Č. 5337.

Pozemková reforma: I. Druhá věta § 11 záb. zák. nezakládá pro vlastníka zabrané půdy nárok na to, aby mu ponechána byla větší výměra půdy, než na jakou má nárok podle prvé věty téhož §. — II. Změní-li vlastník po lhůtě stanovené v § 3 náhr. zák. půdu, na kterou uplatnil nárok podle § 11 záb. zák., není stpú povinen, ke změně takové přihlížeti.
(Nález ze dne 30. ledna 1926 č. 1442).
Prejudikatura: Boh. 3076, 4863 adm. a j.
Věc: Zdeněk K. v Ch. a spol. (adv. Dr. Jindřich Vaniček z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. R. Vyšín) o propuštění a vyloučení půdy ze záboru podle §§11 a 3 lit. a) záb. zák. a § 20 příd. zák.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím rozhodl žal. úřad za souhlasu svého správního výboru o žádosti z 29. července 1924 a o žádosti vznesené při komisionelním šetření, konaném 10. listopadu 1924, jimiž Zdeněk K., František K., Zdeněk Radoslav K. a Edgar H. jako zástupci býv. reálního svěřenství v Ch. zažádali za propuštění půdy dle § 11 záb. zák., za vyloučení objektů dle § 3 a) záb. zák. a za ponechání jich dle § 20 příd. zákona, takto: — — —
O stížnosti do rozhodnutí toho podané nss uvážil: — — — —
Rozhoduje o žádosti za propuštění půdy dle § 11 záb. zákona, vyslovil pak žal. úřad dva stížností popřené právní názory: 1) že vlastník má právní nárok pouze na propuštění půdy dle 1. věty § 11 záb. zákona, nikoliv i dle věty druhé, a 2) že vlastník po uplynuti 30denní lhůty v § 3 náhr. zákona stanovené nemůže měniti půdu, na kterou nárok ten uplatnil. — — —
ad 1. Pokud jde o právní názor pod 1) uvedený, vyslovil a odůvodnil nss již v nálezu Boh. 3076 adm., a judikuje od té doby ustáleně, že druhá věta§ 11 záb. zák. nezakládá nárok vlastníka na přidělení větší výměry, než na jakou mu první věta dává právo. Na názoru tom trvá nss a podotýká k vývodům stížnosti, snažícím se názor ten vyvrátiti, toto:
Dle interpretačního pravidla stanoveného §em 6 o. z. o. smí zákonu býti přikládán jen ten smysl, který vychází z toho, co slova ve své spojitosti vlastně znamenají, a ze zřejmého úmyslu zákonodárcova. Vlastní význam slov v jejich spojitosti podává se z jejich jazykového obsahu. Slovům a větám, jimiž zákon mluví, dlužno tedy rozuměti tak, jak se jim obecně a obyčejně rozumí, leda že by zákon sám dal zřejmě na jevo úmysl, že se jim má rozuměti ve smyslu odchylném a zvláštním. Aby takový úmysl zákonodárce byl zřejmý, musí býti ne sice výslovně, cle poznatelně projeven.
