Č. 5622.

Obecní zaměstnanci. — Samospráva na Slovensku: * Zákonné předpisy o přeměně měst s regulovaným magistrátem na velké obce nedávají přímého zák. podkladu pro pensionování zaměstnanců v § 1. zákona č. 233/20 uvedených.
(Nález ze dne 30. dubna 1926 č. 9326).
Věc: Obec N. proti župnímu úřadu v Nitře stran pensionování Františka Č., Rudolfa Th. a Arnošta Cs.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Město N., dříve město s regulovaným magistrátem bylo prohlášeno vl. nař. z 21. září 1922 č. 275 Sb. za velkou obec. Důsledkem této změny usneslo se měst. zastupitelstvo v zasedání z 28. února 1923, vzhledem k tomu, že zaměstnanci města jsou do konce března 1923 ponecháni v jejich služ. poměru, že zaměstnanci u města trvale ustanovení dělí se dle theoretické kvalifikace a služ. ustanovení na jednotlivé kategorie, dle kterých jsou zařaděna u města tato úřednická a služ. místa a to a) úředníci, b) podúředníci — výpomocné síly dle potřeby smluvně, c) zřízenci, d) služebníci, e) různí zaměstnanci. Usneseno, že dočasně — taktéž smluvně převzatým zaměstnancům — poněvadž jejich dosavadní úřední místa přestala a následkem této okolnosti jsou z dosavadní služby propuštěni, bude, mají-li nároky, pense poukázána, vyplácení pense však suspendováno na tu dobu, po kterou při městě službu konají. Jejich služné určí měst. zastupitelstvo. Měst. rada byla vyzvána, aby učinila veškerá další z usnesení toho vyplývající opatření. Usnesení vydáno měst. radě, uveřejněno vyvěšením na tabuli měst. vyhlášek s tím, že proti němu možno u městského úřadu do 15 dnů podati odvolání.
Podle tohoto usnesení stala se další opatření. Vycházejíc z názoru, že dosavadní služ. poměr podúředníků Rudolfa T., Františka Č. a Arnošta Cs. přestal a tito uvedeným usnesením byli dáni na odpočinek, vyměřila jim měst. rada usnesením ze 27. března 1923 odpočivné požitky — s výhradou zastavení pro ten případ, kdyby jmenovaní byli do veř. služby převzati, a doloženo, poněvadž jmenovaní co výpomocné síly ostanou v městské službě a ustálí se jim řádný plat, vyplácení této pense se suspenduje do té doby, pokud město jmenované ze služby nepropustí. K odvolání postižených zaměstnanců zrušil žal. úřad rozhodnutí okr. úřadu i usnesení měst. zastupitelstva o ustálení pens. požitků, vycházeje z názoru, že dle § 7 zák. z 31. března 1920 č. 233 Sb. pouze úředníci uvedení v § 1 tohoto zák., když nebyli převzati do státní služby, mohou býti pensionování, kdežto úředníci jiných kategorií mohou býti pensionováni jen za podmínek, které pensijní statut připouští, kteréž podmínky v případech shora uvedených nejsou splněny.
Stížnost města N. naříká rozhodnutí župního úřadu pro nezákonnost — poukazujíc k tomu, že usnesení z 27. března 1923 určují jen pens. požitky a nejsou rozhodnutími o pensionování a že lze je proto napadnouti jen z důvodu, že pens. požitky nebyly dobře vypočítány nebo správně určeny — nelze však napadnout pensionování samo již dříve platně vyslovené. Stížnost dovolává se usnesení z 28. února 1923 v úvodu zmíněného — dokládajíc, že toto usnesení vyslovilo pensionování, že nebylo si na ně stěžováno, že se tedy stalo pravoplatným, nemohl proto úkon pensionování býti napadnut a župním úřadem zrušen. Stížnost dovolává se dále ustanovení §§ 13 a 14 zák. č. 233/20 a nař. č. 335/22 a dovozuje, že důsledkem přeměny na velkou obec nemohlo město N. udržovati dřívější počet zaměstnanců, že ob. zastupitelstvo muselo stanoviti počet systemisovaných úředníků a statuty uvésti v soulad se zákonem. Zákon předepsal dle mínění stížnosti, aby obec bývalé úřady, které zůstaly bez oboru působnosti, zastavila a úředníky, které nemůže zaměstnávat, propustila. Usnesení měst. zastupitelstva vyhovuje ostatně, též měst. pens. statutu — dle jehož §§ 14 a 15 může být z moci úřední pensionován úředník nebo zaměstnanec města, jehož úřad z kterékoli příčiny zanikne.
Nss opřel rozhodnutí o stížnosti o následující úvahy:
Jak vysloveno v nálezu Boh. 5329 adm., není okr. úřad příslušným, aby ve věcech propuštění zaměstnanců velkých obcí rozhodoval jako odvolací stolice, nýbrž náleží rozhodování to jedině úřadu župnímu; poněvadž však župní úřad v případech shora uvedených k podaným odvoláním zrušil nejen rozhodnutí okr. úřadu, nýbrž zároveň usnesení měst. zastupitelstva a tím sám o odvolání ve věci rozhodl, neshledal nss příčiny, aby z moci úřední zrušil nař. rozhodnutí župního úřadu z důvodu formelní nezákonnosti.
Ve věci samé uvážil nss toto:
Námitka stížnosti dovozující oprávněnost uvedeného usnesení měst. zastupitelstva z §§ 13 a 14 zákona z 31. března 1920 č. 233 Sb., pokud se týče z § 19 vl. nař. z 23. listopadu 1922 č. 335 Sb., není důvodnou. Zákon č. 233/1920 týká se prozatímní úpravy správy měst s reg. magistrátem na Slov., stěžující si obec byla však v den, kdy usnesení se stalo, velkou obcí a platily pro ni pouze ony předpisy cit. zákona, které byly zákonem ze 13. července 1922 č. 243 Sb. na města s reg. magistrátem přeměněná na velké obce skutečně vztaženy. Ohledně ustanovení §§ 13 a 14 zák. č. 233/1920 tomu tak není a nelze proto z těchto zákonných ustanovení pro posouzení sporné otázky vyvozovati právních důsledků. § 19 vl. nař. č. 335/1922 stanoví arci, že místa přeměněná z měst municipálních a z měst s reg. magistrátem jsou povinna uvésti svoje statuty v soulad se změnou své právní povahy a platnými zákonnými předpisy. Ve sporném případě nelze však usnesení měst. zastupitelstva z 28. února 1923 přikládati moci statutární, poněvadž nebylo usnesení to schváleno dle předpisů ob. zřízení (zák. čl. XXII : 1886), a není tu tudíž ani s hlediska cit. § 19 dostatečného právního podkladu pro sporné usnesení. Názor, že mohla snad tato města libovolně redukovati pensionováním počet svých zaměstnanců dříve než vůbec svoje statuty podle cit. předpisu upravila, ani ze stížnosti vyčísti nelze.
Pokud konečně stížnost poukazuje na to, že usnesení měst. zastupitelstva odpovídá i pens. statutu, sluší poznamenati, že, jak jest ze spisů správních patrno, uvedené usnesení nebylo vydáno na základě těchto předpisů a že župní úřad neměl tedy příčiny, aby zkoumal, zda a pokud těmto předpisům vyhovuje. Nelze proto právem shledávati nezákonnost v tom, když vyslovil, že pensionování zaměstnanců, o něž jde, na onom právním základě, na němž bylo skutečně provedeno, jest nepřípustné a že může býti provedeno jen.za podmínek, které pensijní statut připouští.

Citace:

č. 5622. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 840-842.