, absolvovav kadetní školu, byl od 18. srpna 1908 aktivním důstojníkem, v roce 1917 jmenován setníkem. Dle potvrzení župana v Nitře ze 16. června 1923 zastával od 20. ledna 1920 do 31. prosince 1922 službu policejního kapitána města se zřízeným magistrátem v R. Výnosem min. vnitra z 12. prosince 1922 jmenován byl adm. stát. úředníkem v systemisovaném stavu ob. a ok. notářů na Slov. a sice provisorně s platem IX. hodn. tř. Podáním de pres. 16. srpna 1923 žádal st-l za def. jmenování ve stát. službě a o propočtení služ. let. Podáním z 20. září 1923 přihlásil se st-l o propočtení služby dle zák. č. 222/1920, žádaje o započtení služby důstojníka z povolání od 18. srpna 1908 do 20. ledna 1920, a služby polic. kapitána v R. jako služby obecní. Dekretem min. vnitra z 29. října 1924 jmenován byl st-l definitivně do IX. hodn. třídy ve stavu ob. a ok. notářů na Slov. s účinností od 30. září 1924. Současně započtena byla st-li se zřetelem na jeho voj. službu jakož i dřívější službu podle §§ 50 a 51 služ. pragm. ke dni def. jmenování doba 1 roku 10 měsíců pro další platový a časový postup v IX. hodn. třídě skupiny C s podotknutím, že v důsledku toho odpadá jakékoliv další opatření ve smyslu zákona č. 211/20 a 222/1920 jakož i předpisů na základě zákonů těch udaných.
O stížnosti uvažoval nss, takto:
Na sporu jest jedině otázka, zda st-l má právní nárok na to, aby mu zmíněná předchozí služ. doba od 18. srpna 1908 do 31. prosince 1922 byla započtena do postupu (platového i časového) ve státní službě notářské. St-l má za to, že mu započtení této doby přísluší již z toho důvodu, že služba, kterou konal ve vlastnosti polic. kapitána v R. jest službou státní, ježto byl v úřad tento dosazen proti vůli města županem, jemuž i služebně byl podřízen, a že i do této služby přestoupil ze služby státní, t. j. ze služby vojenské, takže naň jest pohlížeti tak, jakoby byl službu státní nikdy nepřerušil.
Názor tento jest mylný. Služ. pragmatika (zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.), podle které služební poměr st-lův na základě obou svrchu zmíněných jmenovacích dekretů z 12. prosince 1922 a z 29. října 1924 dlužno posuzovati, stanoví v § 7, že služ. poměr stát. úředníka počíná dnem doručení ustanovovacího (jmenovacího) dekretu, ačli v dekretu výslovně jiný den není určen, a dále v § 9, že služ. doba po rozumu tohoto zákona počíná při novém nebo opětném ustanovení dnem nastoupení služby, při bezprostředním přestoupení z jiného stát. služ. poměru pak dnem sproštění služby. Postup časový pak pojmově jakožto postup do požitků vyšší hodn. třídy a do dalších stupňů platových této hodn. třídy jest podmíněn tím, že úředník v témže služ. odvětví strávil předepsanou dobu služební v požitcích předcházející třídy hodn. § 51 služ. pragm.).
Z toho plyne, že dobou služ. rozhodnou pro postup časový jest zásadně jen doba strávená od nastoupení služby v poměru stát. úředníka (§ 7 služ. pragm.) resp. při bezprostředním přestoupení z jiného stát. služeb, poměru doba strávená od sproštění služby z tohoto jiného služ. poměru. Nějaké právní kontinuity služ. doby strávené ve vlastnosti jiné než v poměru stát. úředníka téhož služ. odvětví služ. pragmatika zásadně nezná a není tedy v relaci postupu časového ipso jure žádné právní souvislosti ani se službou vojenskou ani se službou autonomní. Výjimky z této zásady musily proto výslovně býti stanoveny (srv. n. př. § 57 lit. e), dále min. nař. z 25. ledna 1914 č. 18, 19, 20 ř. z.), kdežto započítání presenční služby voj. bylo v § 57 lit. f) výslovně omezeno na 1 rok.