Vykládají-li se s toho hlediska ustanovení § 11, je zřejmo, že dle jaz. obsahu slov v nich užitých jen 1. věta § 11 dává vlastníku právo, tedy subjektivní, i u nss-u stihatelný nárok, kdežto druhá věta stanoví jen, kdy mu lze propustiti i více, než nač dle 1. věty má nárok, že tu tedy vyslovena jen možnost (a contrario práva - nároku) takovéhoto propuštění. Úmysl zákonodárce, že by slovu »lze« bylo rozuměti jinak, než se mu obecně rozumí, poznatelně nikde projeven není. Není projeven zejména tím, že obě ustanovení ta pojata do téhož §, když je zřejmo, že ustanovení ta, přes to, že v jednom směru dávají vlastníku právo, ve druhém pouze právo a moc úřadu, dle povahy věci spolu souvisejí, a spojování ustanovení takových v témž § není ani neobvyklým (srovnej na př. § 2 zákona z 23. září 1919 č. 530 Sb., jehož 1. odstavec také jedná o nároku, druhý pak jen úřadu dává určitou moc). Zcela nepravém dovolává se pak stížnost § 18 odst. 2 zák. příd. Vždyť ustanovení to také rozlišuje mezi právem vlastníka zabrané půdy na propuštění části majetku ze záboru dle § 11 záb. zák. a okolnostmi, které podle téhož ustanovení činí důvodným propustiti vyšší výměru ze záboru. Klade tedy proti sobě právo vlastníka t. j. první větu § 11 a okolnosti činící důvodným propuštění vyšší výměry, tedy ne již právo vlastníka. Že úřad obojího má při sdělávání plánu dbáti, je přirozeno, má-li plán míti praktickou cenu. Ale podstatným a rozhodujícím je, že zákonodárce nemluví o právu vlastníkově všeobecně, nýbrž i zde mezi 1. a 2. větou § 11 zřejmě rozlišuje. Stejně neprávem dovolává se stížnost toho, že v § 20 příd. zákona citován je § 11 zák. zákona, aniž se rozlišuje mezi 1. a 2. větou. Rozlišování to nebylo by zde naprosto na místě. Neboť tu zákonodárce zřejmě chtěl, aby plochy v § tom vzpomenuté (přírodní a historické památky) byly za určitých podmínek vlastníku ponechány, třeba by mu úřad byl již dle § 11 záb. zák. propustil i více, než nač měl vlastník nárok.
Stížnost opírá svůj názor, že jde i dle věty 2. § 11 o subjektivní nárok, i o to, že uznává se nárok vlastníkův na propuštěni ploch v § 20 příd. zákona vzpomenutých, ač i v § 20 příd. zákona se praví, že úřad může svoliti, aby vlastníku plochy ty byly ponechány, tedy vlastně slovo stejného významu, jakého užito ve větě 2. § 11 slovem »lze«. Ale v § 20 příd. zákona není onoho rozlišování, jež obsahuje § 11 v prvé větě a druhé větě a právě toto rozlišování, jež naproti sobě klade právo strany a pouhou možnost, vedlo nss k onomu stížností popíranému názoru.
Při veřejném ústním líčení dovolal se zástupce stížnosti i § 5 náhr. zák., dovozuje z jeho znění, že vlastník i dle druhé věty § 11 záb. zák. má na propuštění půdy nárok. Ale ani z tohoto ustanovení nelze pro názor stížností hájený ničeho dovoditi. Ustanovení to ukládá stpú-u pouze, aby, rozhoduje o žádosti vlastníka dle předpisů § 11 záb. zák., přihlížel v mezích tohoto předpisu k návrhům vlastníka i k účelům, pro které rozhodl se nemovitosti převzíti, k další místní potřebě a k tomu, aby hospodaření na ostatním zabraném majetku vlastníkově nebylo nad potřebu ztíženo. Nemluví tedy ani § ten o nároku vlastníka dle § 11 záb. zák., nýbrž jen o žádosti, k níž zajisté je vlastník i dle 2. věty § 11 záb. zák. oprávněn a je přirozeno, že stpú, uvažuje o tom, má-li použíti svého práva, větou tou mu daného, k okolnostem v § 5 náhr. zák. musí přihlížeti stejně, jako má k nim — jsa ovšem omezen právem volby vlastníky do mezí možnosti — hleděti i když rozhoduje o nároku dle věty první.
