Č. 5700.

Stavební právo (Čechy): Podá-li obec jako majitelka sousedního uličního pozemku rekurs proti stav. úpravám povoleným stavebníkovi v cestě rekursní osk-í, nelze přikročiti k provádění oněch úprav, dokud zsv o rekursu nerozhodne.
(Nález ze dne 26. května 1926 č. 9731.)
Věc: Otokar a František P. v K. proti zemskému správnímu výboru v Praze o provádění stavebních oprav.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem měst. rady v K. z 23. srpna 1924 bylo st-li Otakaru P. v zájmu veřejném a z ohledů policie bezpečnostní ve smyslu §u 122 stav. zakázáno, aby pokračoval v opravných pracích na domě čp. ... v K., prováděných na základě stav. povolení z 29. května 1924, i s úchylkami od tohoto stav. povolení, a bylo mu dle § 125 stav. řádu uloženo, aby uvedl dům ve stav, v jakém byl před započetím opravných prací.
Proti tomuto výměru podali st-lé odvolání k osk-i v K., která výměrem z 11. září 1924 zrušila rozhodnutí měst. rady jako nezákonné, a opírajíc se o šetření provedené stav. úřadem prvé stolice, rozhodla dle § 125 stav. řádu, že bere na vědomí změnu týkající se zřízení jednoho vykládce místo výkladců dvou, při čemž podotkla, že stavebník bude povinen dodržeti podmínky ve výměru uvedené. V důvodech svého rozhodnutí uvedla osk, že není zákonného důvodu, aby stavba pravoplatně povolená byla zastavena, a to tím méně, když měst. stav. znalec prohlásil, že návrh stavebníkův po stránce technické policejně-bezpečnostním požadavkům vyhovuje, a proti dalšímu provádění opravných prací za splnění svrchu zmíněných podmínek není námitek. Ke 4. bodu techn. vyjádření podotkla osk, že ze spisů není zjevno, že by šlo o stav. dílo vyžadující řešení stav. čáry, ježto v situacích hraničních zdí k ulicím neděje se žádná změna. Vyklonění uličních zdí o 15 cm není na závadu krasochuti a nebylo by dle náhledu osk zamezeno ani uvedením domu do předešlého stavu; naproti tomu zřízením výkladců vzhled domu se zlepší. Není také příčiny, aby nebylo vzato na úřední vědomí, že místo výkladců dvou bude zřízen výkladec jeden, ježto námitky proti tomu činěny nebyly, a zájmy veřejné nejsou poškozeny. Proti tomuto rozhodnutí podala měst. rada v K. odvolání, v němž uváděla, že v daném případě jde nejen o částečnou výměnu a odstranění částí stavby, přiléhajících k veř. ulici, nýbrž i o nové provedení podstatných částí stav. konstrukce, a je proto potřebí určení a vytýčení stav. čáry. Poněvadž vlastník za sdělení stav. čáry nežádal, a podle dosavadní čáry stavbu povoliti nelze, žádala měst rada, aby rozhodnutí osk bylo zrušeno.
O podání tohoto odvolání vyrozuměl měst. úřad v K., poukazuje na dotyčné usnesení měst. rady, výměrem ze 16. září 1924 st-le s tímto dodatkem: »Jelikož bylo zjištěno, že v práci pokračujete, ukládá se Vám, abyste v práci nepokračoval až do rozhodnutí zsv-u.«
St-lé podali proti tomuto výměru odvolání k osk-i, v němž mimo jiné namítali, že měst. rada jako úřad podřízený osk-i nebyla legitimována podati odvolání proti rozhodnutí úřadu nadřízeného, a že se také na zákazu pokračování ve stavbě ani neusnesla, nýbrž že zákaz vydal měst. úřad, který není k tomu kompetentní.
K rekursu tomu zrušila osk rozhodnutím z 30. října 1924 výměr měst. rady, ježto zřízení výkladců a provedení vnitřních oprav domu bylo pravoplatným konsensem z 29. května 1924 schváleno, o ustanovení pak stav. čáry se nejedná, ježto mezní čáry domu zůstanou nezměněny a nepatrné úchylky v prováděné adaptaci byly osk-í schváleny, takže není důvodu pro zastavení stavby.
Obec k-ská odvolala se z tohoto rozhodnutí k zsv-u, který usnesením z 19. listopadu 1924 vyřídil nejprve prvý rekurs obce a to tím způsobem, že změnil rozhodnutí osk z 11. září 1924 v ten smysl, že se výměr měst. úřadu v K. z 23. srpna 1924 zrušuje a měst. úřadu se ukládá, aby vykonal nové komis. řízení a vydal nové rozhodnutí o žádosti za nové povolení stav., úprav dle plánů ze 17. srpna 1924, ježto znalecký posudek, na základě něhož bylo rozhodováno, je tou měrou nedostatečný, že nelze z něho bezpečně souditi, z kterých příčin, opírajících se o předpisy stav. řádu, jsou navržené úpravy nepřípustné.
