Čís. 120 dis.

Vedlejší zaměstnání jako takové jest sice slučitelné se zaměstnáním advokátního koncipienta, pokud toto zaměstnání zůstane zaměstnáním hlavním, a důkazem o patřičném teoretickém a pratickém výcviku koncipienta nemusí býti právě okolnost, zda přesně dodržoval kancelářské hodiny; k tomu, by přezkoumával vzdělání kandidáta advokacie a jeho schopnost státi se advokátem, jest povolán výbor advokátní komory, nikoliv zaměstnavatel.
Údaje advokátovy ve vysvědčení o trvání a o způsobu praxe u něho kandidátem ztrávené musí proto odpovídati objektivně přesně a úplně skutečnému stavu (býti věrnou pravdou), a sice nesmí býti zamlčeno, co by mohlo míti význam pro správné posouzení praktického výcviku zákonem předpokládaného, najmě nesmějí býti utajeny případné odchylky od pravidelného průběhu koncipientské praxe.
Jde o zlehčení cti a vážnosti stavu i o porušení stavovské povinnosti, vydal-li advokát svému koncipientovi vysvědčení, v němž proti pravdě potvrzoval dodržování úředních hodin a zamlčel, že koncipient měl vedle koncipientské praxe zaměstnání, o němž vzhledem k jeho povaze a odměně nelze tvrditi, že nebylo advokátní praxi na újmu a že vedle něho advokátní praxe neklesla na úroveň vedlejšího zaměstnání.
Pojmu »vyloudění« zápisu do seznamu advokátů ve smyslu § 13 a) kár. stat. odpovídá jen jednání fraudulosní, při němž si pachatel uvědomil materielní nepravdivost údajů ve vysvědčení, a jednal přímo za účelem, by vymohl zápis bez zákonných podmínek.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1930, Ds I 2/29.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie vyhověl po ústním neveřejném líčeni odvoláni zástupce advokátní komory v Praze z nálezu kárné rady pro advokáty a kandidáty advokacie v Čechách ze dne 29. řijna 1928, pokud jim byli obvinění Dr. Rudolf B. a Dr. Otto L. v odstavci I 1 a 2 napadeného nálezu zproštěni z obvinění pro kárný přečin zlehčení cti a vážnosti stavu, jehož se prý dopustili tím, že Dr. Rudolf B. svému koncipientu Dr. Ottu L-ovi vydal nesprávné vysvědčení o praksi u něho konané za účelem dosažení zápisu do listiny advokátů, a Dr. Otto L. tím, že přiměl Dr. Rudolfa B-a, by mu vydal nesprávné vysvědčení o praksi v jeho kanceláři konané a že pak toto vysvědčení předložil advokátní komoře za účelem zápisu do listiny advokátů, změnil napadený kárný nález v odstavcích I 1 a 2 v ten smysl, že i obviněného Dr. Rudolfa B-a, i obviněného Dr.. Ottu L-a uznal vinnými kárným přečinem porušení povinnosti povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu, jehož se dopustil tím, že Dr. Rudolf B. svému koncipientu Dr. Ottu L-ovi vydal nepravdivé vysvědčení o praksi u něho konané za účelem dosažení zápisu do listiny advokátů, a Dr. Otto L. tím, že přiměl Dr. Rudolfa B-a k tomu, by mu takové vysvědčení vydal a že pak vysvědčení to předložil advokátní komoře za účelem zápisu do listiny advokátů.