Uváží-li se konečně, že zákonodárce ustanovením §§ 1 a 2 záb. zákona zřejmě dal na jevo, že si nepřeje, aby po platnosti záb. zákona v republice čsl. zásadně existovaly na dále velké majetky pozemkové, soustředěné v rukách jednotlivců nebo týchž spoluvlastníků, a že za velké majetky považuje soubory přesahující výměru 250 ha (v tom nejvýše 150 ha půdy zemědělské), nemá nss pochybnosti o tom, že 2. větou § 11 vlastníku subjektivní nárok přiznati nechtěl a nepřiznal, dav jen úřadu moc, aby — vyžadují-li toho zájmy ve větě té vzpomenuté — propustil půdu nejvýše do 500 ha, což odchylnou stylisací obou vět (v prvé mluví o právu, v druhé užívá slova »lze«) v tomto § zřejmě vyznačil. Zájmy ty jsou zájmy veřejnými; neboť je jistě také v zájmu veřejném, aby bylo účelně hospodařeno a aby netrpěl zemědělský průmysl. Hájení těchto zájmů dáno bylo do moci stpú-u a zákonodárce o jiných odborných úřadech, které by se v té příčině měly vysloviti, nemluví. Je proto námitka stížnosti, že důsledně měly by i tu odborné úřady býti slyšeny, neb že by měly spolurozhodovati, de lege lata bezdůvodná.
Neshledal tedy nss, že by názor žal. úřadu, dle něhož st-lé nemají právního nároku na propuštění půdy dle 2. věty § 11 záb. zák., byl v rozporu se zákonem a nemohl tudíž shledati, že by zamítnutím žádosti st-lů, domáhající se dle tohoto ustanovení propuštění větší výměry, byl porušen zákon. — — —
ad 2) Bezdůvodnými shledány i výtky stížnosti, směřující proti názoru žal. úřadu, jak je svrchu pod 2. uveden.
V daném případě jde ze spisů a není ani mezi stranami sporu o tom, že uplatněn byl nárok dle § 11 záb. zák. ve lhůtě § 3 náhr. zák. stanovené a že v žádosti té resp. přílohách k ní žádáno na prvém místě propuštění pozemků ode dvora K. ve výměře 140 ha, na druhém místě dvora S., na třetím dvora O. atd., a to do celkové výměry přes 150 ha. Po uplynutí lhůty té, dne 10. listopadu 1924 při místním šetření žádáno propuštění v pořadí změněném: do 150 ha půdy zemědělské žádány zahrádky při budovách v Ch., zahrada pivovaru v Ch., sady v Ch., zahrada sušárny v S., cihelna v K. a pak část dvora K.; do 100 ha půdy jiné žádány budovy v Ch., pivovar, pila s lázněmi v Ch. a řada jiné půdy zemědělské. Jde tedy o to, byl-li žal. úřad oprávněn, rozhoduje o nároku dle 1. věty § 11 záb. zák., nepřihlížeti ke změně tohoto žádání, zejména jeho pořadí, jak to v nař. rozhodnutí učinil, či byl-li povinen rozhodnouti na podkladě těchto změn, jak si toho žádá stížnost, která zřejmě v nedbání této změny vidí porušení práva volby § 11, větou 1. vlastníku zaručeného.
