Č. 5688.

Živnostenské právo. — Elektrisace. — Horní právo: Jak jest postupovati stran živnostensko-policejního schválení projektu elektrického vedení v území sloužícím hornictví?
Administrativní řízení: O významu pouhého ohlášení rekursu.
(Nález ze dne 22. května 1926 č. 4001/25.)
Věc: Těžařstvo Brucher Kohlenwerke v L. proti ministerstvu obchodu stran elektrického vedení vysokého napjetí z H. do B.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K žádosti společnosti pouličních drah a elektráren v M. podané v dohodě s Elektrárenským svazem středočeských okresů, společností s r. o., o živnostensko-policejní schválení projektu elektrického vedení o vysokém napjetí z H. do B. provedla zsp v Praze ediktální řízení a dne 2. června 1922 místní šetření podle III. hlavy živn. řádu, a na základě jeho výsledku vyslovila výnosem ze 14. srpna 1923, podle §§ 30 a 142 živn. řádu a § 4 min. nař. z 25. března 1883 č. 41 ř. ž. přípustnost onoho vedení se stanoviska živn.-policejního a povolila jeho provedení za modalit a podmínek ve výnosu onom uvedených.
Při místním šetření podal zástupce těžařstva »Brucher Kohlenwerke« prohlášení v ten rozum, že projektu nečiní zásadní námitky, ohrazuje se však a to i za právní nástupce proti každému poškození nebo újmě, která by budoucímu dolování trváním vedení mohla vzejíti a žádá zejména, aby vedení bylo, jakmile by to nerušený provoz dolů vyžadoval, z části neb zcela přeloženo na náklad elektrárenského podniku; pro případ, že by za takových okolností vedení nebylo vůbec nebo dosti rychle přeloženo, odmítl ručení za jakoukoli škodu, která by vzešla elektrárně nebo odběratelům proudu a ohradil se proti jakýmkoli nárokům na náhradu. Ohradil se také proti tomu, aby pro dolování ukládána byla bezpečnostní opatření pro zamýšlené elektrické vedení a kdyby taková opatření byla vydána, vyhradil majitelům dolových měr plnou náhradu škody.
Zsp ve schvalovacím výměru poznamenala k tomuto prohlášení ve příčině výhrad ve prospěch majitelů měr dolových a přebytků (sub G 2) toto: »Pokud se týče výhrad za škody, které elektrovodem na dolech v budoucnosti by vznikly, jest směrodatnou doba, kdy žádost za schválení elektrovodu byla podána. Podle této doby nutno posouditi, zdali majitelé dolových měr mohou požadovati, aby žadatel považoval majitele dolových měr jako majitele starších práv, a uznal a uznati musil proto jejich starší práva aneb nikoliv. Dotyčné v úvahu přicházející dolové míry nejsou nyní v činnosti a ani otevřeny; není tedy dnes jisto, zdali dolové míry budou vytěženy, zdali se bude dolovati pod zemí neb na povrchu, ani zdali způsobem otevření dolových měr povrch země, na němž má býti elektrovod zřízen, vyvolá změny povrchu čili nic. Ježto se projektovaný elektrovod dotýká pouze povrchu a nikoli také podzemních ploch, nepřináleží také majitelům neotevřených dolových měr právo k podání požadavků uvedených v jejich vyjádření. Nelze tudíž uznati právo majitelů dolových měr, aby event. celý elektrovod aneb část jeho na útraty žadatelky byl odstraněn, aneb aby žadatelka učinila na své útraty ochranná opatření, atd. Objeví-li se však v budoucnosti některé pohledávky majitelů dolových měr a to buď pohledávky náhrady škody anebo požadavky v příčině ochranných opatření dosavadními zákony anebo zákony a předpisy, jež budou teprve vydány, odůvodněnými, bude na žadatelce, aby těmto zákonem odůvodněným požadavkům se podrobila. Totéž platí o případných volných kutištích, o nichž není dosud zjištěno, zdali oprávnění k těžbě uhlí bude uděleno.«
Podotknouti jest, že schvalovací výnos v oddílu označeném D »Ochrana kutacích práv« uvádí nejprve, kde vedení překračuje propůjčené míry dolové, a praví pak toto: »Bezpečnostních opatření při dolování pro elektrické vedení není prozatím zapotřebí, poněvadž předmětné dolové míry nejsou v chodu. Podotýká se však, že projektovaná trať vede přes dolové míry, ve kterých je sloj uložena částečně mělce pod povrchem, což platí zvláště pro dolové míry v N. a H. Dolování se bude zde díti odklizem a pro ochranu elektrického předmětného vedení by se buď musely ponechati ochranné pilíře, anebo by vedení to muselo býti přeloženo. V obou případech by vznikly hornictví hmotné škody, resp. by bylo dolování ztěžováno. Jelikož by tím trpěly veř. zájmy, neboť cena uhlí by se pravděpodobně tím zvýšila, bylo by záhodno, aby se učinilo takové opatření, kterým by tyto škody byly odčiněny.«
Když cit. výnos byl stěžujícímu si těžařstvu dodán, ohlásilo rekurs proti němu, pokud výnos nevzal zřetel na důlní práva, budoucí náhradní nároky těžařstva a zabezpečení těchto nároků, a žádalo zároveň za další lhůtu 30denní k provedení rekursu.
