Č. 5371.Zdravotnictví. — Nemocenské pojištění (Slovensko): * Okresní dělníky pojišťující pokladny na Slovensku nemohou odepříti náhradu poloviny útrat nemocničního léčení svých členů s poukazem na § 3 zák. čl. XXI z r. 1898, který pro obor nemocenského pojištění pozbyl platnosti ustanovením § 206 zák. čl. XIX z r. 1907.(Nález ze dne 11. února 1926 č. 16.981/25).Prejudikatura: Boh. 4026 adm.Věc: Okresní robotníky pojišťující pokladna ve Sp. (taj. zem. úřadovny pro pojišťování dělníků na Slov. Dr. Eduard Švenda) proti župnímu úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši o náhradu útrat antirabického léčení.Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné. Důvody: Ve sporu mezi všeob. veř. státní nemocnicí — Pasteurovým ústavem — na Král. Vinohradech a okresní dělníky pojišťující pokladnou ve Sp. uznal župní úřad v Lipt. Sv. Mikuláši nař. rozhodnutími stěžující si pokladnu povinnou nahraditi útraty vzešlé ošetřováním jejích členů ve zmíněné nemocnici a to — — —, poněvadž podle nař. býv. státního pojišťovacího úřadu ze 13. listopadu 1907 č. 2147/907, po případě oběžníku býv. uh. min. vnitra č. 126760/903 jsou okr. dělníky pojišťující pokladny povinny hraditi náklady léčení v Pasteurově ústavě za prvých 28 dní léčení dle poslední třídy úplně, po tomto čase pak jsou povinny platit denní stravné, pokud samy svého člena poslaly do nemocnice. Pokud st-l poukazuje na § 9 zák. čl. XXI z r. 1898, podotýká se, že toto zákonné místo jedná o osobách choromyslných, léčených v nemocnicích; běsnota však sama o sobě dle lékařské vědy není choromyslností.O stížnostech uvážil nss toto:Jest mimo spor, že osoby, o které tu jde, byly v době antirabického léčení v Pasteurově ústavě podrobeny obligatornímu nemoc, pojištění a že byly z toho důvodu členy stěžující si pokladny. Za nemocné pojištěnce, kteří jsou ošetřováni ve veř. nemocnicích, hradí dle § 59 zák. čl. XIX z r. 1907 okr. nemoc, pokladna náklady ošetřování a zaopatření za dobu 4 neděl dle poslední třídy, a za další dobu nemocenské za podmínek tam blíže uvedených. Stížnosti dovozujíce, že Pasteurův ústav jest institucí, jež slouží obraně proti rychle nakažlivým nemocem — míní, že pokladna jest dle § 3 lit. c) zákonného článku XXI z r. 1898 povinna platiti za své členy, léčené v tomto ústavě, jen polovici léčebného. — — — Cit. § 3 lit. c) stanoví, že polovici útrat spojených s obranou proti rychle nakažlivým nemocem — kromě cholery a moru — dále výloh na stálá zařízení k zamezení těchto nemocí sloužící hradí zem. fond pro ošeřování nemocných. V tomto směru stížnosti hájí stanovisko, že předpis § 3 lit. c) zůstal i po vydání zák. čl. XIX : 1907 v platnosti, stejně jako ostatní ustanovení zák. čl. XXI : 1898, jež se týkají právě tak členů jako nečlenů nemoc, pokladen. Předpisu § 206 zák. čl. XIX : 1907 nelze prý přikládati ten smysl, že by kromě předpisu § 9 zák. čl. XXI : 1898 zbavil platnosti všecky ostatní předpisy tohoto zákona zejména i § 3 lit. c). V době platnosti zák. čl. XIV : 1891 krajinská pokladna pro ošetřování nemocných hradila polovinu výloh vzešlých ošetřováním členů nemoc, pokladen v ústavech sloužících zamezení rychle nakažlivých (infekčních) chorob, k nimž nesporně náleží i Pasteurův ústav. V tomto právním stavu byla by prý nastala zák. čl. XIX : 1907 jen tenkráte změna, kdyby měl výslovně ustanovení, že pojištěnci a nemoc, pokladny mají býti vůči základině v horším postavení, než v jakém byli před účinností tohoto