Šlo by tedy ještě o to, zda služba, kterou st-l strávil ve vlastnosti polic. kapitána v R., byla službou státní. St-l má za to, že služba ta jest službou státní proto, že jmenování jeho provedeno bylo nikoli orgány města, nýbrž županem. St-l však přehlíží, že měst. polic. kapitán v městech s. reg. magistrátem podle § 63 odst. II zák. č. XXII : 1886 byl členem obecního představenstva, že dle § 65 cit. zák. má nárok na plat oproti obci a že podle § 69 cit. zák. jmenování polic. kapitána v městech s reg. magistrátem příslušelo výjimkou od zásady vyslovené v § 69 odst. 1 cit. zák. (volení ostatních členů představenstva) županovi. Podle toho byl tedy polic. kapitán v městech s reg. magistrátem úředníkem obecním, třeba že ho jmenoval župan a třebaže županovi služebně byl podřízen (arg. § 69 odst. 2 posl. věta zák. čl. XXII : 1886). (Srv. i nálezy Boh. 1480 a 2436 adm.) Tím padá premisa, na které st-l vybudoval svůj domnělý nárok na započtení předchozí služby vojenské a městské jako nepřetržité služby státní a jest bezdůvodnou i námitka, že žal. úřad, nechtěl-li st-le převzíti jako konc. polic. úředníka, měl na něho pohlížeti jako na důstojníka a měl se proto ve příčině jeho převzetí dohodnouti s mno. Dohody takové po názoru nss-u potřebí nebylo již proto, že žal. úřad pohlížel na st-le jako na polic. kapitána města s reg. magistrátem a nikoli jako na důstojníka.
St-l však dále nárok na započtení zmíněných předchozích dob opírá o ustanovení § 10 zákona č. 126/1920 a o § 12 vlád. nařízení č. 335/1922 a dovozuje, že pojem »převzetí« do státní služby dlužno vykládati jako ustanovení ve státní službě s veškerými nabytými právy, takže v poměru služ. nastane toliko změna v osobě zaměstnavatele, nikoli však ve služ. postavení a ve služ. požitcích zaměstnance.
Ani v tomto bodě nemohl nss dáti stížnosti za pravdu. St-l se mýlí především, má-li za to, že mu na převzetí do státní služby přísluší právní nárok. Nss vyslovil již ve svém nálezu Boh. 2795 adm. právní názor, že zaměstnanci měst s reg. magistrátem, vyjmenovaní v § 1 zákona č. 233/1920, mezi něž patří i st-l, nemají právního a tedy stihatelného nároku na převzetí do služeb čsl. státu, a že převzetí to ponecháno jest volné ničím neomezené úvaze úřadu. Na názoru tomto trvá nss i v tomto případě.
Nemá-li tedy st-l na převzetí do státní služby čsl. vůbec právního nároku, pak nemá ani právního, tedy stihatelného nároku na to, aby byl převzat v určité hodnosti, nebo aby mu dřívější služ. požitky i ve službě státní byly ponechány resp. aby mu dřívější služ. požitky i ve službě státní byly přiznány. St-l nemůže se s úspěchem dovolávati ani ustanovení § 10 zák. 126/1920, ježto předpis tento týká se úředníků zrušených župních a služnovských úřadů na Slov., nikoli úředníků měst. s reg. magistrátem, jejichž poměr upraven jest výlučně zákonem č. 233/1920 a nař. 335/1922.
Oba zákony, t. j. jak zákon 126/1920 tak zákon 233/1920 jsou leges speciales, není tedy použití analogie vůbec přípustno. Ostatně se podotýká, že ani ustanovení § 10 zák. 126/1920 nemá na Slov. toho smyslu, který mu st-l přikládá, a že předpis ten se vztahuje na Slov. jen na ty úředníky župních a služn. úřadů, kteří a pokud na základě předpisů zákona č. 210/1920 ke své včas podané žádosti stát. úředníky bylo jmenováni (Srv. nál. Boh. 3844 adm.).
Z předešlých úvah jde, že st-l byl teprve dekretem žal. úřadu z 12. prosince 1922 resp. z 29. října 1924 ve státní službě v úřad »nově dosazen« a že tedy žal. úřad neshledav zákonného předpisu, podle kterého by st-l měl právní nárok na započtení služby voj. a služby měst. polic, kapitána, právem započtení určitého období z dřívější služby st-lovy opřel o ustanovení § 50 a 51 služ. pragm.
Tímto opatřením neodňal žal. úřad st-li žádných výhod, jak st-l za to mylně má, nýbrž započetl mu určitá období, na jejichž započtení do státní služby pragmatikální st-l právního nároku neměl. St-l ostatně sám doznává, že ustanovení § 50 a 51 služ. pragm. na započtení dřívějších služ. let právního nároku neskytají. O tom, jakých slibů se st-li při ústním jednání s úředníky min. pro Slov. dostalo, nemohl nss uvažovati, ježto ústní sliby, které snad úředníkem min. st-li byly dány, nemohou žádných práv založiti, když v dekretu jmenovacím nedošly provedení. Jsou proto veškeré vývody stížnosti, pokud se jimi st-l snaží prokázati, že se použití předpisů § 50 a 51 na st-le nehodí, bezdůvodný.

Citace:

č. 5533. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 673-676.