Min. obch. rozhodnutím z 9. října 1923 nevyhovělo žádosti těžařstva, aby mu byla k provedení rekursu poskytnuta lhůta do 30 dnů, resp. 4 neděl, ježto živn. řád (§§ 34 a 146) jedná pouze o lhůtách k podání odvolání z rozhodnutí živn. úřadů, zvláštní lhůty k provedení rekursu však zákon nezná. Pouhé ohlášení rekursu bez jeho provedení stačí ovšem k vyvolání meritorního rozhodnutí vyššího úřadu. Rovněž nevyhovělo ani rekursu těžařstva a to pokud v něm namítá, že nebyl vzat zřetel na jeho držbu horních práv z důvodů nař. rozhodnutí, a pokud namítá, že nebyl vzat zřetel na jeho budoucí nároky na náhradu škody, z důvodu, že nároky na náhradu škody nejsou žádné »námitky« ve smyslu § 30 živn. řádu a lze je uplatnit pouze pořadem práva. Když pak těžařstvo předložilo zsp-é dne 22. října provedení rekursu, min. tento rekurs výnosem z 2. listopadu 1923 vrátilo, poukazujíc na rozhodnutí z 9. října 1923. Do obou výnosů min. obch. podalo těžařstvo »Brucher Kohlenwerke« stížnost k nss-u.
Pokud stížnost směřuje proti výnosu z 2. listopadu 1923, musila býti odmítnuta jako nepřípustná a to především z toho důvodu, že tento výnos, jehož podstata jest jedině v tom, že min. odmítá věcně rozhodovati o »provedení odvolání«, jest pouhou nutnou konsekvencí výroku v rozhodnutí z 9. října 1923 obsaženého, jímž min. odepřelo poskytnouti zvláštní lhůtu k provedení rekursu, a nemohl proto nss pohlížeti na výnos z 2. listopadu 1923 jako na zvláštní samostatné rozhodnutí, jež by samo o sobě mohlo u tohoto soudu býti bráno v odpor, zejména když proti odepření oné lhůty stížnost nějakou určitou námitku neformuluje, tedy co do tohoto výroku rozhodnutí z 9. října 1923 v odpor nebere.
V důsledku toho však jest nepřípustná také námitka st-le, že úřad své úvaze nepodrobil vývody těžařstva, jež dovozují formelní a materielní vadnost rozhodnutí zsp-é, avšak obsaženy jsou teprve v onom opožděném provedení rekursu. Neboť jestliže stížnost se ani nepokouší dokázati, že úřad neprávem odepřel těžařstvu k provedení rekursu přiznati zvláštní lhůtu, přesahující zákonnou lhůtu rekursní, nemůže ani s úspěchem vytýkati, že námitky teprve po oné zákonné lhůtě provedené, nebyly úřadem věcně vyřízeny.
Nss mohl tudíž svému věcnému přezkoumání podrobiti jedině rozhodnutí z 9. října 1923, a to jen pokud toto rozhodnutí jest věcným vyřízením rekursu těžařstva (resp. »ohlášení rekursu«) z 19. září 1923. Min. v rekurusu tomto shledalo dvojí námitku; jednak že nebyl vzat zřetel na držbu horních práv těžařstva, jednak že nebyl (v rozhodnutí zsp-é) vzat zřetel na budoucí nároky těžařstva na náhradu škody. Důvody, ze kterých min. obojí tuto námitku zamítlo, jak svrchu byly vyznačeny, možno jest shrnouti v ten rozum, že pro doly dosud neotevřené těžařstvo se nějaké ochrany dovolávati nemůže, pokud pak se týče nároků na náhradu eventuelní budoucí škody, že takovéto nároky nejsou předmětem řízení a rozhodování v rámci daném předpisy III. hlavy živn. řádu.
K vývodům stížnosti sluší především poznamenati, že jsou zcela bez podstaty, pokud se vztahují na pasus v rozhodnutí zsp-é pod písmenem D obsažený jak shora byl reprodukován. Z celé úpravy tohoto rozhodnutí jest zřejmo, že pod písmeny A—F zabývá se otázkami, týkajícími se veř. zájmů resp. zájmů institucí veřejnosti sloužících (silnic, státních drah); vyřízení námitek soukromými stranami, také těžařstvem vznesených, obsaženo jest v rozhodnutí pod písmenem G. Jestliže min. zamítajíc námitku, že nebylo přihlédnuto při udělování koncensu na důlní právo těžařstva, odvolalo se na důvody zsp-é, mělo zcela zjevně na mysli důvody, kterými tento úřad reagoval na námitky zástupce těžařstva při komisi přednesené, jež uvedeny jsou pod písm. G č. 2; min. najisto nemělo tu a ani míti nemohlo na zřeteli cit. vývody rozhodnutí zsp-é pod písm. D již proto, poněvadž, jak stížnost sama správně postřehla, tyto vývody povahy autoritativního výroku nemají, nýbrž svou kondicionelní formou a zvoleným obratem »bylo by záhodno ....« nabývají rázu jakéhosi projevu mínění úřadu, jaký ovšem v kontextu živn.-právního konsensu sotva jest vhodný, který však pro posouzení zákonitosti nař. rozhodnutí jest bez jakéhokoliv významu.