zákona. Takového ustanovení však dle náhledu zástupce stížnosti zák. čl. XIX : 1907 neobsahuje.Tomuto názoru nemohl nss přisvědčiti. Ustanovení obdobné předpisu § 59 zák. čl. XIX : 1907 dřívější zákon o nemoc, pojištění čl. XIV : 1891 neměl. Teprve § 4 zák. čl. XXI : 1898 uložil nemoc, pokladnám v rozsahu a za předpokladů tam uvedených povinnost hraditi nemocnicím a léčebným ústavům ošetřovací útraty za členy pokladen. Když pak nemoc, pojištění dělníků doznalo nové úpravy a rozšíření zák. článkem XIX : 1907, vyslovil § 206 tohoto zákona, že vedle ustanovení v tomto zákoně obsažených zůstávají i na dále v platnosti třetí odstavec § 15 zák. čl. XIV : 1876, jakož i ustanovení § 9 zák. čl. XXI : 1898 v územním obvodě těchto zákonů. Tomuto předpisu, pokud ponechává výslovně v platnosti ustanovení cit. § 9, nelze rozuměti jinak, nežli že břímě spojené s ošetřováním osob, v tomto § uvedených, a v případech tam vytčených zůstává i nadále přeneseno na stát i ohledně osob nemoc, pojištění podrobených, ohledně nichž platí jinak předpisy zák. čl. XIX z r. 1907. Jedině v tom směru byla stanovena výjimka ze zásadní povinnosti nemoc, pokladen hraditi náklady nemocn. ošetření svých členů v rámci § 59 zák. čl. XIX : 1907. Důsledek předpisu § 206 pak jest, že ostatní předpisy zák. čl. XXI : 1898 vedle předpisů zák. čl. XIX : 1907 neplatí, čili že zák. čl. XIX z r. 1907 připouští ze zásady § 59 pouze jedinou výjimku § 9 zák. čl. XXI : 1898. Nelze se proto, když jde o nemocn. ošetření člena pokladny, dovolávati jiných ustanovení tohoto zák. čl. XXI : 1898, tudíž ani na jeho § 3.Zástupce stížností hleděl své odlišné stanovisko odůvodniti poukazem na genesi cit. § 206. Výslovné ustanovení o ponechání v platnosti § 9 zák. čl. XXI : 1898 dostalo se prý do cit. § 206 na popud výboru pro dělnické záležitosti poslanecké sněmovny (soc. pol. výboru), aby se předešlo případným nedorozuměním. Výbor odůvodnil výslovné ponechání v platnosti cit. § 9 tím, že ke krajinskému fondu pro ošetřování nemocných přispívají průmyslníci, a že tudíž nemůže býti intencí osnovy zákona zprostiti fond ten závazků na účet nemoc, pokladny, tedy na účet zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří pokladnu vydržují.Výklad § 206, jak shora byl podán, není nijak v rozporu s těmito intencemi; zákon jim vyhověl tím, že ponechal v platnosti cit. § 9, tak že i nadále stát hradí útraty nemocn. ošetření členů pokladen v případech uvedených pod lit. a) a b) tohoto paragrafu. Došly tudíž zmíněné intence výrazu jen ohledně § 9. Kdyby je byl chtěl zákon respektovati i ohledně jiných §ů zák. čl. XXI : 1898, byl by to výslovně uvedl. Nss musí se však říditi zákonem tak, jak byl vydán.Zrušil-li odst. 2 čl. IV. zák. č. 248/1923 výslovně § 5 zák. čl. XXI : 1898, jenž ukládá hospodáři náhradu léčebného za čeleď, stalo se tak důsledkem rozšíření působnosti nemoc, pokladen na Slov. a Podk. Rusi na veškerou čeleď, jež nastalo nařízením vlády z 23. září 1919 č. 516 resp. z 21. ledna 1921 č. 26 a shora citovaným zákonem z 21. prosince 1923 č. 248 Sb. a nelze z této okolnosti ničeho dovozovati pro stanovisko stížností.Z těchto úvah jde, že ustanovení § 3 lit. c) zák. čl. XXI : 1898 nelze na sporné případy použíti a jest je proto posuzovati dle specielního předpisu cit. § 59 zák. čl. XIX : 1907. Tento předpis však nestanoví, že by nemoc, pokladna byla povinna hraditi jen polovici zmíněných nákladu ošetřovacích; odpovídá proto nař. rozhodnutí zákonu.