Rekurs obce týkající se rozhodnutí osk z 30. října 1924 vyřídil zsv nař. usnesením z 28. ledna 1925, jímž rozhodnutí osk změnil a výměr měst. rady v K. ze 16. září 1924 doplnil v ten rozum, že se manželům P-ovým zakazuje pokračovati v oněch pracích adaptačních, o nichž jednal výměr z 23. srpna 1924; v důvodech svého rozhodnutí poznamenal, že obec podala stížnost jako vlastnice sousedního uličního prostranství, přivádějíc k platnosti nutnost předchozího určení stav. čáry a že rozhodnutí prvé stolice bylo nutno proto obmeziti na adaptační práce, jež byly předmětem výměru prvé stolice z 23. srpna 1924, poněvadž tyto práce nebyly dosud pravoplatně povoleny.
Proti tomuto rozhodnutí podávají majitelé domu stížnost k nss-u, o níž nss uvážil takto:
Stížnost především vytýká, že nař. rozhodnutí je vadné, ježto úřad mylně se domnívá, že zákaz pokračování ve stavbě, obsažený ve výměru měst. rady z 23. srpna 1924 vztahoval se jen na ony adaptační práce, které nebyly dosud pravoplatně povoleny, kdežto ve skutečnosti výměr onen vyslovuje zákaz ohledně všech prací, tedy i těch, které pravoplatně již povoleny byly. Obnovuje-li tedy nař. rozhodnutí výměr první stolice v rozsahu rozhodnutí vydaného dne 23. srpna 1924, obnovuje tím něco, co je zřejmě nezákonné.
K těmto vývodům jest podotknouti, že výměr měst. rady z 23. srpna 1924 nutno ovšem vzhledem k jeho znění chápati tak, že jím chtěla měst. rada zakázati provádění veškerých stav. úprav, tedy i těch, jež jsou v rámci stav. povolení z 29. května 1924, a je tedy skutečně, jak stížnost vytýká, v rozporu s obsahem tohoto výměru, má-li nař. rozhodnutí za to, že jím bylo zakázáno jen provádění prací toto stav. povolení přesahujících. Naproti tomu však slušelo uvážiti, že nař. rozhodnutí, jak z důvodů jeho patrno, neponechává zákaz vydaný stolicí prvou beze změny, nýbrž mění jej právě v tom směru, že jej omezuje na práce, které dosud nebyly pravoplatně povoleny. Neobnovuje tedy nař. rozhodnutí výměr z 23. srpna 1924 také ohledně těch prací, které pravoplatně povoleny byly a není tu proto vytýkané nezákonnosti. Nelze také uznati, že st-lům vzešla nějaká újma z toho, že úřad mylně pojal výměr z 23. srpna 1924 tak, jakoby jím zakázány byly jen práce dosud nepovolené, a nelze proto také v omylu onom shledávati nějakou podstatnou vadu řízení.
Poněvadž, jak svrchu uvedeno, nař. rozhodnutí omezilo zákaz vyslovený měst. radou jen na stav. úpravy, vybočující z rámce stav. povolení z 29. května 1924, dlužno na podkladě stížnosti zkoumati, zda úřad zákaz těchto prací právem ponechal v platnosti. Stížnost to popírá uvádějíc, že osk tyto práce povolila, a obec nezakázala jich provádění z důvodů § 27 česk. stav. řádu resp. §§ 10 a 18 téhož řádu, nýbrž učinila tak jedině v zájmu veřejném a z ohledu policie bezpečnostní. Tím chce stížnost říci, že rekurs obce podaný proti stav. povolení druhé stolice nemohl míti odkladného účinku ani ohledně prací teprve touto stolicí povolených, když obec svůj odpor proti uvedeným úpravám v řízení předchozím neopírala o svá práva sousedská, nýbrž zakázala stavbu jedině v zájmu veřejném a z chledu policie bezpečnostní. Námitka tato není důvodná. Dle § 40 česk. stav. řádu není dovoleno stavěti, pokud stav. povolení nenabude právní moci, a stav. úřady mají dle § 122 tohoto zák. dbáti toho, aby, byl-li proti povolení podán včas rekurs, neprováděla se stavba dříve, nežli příslušný vyšší úřad povolení potvrdí. Z těchto předpisů plyne, že úřad prvé stolice mohl zakázati provádění stav. úchylek povolených osk-í, jež dle § 132 odst. 2 čes. stav. řádu není instancí poslední, tehdy, byl-li proti jejímu rozhodnutí podán včas rekurs subjektem k tomu legitimovaným. V daném případě podala rekurs obec sama jako majitelka sousedního uličního pozemku a podala jej včas. Že by si obec jako majitelka sousedního uličního pozemku, tedy ve své vlastnosti mezujícího souseda, proti stav. povolení udělenému osk-í vůbec stěžovati nemohla, stížnost netvrdí. Dlužno proto míti za to, že rekurs obce bránil tomu, aby rozhodnutí druhé stolice vešlo v moc práva, a tedy také tomu, aby přikročeno bylo k provádění prací, které teprve druhou stolicí byly povoleny. Při tom jest nerozhodno, z jakého důvodu obec dne 23. srpna 1924 provedení těchto úprav zakázala, nýbrž rozhoduje jedině, že následkem včasného rekursu obce jako majitelky sousedního uličního pozemku nebylo v době, o kterou jde, provádění stav. úprav vybočujících z rámce pravoplatného povolení z 29. května 1924 kryto ještě pravoplatným konsensem.
Je tedy stížnost bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 5700. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 969-972.