Č. 5497.

Církevní věci. — Zdravotnictví: O právní považte konfesního hřbitova a o stavební konkurenci k rozšíření jeho.
(Nález ze dne 17. března 1926 č. 5334.).
Věc: Farní úřad ve Š. a obecní zastupitelstvo obcí .... (adv. Dr. Gustav Kuhn z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o náklad na rozšíření katolického hřbitova ve Š.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 9. listopadu 1912 oznámila správa jmění farního kostela ve Š., zastoupena farářem a patronátním úřadem, že hřbitov fary ve Š. jest nedostatečný a že jest nutno jej zvětšiti na výměru 1500 m² a zažádala, aby příslušné řízení bylo zavedeno. Též ob. výbor obce Š. usnesl se 25. února 1912 za přítomnosti zástupců obcí přifařených, aby hřbitov byl rozšířen na plochu 1500 m²
Dne 17. prosince 1912 konáno místní šetření, při němž mimo jiné zjištěno toto: »Dosavadní hřbitov má výměru 1333 m² plochy k pohřbívání; dle výkazu o úmrtích v posledních 20 letech jest roční průměr 28,25; položí-li se za základ plocha 4 m² pro jeden hrob včetně cesty, chodby atd. a s ohledem na zvýšenou úmrtnost při epidemiích, jest potřeba pohřbívací plochy ročně 113 m²; poněvadž dle výpovědi zástupců obcí doba tlení jest dlouhá a musí býti počítána na 20 roků, jest při 20tiročním turnu zapotřebí plochy 2260 m². Jest proto dosavadní hřbitov příliš malý a jest třeba ho rozšířiti asi o 1000 m². Patron a zástupci přifařených obcí uznávají nutnost, aby hřbitov byl o asi 1000 m² rozšířen.
Co do nákladů stavebních, spojených s rozšířením, zavazují se patron a zástupci přifařených obcí platiti částky na ně připadající a to: patron náklady stavebních hmot a profesionistů, přifařené obce náklady nádenických prací a potahů dle míry přímých daní v jednotlivých obcích vypsaných.
Dne 26. března 1919 konalo se ve věci další místní šetření spojené s řízením konkurenčním stran opatření nákladu pro rozšíření hřbitova. Při tom bylo zjištěno toto: Nutnost a rozsah rozšíření schvaluje se všemi účastníky z důvodů uvedených již v protokole ze 17. prosince 1912; avšak zástupce nového patrona Josefa M. prohlásil, že patron není ochoten nésti náklad stav. hmot a profesionistů, při čemž se odvolával na nález ss-u z 15. května 1878 č. 794; naopak jest ochoten přispívati k nákladům toliko dle míry placených daní. Kostelního jmění zde není. Rozhodnutím z 8. května 1919 vyslovila osp ve Ž. na základě komisionelních šetření a jednání konaných dne 17. prosince 1912 a 26. března 1919 v příčině zamýšleného rozšíření konfesionelního hřbitova ve Š., spojených s konkurenčním řízením stran nákladů tohoto rozšíření, na základě § 57 odst. 2 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. mezi jiným, že dosavadní výměra hřbitova nedostačuje a že jest nutno rozšířiti hřbitov o asi 100 m². Co do nákladů stavby a zakoupení pozemků rozhodla osp, že náklady ty mají zcela nésti přifařené obce dle míry přímých daní v nich placených. Patron jest jen potud povinen přispívati, pokud jest poplatníkem příslušných obcí, jelikož při rozšíření hřbitova z veř. ohledů zdravotních konkurenční povinnost patrona nenastává, naopak náklad na zřízení a udržování pohřebiště dle § 3 d) zák. z 30. dubna 1870 č. 58 (recte č. 68) ř. z. stihá obce.