Dlužno jest ovšem přiznati, že ani vyřízení, jehož se dostalo námitkám těžařstva v rozhodnutí zsp-é pod písm. G 2, není právnicky dosti přesné. Ale přece došel v něm výrazu tento trojí právní názor: Poněvadž doly těžařstva nejsou dosud v obvodu elektrického vedení otevřeny, nemůže těžařstvo vznášeti na ten čas požadavky na ochranu proti onomu vedení. — Nemůže činiti nárok, aby podnikatelstvu bylo uloženo vzíti na sebe náklady ochranných opatření, jichž v budoucnosti bude snad potřebí, t. j. až doly budou otevřeny. — Nároky, jež v tomto případě snad těžařstvo v budoucnosti vznese, bude posuzovati podle platných (příslušných) zákonů.
V tom stanovisko zsp-é žal. úřadem převzaté uznati jest v podstatě za správné.
Jak již svrchu bylo naznačeno, jest předmětem řízení a rozhodování podle třetí hlavy živn. řádu jen živn.-policejní přípustnost provozovny, t. j. otázka, zdali provozovna v důsledku svého určení a přizpůsobení pro provozování určité činnosti živn. nepůsobí pro své okolí nebezpečenství nebo obtěžování v míře s hlediska polic, nepřípustné. Míru tohoto ohrožování nebo obtěžování lze zásadně posuzovati jen podle faktického stavu, jaký jest dán v době, kdy se o provozovnu jedná. Těžařstvo ostatně ani při místním šetření ani ve stížnosti nevzneslo nějakou námitku toho obsahu, že by dolování potřebovalo buďsi v přítomnosti, buďsi v budoucnosti ochrany proti nějakým škodlivým účinkům projektovaného elektrického vedení. Jesliže při místním jednání bylo komisí samou uvažováno a také těžařstvem poukazováno k tomu, že bude-li dolování na propůjčených místech dolových zahájeno, nastane snad potřeba elektrické vedení přeložiti nebo pro ně ochranné opatření učiniti, vymyká se rozhodování o těchto otázkách z rámce řízení dle III. hlavy živn. řádu. Neboť nikoli ochrana živn. provozovny proti účinkům, jimiž okolí působí na ni, nýbrž právě naopak ochrana okolí proti působení provozovny jest vlastním předmětem řízení toho. Právní vztahy, jež snad mohou vzejíti z ohrožení provozovny, v daném případě elektr. vedení, vnějším působením, nejsou úřady živnostenské oprávněny řešiti v řízení o schválení provozovny té, nýbrž musí býti posuzovány podle zvláštních norem, jichž podle povahy případu jest na vztahy takové použíti. Naprosto pak úřady živn. nejsou povolány, aby rozhodovaly o otázce, kdo jest povinen nésti náklady na taková opatření, která na ochranu provozovny živn. (elektrického vedení) objeví se snad někdy potřebnými. Právem tedy úřady adm. poukázaly k tomu, že event. nároky majitelů dolů v té příčině vznesené posuzovati bude podle zákonů dosavadních nebo příště vydaných, míníce tím zřejmě zákony jiné než řád živn.
Tím, co právě bylo pověděno, vyvráceny jsou veškeré námitky, jimiž stížnost vytýká jako nezákonné, že úřady nevyhověly požadavkům těžařstva, týkajícím se úpravy poměrů, jež by nastaly v případě nutnosti přeložení elektrického vedení, ale také námitka, že požadavky tyto, když úřady živn. nepokládaly se za povolány samy o nich rozhodovati, měly býti odkázány na pořad práva soukromého. Neboť povinnost v 4. odst. § 30 živn. úřadům uložená, odkázati námitky vznesené z titulů soukromoprávních na pořad práva (s účinkem v odst. 5 téhož §u vytknutým), podle patrného úmyslu zákona a podle povahy věci může se vztahovati jen na takové námitky, které pojmově vůbec mohou býti předmětem řízení o živn. provozovnách, t. j. které obracejí se proti závadám z trvání a provozu provozovny vznikajícím, jaké má na zřeteli § 25 (také § 26 a 32).
Z toho, co právě bylo vyloženo, vyplývá také oprávněnost výroku nař. rozhodnutí, že těžařstvem uplatněné nároky na budoucí náhradu škody nejsou námitkami ve smyslu § 30 živn. řádu, proti němuž ostatně stížnost nějaké samostatné námitky nevznáší.

Citace:

č. 5688. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 947-951.