Nss vyslovil a podrobně odůvodnil ve svém nál. Boh. 4863 adm. právní názor, že vlastník státem zabrané půdy, chce-li si zachovati právo volby v § 11 větě 1. záb. zák. mu dle možnosti přiznané, musí volbu tu uplatniti ve lhůtě § 3 náhr. zák. stanovené. Názor ten spočívá na úvaze, že zákonný sled aktů, jež za účelem dosažení konečného cíle poz. reformy mají dle zákonů o reformě té vydaných býti provedeny, nemá býti přerušován a zdržován, pokud zákon sám toho nedopouští. Proto nutno preklusivní lhůtu § 3 náhr. zák. vztahovati na uplatnění práva vlastníka v plném jeho rozsahu a obsahu, se všemi modalitami a eventualitami. Nesmí proto vlastník — chce-li si právo volby zachovati — ve lhůtě té uplatniti právo na propuštění výměry v § 2 záb. zák. in abstracto, nýbrž musí vykonati volbu individuelních pozemků. Na názoru tom setrval nss i v tomto případě a vyvodil z něho pro daný případ tuto konklusi:
V žádosti z 29. července 1924 žádali st-lé dle § 11 záb. zák. propuštění celé řady nemovitostí v rozsahu přesahujícím daleko výměry v § 2 zák. záb. uvedené. Poněvadž v žádosti té nespecialisovali, které nemovitosti žádají dle 1. věty § 11 záb. zák. a které dle 2. věty, nemohou vytýkati, že porušeno bylo jejich právo volby, když žal. úřad přiznal jim nemovitosti v žádosti oné žádané a to ty, které žádali tam na místě prvním a pátém (z části), a nepřihlížel k tomu pořadí, v jakém pozemky ty volili teprve po uplynutí lhůty v § 3 náhr. zák. stanovené a neshledal ovšem ani nezákonným právní názor žal. úřadu pod 2. uvedený, o který toto své rozhodnutí opřel.
Opačný názor stížností hájený nemá v zák. opory. Míní-li stížnost, že § 3 náhr. zák. nepředpisuje, že ohlášení nároků dle § 11 záb. zák. musí býti ve lhůtě tam stanovené uvedeno přesně a s konečnou platností, a že stačí, uvedou-li se pozemky jen všeobecně, poukazuje nss na to, co uvedeno v cit. nálezu. Plyne-li již ze zákona, že nárok musí býti uplatněn v plném rozsahu a obsahu, se všemi modalitami a eventualitami, pak stačí, obsahuje-li vyzvání a formulaci takovou, jak ji zákon předpisuje. Doručuje-li stpú teprve po nařízeném jednání další vyzvání k předložení seznamů roztříděných dle skupin pozemků, neplyne z toho, že zákonodárce nechtěl tomu, aby nárok — a to i s právem volby — ve lhůtě § 3 náhr. zák. byl plně uplatněn, poněvadž okolnost ta přece není uplatnění práva volby již v žádosti na závadu a nelze ani tvrditi, že by vlastník tím mohl býti uveden v omyl, když se nvu vyzvání toho dle stížnosti dostalo, až když vyjádření dle § 3 náhr. zák. podal. Stížnost uvádí dále, že stpú sám dle zásady vyslovené nejednal, když propustil z p. č.... nejen výměru žádanou v žádosti z 29. července 1924, nýbrž i výměru další, žádanou teprve 10. listopadu 1924, a že totéž platí i o kat. č.... Tu však přehlíží stížnost, že otázkou je, je-li úřad povinen k změnám po uplynutí lhůty v § 3 náhr. zák. přihlížeti. Otázku tu zodpověděl i nss záporně. To však jistě nemůže býti překážkou, aby stpú ke změně takové přihlížel, shledá-li, že s hlediska provedení poz. reformy není závadnou, a že — jako-v daném případě s hlediska § 5 náhr. zák. — je v zájmu řádného hospodaření, aby změna taková byla povolena. Nároku však na to vlastník, obmeškavší ve lhůtě § 3 náhr. zák. svůj nárok přesně formulovati, nemá. Na věci nemění ničeho ani okolnost ve stížnosti tvrzená a spisy doložená, že žádost při místním šetření přednesená nebyla odmítnuta a limine, nýbrž že byla podkladem šetření. Názor ten vyslovil nss již v nálezu Boh. 3076 adm. Pokud se stížnost v této námitce zabývá dohodou z 2. resp. 14 dubna 1924, poukazuje se na to, co svrchu o dohodě té řečeno. — — — Shledány tedy všecky výtky, které směřují proti výroku žal. úřada, týkajícímu se propuštění půdy dle § 11 záb. zák., bezdůvodnými a bylo je proto zamítnouti.

Citace:

č. 5337. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 308-312.