Rekurs farního úřadu ve Š. a přifařených obcí, který tvrdil zejména, že, jelikož jde o hřbitov konfesionelní, tedy o příslušenství kostela, platí podle dekretu dvorské kanceláře z 20. října 1825 č. 28457 Sb. česk. prov. zák. svazek 7 č. 181 co do nákladů rozšiřování a udržování konkurenční předpisy kostelní, dále že závazek převzatý dřívějším patronem roku 1912 přešel též na patrona nového, byl rozhodnutím zsp-é v Praze z 30. července 1920 zamítnut; zsp potvrdila rozhodnutí osp z 8. května 1919 s vyloučením předposledního odstavce, dle něhož po pravoplatnosti výměru mají zúčastněné obce předložiti rozpočty výloh na rozšíření hřbitova osp-é k přezkoušení; stejně potvrdila zsp rozdělení výloh. V důvodech bylo uvedeno, že dle vyšetření ve spisu obsaženého jedná se v tomto případě o rozšíření hřbitova vyvolané vzrůstem úmrtnosti, tedy o zvýšenou potřebu kultu farní obce. Dle dekretu dvoř. kanceláře z 20. října 1825 č. 28457 dlužno sice konf. hřbitovy pokládati za část církevních stavení, následkem čehož platí konkurenční předpisy ohledně církevních stavení též pro tyto hřbitovy, avšak zde že jde o rozšíření stávajícího konf. hřbitova, tedy o zvýšenou potřebu kultu dotyčné farní obce, kterouž nemohou býti povinnosti patrona dle výslovného nařízení § 32 zák. č. 50/1874 zvětšeny. Pokud pak se týče prohlášení dřívějšího patrona ve Št. Karla P. v protokole ze 17. prosince 1912, že se zavazuje útraty za hmoty a řemeslnické práce s tímto rozšířením hřbitova spojené zaplatiti ze svého, jest samzřejmé, že tato povinnost, dřívějším patronem převzatá, nemůže zavazovati nynějšího patrona, jenž ručí jen za ony povinnosti z patronátu plynoucí, jež následují ze zákona neb z prohlášení téhož patrona samého. Nynější patron však dle protokolu z 26. března 1919 výslovně svým zástupcem prohlásil, že těchto povinností nepřevezme, z čehož plyne, že jich plnění se od něho žádati nemůže. Následkem prohlášení dřívějšího patrona mohla míti nanejvýš farní obec Š. právo od tohoto dřívějšího patrona, resp. od dědiců téhož plnění dotyčného slibu žádati. Toto právo by se však mohlo uplatniti jen cestou soudní. Ohledně předposledního odstavce v odpor vzatého výměru se připomíná, že přísluší obcím samým, jež ponesou náklad s rozšířením hřbitova spojený, aby vzhledem ku povaze části hřbitova rozšířením jeho vzniklé, ohledně úhrady výloh dotyčných učinily samy příslušná opatření. Vysloví-li se pro povahu hřbitova konfesního, totiž pro ráz hřbitova katolické farní obce, bude na nich, aby náklady s dotyčným rozšířením spojené dle zákona z 31. prosince 1894 č. 7 ř. z. z r. 1895 k společné úhradě převzaly resp. přirážkami kultu mezi sebou rozdělily. Budou-li obce stížnost podavší však pro to, aby část, o niž hřbitov má býti rozšířen, měla povahu hřbitova obecního, spadá další jednání o této věci, případné spory ohledně úhrady, resp. rozdělení výloh, do kompetence úřadů samosprávných. Osp byla by pouze v případě, že by ve příčině rozdělení zmíněných nákladů vznikl nějaký spor, povolána konati úřad dle cit. zákona«.
Taky další rekurs st-lů, v němž mimo jiné bylo vytýkáno, že zvětšení hřbitova se nestalo nutným pro vzrůst úmrtnosti, nýbrž pro — hned od počátku — nevhodné založení hřbitova, takže nejde o zvětšenou kultovou potřebu, byl nař. rozhodnutím zamítnut z důvodů rozhodnutí II. stolice; při tom uvedl žal. úřad ještě toto: »St-lé v min. odvolání pouze popírají, že by tu rozšíření hřbitova znamenalo zvýšenou potřebu kultovou farní obce. K tomu sluší podotknouti, že v případě nutnosti postarati se o vhodné místo pro pohřbívání, jest ve smyslu platných ustanovení povinností obce politické a nikoliv farní obce resp. místních činitelů církevních (kostela resp. farní konkurence), učiniti příslušné opatření. Převezmou-li povinnost tuto místní činitelé církevní, činí tak pouze dobrovolně, a nemůže jeden člen konkurence býti proti své vůli nucen přispívati k opatření, jež v takovém případě dlužno považovati za zvýšenou potřebu kultovou.«
O stížnosti uvážil nss takto:
Mezi stranami není sporu o tom, že hřbitov ve Š. je hřbitov konfesní. Že zejména i úřady z toho vycházejí, je zřejmo jednak již z pořadu instancí, v němž o věci bylo rozhodováno ,(totiž v pořadí státních úřadů kultových s min. školství jako stolicí třetí a nikoliv snad státními úřady zdravotnickými, kde by poslední instancí bylo min. zdrav.), jednak z toho, že již prvá stolice podle úvodu svého rozhodnutí vyvozuje svoji kompetenci z § 57 odst. 2 zák. o zevních poměrech církve katolické ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. a že též druhá stolice ve svém rozhodnutí opírá se o předpisy kultové, totiž o dvor. dekret z 20. října 1825 č. 28.457 a o § 32 cit. zákona č. 50/1874.