Důvody:
Podle skutkových zjištění napadeného nálezu, odpovídajících zcela obsahu spisů, byl Dr. Otto L. v době od 22. října 1921 do 21. srpna 1923 zapsán v listině kandidátů advokacie jako koncipient Dr. B-a; vysvědčením ze dne 21. srpna 1923 potvrdil mu Dr. B. tuto jeho praxi s podotknutím, že dodržoval kancelářské hodiny, a na základě tohoto vysvědčení byl pak Dr. Otto L. zapsán do listiny advokátů. V téže době však, kdy byl koncipientem Dr. B-a, od polovice září 1921 až do září 1923, byl Dr. Otto L. tajemníkem firmy Josef R. a synové v T.-Š. Odkazovací usnesení kárné rady viní oba řečené advokáty, že se dopustili kárného přečinu: Dr. L. tím, že přiměl Dr. B-a, by mu vydal nepravdivé vysvědčení o praxi v jeho kanceláři konané a že se pak na základě vysvědčení toho dal dne 11. října 1923 zapsati do listiny advokátů, Dr. B. že mu vystavil k tomu účelu vysvědčení potvrzující nepravdu. Nálezem kárné rady byli oba obvinění zproštěni z obvinění z onoho přečinu, v podstatě z důvodů, že není zákonného předpisu, podle něhož by praktické zaměstnání v advokátní kanceláři podle adv. řádu potřebné k vykonávání advokacie musilo býti výlučné a závislé na dodržování kancelářských hodin; dodržování jich nepovažuje nález kárné rady za kriterium zaručující výcvik kandidátů, má za dostačující výkon praxe, pokud odpovídá zákonu. Neshledává ani zásadně nepřípustným spojiti s advokátní praxí jinou výdělečnou činnost, pokud to není na újmu praxe a tato neklesne na vedlejší zaměstnání. Tento myšlenkový základ rozhodnutí kárné rady jest v podstatě správný a i nejvyšší soud sdílí názor, že vedlejší zaměstnání jako takové jest slučitelné se zaměstnáním advokátního koncipienta, pokud toto zaměstnání zůstane zaměstnáním hlavním, a že důkazem o patřičném teoretickém a praktickém výcviku koncipienta nemusí býti právě okolnost, zda přesně dodržoval kancelářské hodiny. Avšak v tom nespočívá jádro věci a těmito úvahami nevystihl a nevyčerpal kárný nález veškeré pro souzené kárné zavinění rozhodné okolnosti. Právem poukazuje odvolání zástupce advokátní komory k tomu, že podle zákonných ustanovení advokátního řádu ze dne 6. července 1868, čís. 96 ř. zák. a z části jej doplňujícího pokud se týče pozměňujícího zákona z 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n. není povolán zaměstnavatel, advokát, by přezkoumával vzdělání kandidáta advokacie a potvrzoval jeho schopnosti k tomu, by se stal advokátem, nýbrž že jest k tomu povolán podle § 7 a 28 písm. a) adv. řádu výbor advokátní komory. Předpokladem zápisu do seznamu advokátů jest kromě jiného průkaz určité doby praktického výcviku a jest na snadě, že výbor může učiniti v tomto směru správné a zákonu odpovídající rozhodnutí jen, když advokátem zaměstnavatelem vydané průkazy o trvání a o způsobu praxe u něho kandidátem ztrávené odpovídají objektivně přesně a úplně skutečnému stavu. Tím jsou napovězena již pravidla, jak musí býti takové vysvědčení vystaveno; po stránce positivní musí veškeré ve vysvědčení uvedené okolnosti býti věrnou pravdou; jinak však nesmí ve vysvědčení nic býti zamlčeno, co by mohlo míti význam pro správné posouzení praktického výcviku zákonem předpokládaného, najmě nesmějí býti výboru utajeny případné odchylky od pravidelného průběhu koncipientské praxe.
Posuzuje-li se věc s tohoto hlediska, nelze přisvědčili názoru kárné rady, pokud zprostila obviněné, omezivši se na výrok, že dodržování úředních hodin není zákonem předepsáno, a že dotyčná doložka mohla býti pokládána za formalitu právně bezvýznamnou; vždyť nejde o to, zda dodržování kancelářských hodin jest typickým znakem a důkazem řádně konané koncipientské praxe, nýbrž jádro věci spočívá v tom, jakým dojmem působilo vysvědčení, o jaké tu jde, na výbor komory, rozhodující o zápisu do advokátní listiny. Podle druhého odstavce § 10 advokátního řádu a § 2 kár. statutu jest žádati na advokátu, který takové vysvědčení dává, a i na kandidátu advokacie, který pak tohoto vysvědčení použije, by při tom dbali zásady upřimnosti a pravdivosti tak, jak toho vyžaduje vážnost a čest