Šlo tedy v daném případě o rozšíření konfesního hřbitova. Rozšíření toto bylo roku 1912 uznáno za nutné jak přifařenými obcemi, tak farářem, tak konečně i patronem (srovnej podání faráře a patrona z 9. listopadu 1912 a usnesení ob. výboru ve Št. za přítomnosti zástupců obcí přifařených z 25. února 1912), tedy všemi orgány, kteří ve smyslu § 42 zák. č. 50/1874 v souvislosti s min. nař. z 31. prosince 1877 č. 5 ř. z. ex 1878 jsou povoláni ke správě jmění kostelů farních. Konfesní hřbitovy katolické pak tvoří podle dekretu dvoř. kanceláře z 20. října 1825 č. 28457, sb. prov. zákonů česk. svazek 7 č. 181 součást příslušných budov kostelních, tedy též součást jmění kostelního. Jestliže tedy shora uvedení správcové kostelního jmění uznali nutnost rozšířiti konfesní hřbitov ve Št., leží v onom jejich projevu zároveň též projev vůle příslušných činitelů, aby také nová (rozšířená) část hřbitova byla hřbitovem konfesním. Za tohoto stavu věci je v tomto směru zcela lhostejno, z jakých pohnutek uznali zmínění činitelé nutnost rozšíření hřbitova, a neměnilo by se na povaze jejich prohlášení a na povaze rozšířeného hřbitova jako konfesního nic ani tehdy, jestliže by důvodem pro rozšíření byly bývaly skutečně jedině ohledy zdravotnické.
Zákon z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. zahrnuje sice v § 3 lit. d) zřizování a udržování pohřebišť a dozor k nim do zdravotní policie přikázané obecním zřízením do samostatného oboru působnosti obce místní (srov. čl. V bod 5 zák. ob. z 5. března 1862 č. 18 ř. z. a § 27 bod 5 česk. ob. zříz.), a jsou ovšem hřbitovy jak konfesní tak nekonfesní (také) ústavy zdravotními (srovnej nález býv. ss-u Budwinski 3911);avšak tím nebyly ani dosavadní hřbitovy konfesní povahy ústavů také kultových zbaveny ani nebylo znemožněno budoucí zakládání hřbitovů jakožto ústavů kultových. Jakožto ústavy kultové pak konfesní hřbitovy sice ve smyslu § 2 a 3 cit. zákona zdrav. z roku 1870, pak podle § 1 a 4 zák. z 15. dubna 1920 č. 332 Sb. a čl. I. zák. ze 13. července 1922 č. 236 Sb. podléhají předpisům zdravotnickým, zejména též zdravotnickému dozoru státní správy, avšak řídí se zároveň podle čl. 15 býv. rak. základního zákona státního z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. (nyní ovšem podle čl. IX zák. z 29. února 1920 č. 121 Sb. zrušeného) a podle § 14 zák. č. 50/1874 resp. čl. 2 zák. č. 11 Sb./1918 v mezích zákonů státních předpisy církevními a podléhají správě orgánů církevních.
Ono prohlášení z roku 1912 o nutnosti rozšíření hřbitova ve Št. jakožto ústavu kultového neučinili ovšem ani tehdejší držitel farního beneficia, ani tehdejší zástupci orgánové obce farní resp. přifařených obcí místních ani konečně tehdejší patron jakožto osoby soukromé a jenom pro svoji osobu, nýbrž učinili tak podle svého veřejnoprávního postavení jakožto držitelé círk. beneficia, resp. práva patronátního resp. jako zákonní zástupci farní obce a zavázali tímto svým postupem nikoliv jen sebe jako osoby soukromé, nýbrž — když prohlášení ono se stalo bez jakéhokoliv omezení zejména též bez omezení časového — též všecky svoje budoucí nástupce v uvedených funkcích. Je tedy i nynější patron farního kostela ve Št., který reálního patronátu k onomu kostelu nabyl, oním prohlášením svého předchůdce z roku 1912 stran rozšíření konf. hřbitova ve Št. jakožto konfesního vázán.
Totéž platí pak ovšem také o ujednání učiněném při místní komisi, konané dne 17. prosince 1912, o rozvrhu nákladů stavebních s oním rozšířením spojených. Ujednáním tímto se tehdejší držitel patronátu zavázal, že ponese náklady stav. hmot a profesionistů. Neboť i tento závazek nevzal tehdejší patron na sebe snad jen pro svoji soukromou osobu, naopak jde z celého postupu při onom řízení z roku 1912 a ze znění prohlášení patrona, že patron uznal příspěvek k nákladům těm jako břemeno patronátní, které stíhá patrona bez ohledu na to, zda by břemeno to po případě patrona stihalo též bez takového ujednání přímo ze zákona anebo zda po př. patronem převzatý závazek překročuje meze jeho závazků zákonných. Je-li tomu tak, pak stihá závazek ten jakožto břemeno patronátní podle své povahy veřejnoprávní také každého nástupce v patronátu, nechať již břemeno to je z knih pozemkových patrno čili nic a nechať nový nabyvatel práva patronátního o něm věděl či nevěděl.
Nař. rozhodnutí resp. předchozí rozhodnutí nižších stolic ocitají se tudíž již proto v rozporu se zákonem, že pravoplatně roku 1912 převzatý závazek patronův nepokládají za závazný také pro nového patrona a že proti oné dohodě z roku 1912 ukládají náklady s rozšířením hřbitova spojené výhradně obcím a je stížnost tento rozpor vytýkající již s tohoto hlediska důvodná.

Citace:

č. 5497. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 598-602.