stavu, kterému přináležejí a jejich povinnost proti výboru advokátní komory. Tomuto požadavku však nevyhovuje předložené vysvědčení ve dvojím směru: jednak tím, že v něm jest potvrzeno dodržování úředních hodin, ač ve skutečnosti Dr. L-emi nikdy dodržovány nebyly a pro něho vůbec neplatily, jednak tím, že nebylo uvedeno, že Dr. L. vedle své koncipientské praxe konal takové zaměstnání, o němž i vzhledem k jeho povaze i vzhledem k odměně za ně Dr. L-ovi poskytované nelze tvrdili, že nebylo advokátní praxi na újmu, a že vedle něho advokátní praxe neklesla na úroveň vedlejšího zaměstnání. Je nade vši pochybnost jasno, že vystavením vysvědčení onoho druhu bylo výboru advokátní komory přímo znemožněno, spolehlivým a bezvadným způsobem učiniti zákonu odpovídající rozhodnutí o zápisu Dr. L-a do listiny advokátů podle § 28 a) adv. řádu, a že tímto skutkem obviněných bylo vyvoláno alespoň zdání, že bylo nepravdy té použito za tím účelem, by zápis do seznamu advokátů byl vylouděn. Takové jednání se příkře příčí zásadě poctivosti a čestnosti stavu advokátního; toho měli a musili si býti podle stavu věci, podle účelu, jemuž mělo vysvědčení sloužiti, a podle svého povolání oba obvinění vědomi a, i když tu nejde o fraudulosní činnost, jde tu při nejmenším o hrubou nedbalost, a to i tehdy, kdyby se mělo za to míti, že Dr. B. opisoval při vystavení vysvědčení jen obyčejně obvyklou šablonu (šimla), neboť obvinění, najmě Dr. B. byli povinni tak vážné věci jako jest vystavování vysvědčení, věnovati veškerou pozornost, a dopustili se tudíž oba při nejmenším hrubé nedbalosti. Bylo proto vyhověti odvolání zástupce komory a uznati je vinnými zlehčením cti a vážnosti stavu a porušením stavovské povinnosti proti výboru advokátní komory, jemuž přísluší dozor nad praksí advokátních koncipientů a rozhodování o zápisu do listiny advokátů.
Generální prokuratura posuzuje věc mnohem přísněji, domáhajíc se potrestání Dr. L-a podle § 13 a) kár. statutu pro vyloudění zápisu do seznamu advokátů a vyvozuje to hlavně z toho, že Dr. L. zastával po celou dobu služební u Dr. B-a místo tajemníka u firmy R. za roční služné 30 000 Kč, kdežto Dr. B. mu za jeho koncipientské práce neplatil vůbec nic. Leč tyto okolnosti kárné radě neušly, dospěla však přes to, přikládajíc údajům Dr. B-a víru k závěru, že Dr. L. přece jeho koncipientem byl, an skutečně koncipientské práce konal v kanceláři a mimo ni, sepisuje mu uložené písemné úkony, intervenuje u soudů ve smyslu příkazů Dr. B-a, obstarávaje komise a zastupuje Dr. B-a v případě jeho nepřítomnosti v kanceláři. Uváží-li se, že správnosti tohoto úsudku nebrání ani výsledek dodatečně konaného šetření, podle něhož svědek Heřman R. potvrdil, že obviněný Dr. L. nebyl v podniku R-a vázán na určité úřední hodiny, a že ani generální prokuraturou nemohly býti uplatněny konkrétní skutečnosti, proč by nebylo lze přičítati víru alespoň údajům Dr. B-a, neshledal Nejvyšší soud v závadném jednání skutkové náležitosti činu podle § 13 a) kár. statutu, neboť pojmu »vyloudění« odpovídá jen jednání fraudulosní, při němž si obvinění uvědomili materielní nepravdivost údajů ve vysvědčení, a jednali přímo za účelem, by vymohli zápis bez zákonných podmínek. Právě tato náležitost však tu není splněna podle toho, co kárná rada vzala ve směru skutečně konané koncipientské činnosti Dr. L-a za prokázáno, podle níž obviněným alespoň po stránce subjektivní nelze upříti bezelstnost, že služby Dr. L-em konané pokládali za praxi zákonu skutečně vyhovující, k čemuž Nejvyšší soud nemá příčiny se nepřipojiti. Doličuje-li generální prokuratura, že výbor advokátní komory, započítav Dr. L-ovi vojenskou službu při zápisu do advokátní komory, mylně vykládal předpisy příslušných zákonů a vládních nařízení, ba že nebyly ani dány podmínky pro jeho připuštění ke zkoušce advokátní, vybočuje tento přednes z rámce kárného řízení a nelze se jím zabývati. V důsledku toho byli oba obvinění uznáni vinnými přečinem kárným v mezích, jak shora byly vyloženy.

Citace:

Čís. 120. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 735-739.