Čís. 118 dis.

Horlivost v zastupování podle § 9 adv. ř. vyžaduje, by advokát, který byl podle § 28 písm. i) adv. ř. a se zvláštním zřetelem k předpisu čl. 10 odst. 3 vl. nař. ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. ustanoveni zástupcem chudé strany německé národnosti a jest úplně znalý i státního jazyka, i jazyka, jímž mluví zastoupený jako příslušník národní menšiny, — použil znalosti menšinového jazyka ve prospěch svého chudého klienta.
Jde o přečin porušení povinnosti povolání, odepřel-li advokát, ustanovený ex offo zástupcem chudé strany, podati žalobu a tím zastoupení chudé strany, ač byl k tomu advokátní komorou opětovně vyzván a bylo mu to nařízeno.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1930, Ds I 24/30.)
Kárná rada pro advokáty a kandidáty advokacie v Čechách uznala obviněného vinným kárným přečinem porušení povinnosti povolání, jehož se dopustil tím, že, byv ustanoven zástupcem chudé strany ex offo, odepřel podání žaloby a tím zastoupení chudé strany přes opětovné vyzvání a nařízení komory.
Důvody:
Kárná rada vzala na základě spisů výboru advokátní komory a doznání obviněného za zjištěnou a prokázanou tuto skutkovou podstatu. Dekretem vrchního zemského soudu v Praze ze dne 12. prosince 1928 byl obviněný ustanoven zástupcem chudých Isáku L-ovi v zamýšlené . Jeho právní rozepři proti československému státu o náhradu škody v syndikátním řízení. Obviněný podáním ze dne 27. prosince 1928 žádal výbor komory o ustanovení jiného advokáta »k sestavení žaloby« z důvodu, že strana neumí ani slova česky a že mu nelze sepsati informaci, an jako advokát v Praze není povinen ovládati německý jazyk a nemůže býti nucen, by s kýmkoliv ve věcech úředních jednal německy. Isák L. podal žádost téhož obsahu k advokátní komoře dne 28. prosince 1928, uváděje tytéž důvody obviněným mu sdělené. Výbor advokátní komory nato jmenoval dne 31. prosince 1928 Dr. H. H-a, advokáta v Lokti substitutem obviněného k sepsání žaloby a zpravil o tom obviněného. Obviněný podáním ze dne 19. ledna 1929 předložil informaci k sepsání syndikátní žaloby, žádal však o zproštění z povinnosti k sepsání žaloby z důvodu, že jde o soudce, jehož působiště jest u okresního soudu v Lokti. Výbor advokátní komory však tomu nevyhověl a uložil Dr. H-ovi zaslání úplné žaloby obviněnému k dalšímu řízení. Nato Dr. H. žalobu sepsal (v jazyku německém) a zaslal ji obviněnému, který však tento návrh žaloby přípisem ze dne 13. března 1929 předložil výboru advokátní komory se žádostí, by byla věc přidělena jinému advokátu, což odůvodňoval takto: »Podle článku 36 vlád. nařízení ze dne 3. února 1926, č. 17 sb. z. a n. nevztahuje se na tento případ právo jazykové menšiny. Vzhledem k tomu musí býti podána žaloba v jazyku českém. Kromě toho není předpisu, jenž by mne nutil, bych žalobu německy sepsanou překládal do češtiny nebo německy sepsanou žalobu svým jménem podepsal a tuto zastupoval«. Této žádosti výbor advokátní komory nevyhověl a uložil obviněnému, by buď žalobu jménem L-e podal, nebo požádal na základě inforrnace Dr. H. H-em sepsané o zproštění ze zastoupení podlečl. XXXIII. uv. zák. k c. ř. s. Obviněný podáním ze dne 17. dubna 1929 podal rozklad, v němž rozvádí svoje důvody již dříve uvedené a žádá znovu o zproštění ze zastupování ex offo. Výbor advokátní komory nevyhověl rozkladu a obšírným přípisem ze dne 29. dubna 1929 vyložil obviněnému stanovisko, že nejde v daném případě o otázku jazykového práva, nýbrž především o otázku plnění povinnosti advokátského povolání, vysloviv zásadu, že jest povinností ustanoveného zástupce chudých neb obhájce ex offo, by uložené mu zastupování nebo hájení obstaral stejně, jako každé jiné dobrovolně převzaté, a poukázav mimochodem i k tomu, že ze spisů komorních zjistil, že obviněný vykonal advokátní zkoušku v jazyku českém i německém, že konal valnou část své praxe v německé kanceláři pražské, takže lze u něho předpokládati i faktickou dostatečnou znalost německého jazyka. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení na výbor advokátní komory vrátil výbor obviněnému přípisem ze dne 1. června 1929, ve kterém uvedl doslovně toto: »Do merita zdejšího usnesení, totiž byste jakožto zástupce chudých Izáka L-e podal žalobu proti čsl. státu o náhradu škody, není stížnost vůbec přípustná a jest Vám uposlechnouti zdejšího příkazu; nařizujeme Vám, byste do 14 dnů podání žaloby sem vykázal«. V doslovu k tomuto přípisu byl obviněný poukázán, by, myslí-li, že jest porušeno jeho subjektivní jazykové právo, podal dohlédací stížnost na příslušný dohlédací úřad. Nato následovala opětná stížnost obviněného ze dne 25. června 1929 k výboru advokátní komory, jež mu byla vrácena s tím, že není věcí advokátní komory předpokládati stížnosti orgánům naznačeným obviněným. Dne 1. února 1930 zaslal Isák L. advokátní komoře přípis, k němuž přiložil dopis obviněného ze dne 30. ledna 1930, oznamující mu, že syndikátní žalobu nepodal z důvodů jemu ústně sdělených, že totiž není povinen vyřizovati věci v jazyce německém, a není povinen německé spisy a předpisy do češtiny překládati; žádá pak Isák L. o opatření, by přišel ke svému právu. Výbor advokátní komory nato z důvodu, »by průtahem neutrpěla chudá strana škodu na svém majetku nebo na právech«, zprostil obviněného z funkce zástupce chudých a ustanovil Isáku L-ovi zástupcem ex offo Dr. Jaroslava V-a. Zproštění to oznámil obviněnému výbor advokátní komory přípisem ze dne 22. února 1930, ve kterém zjišťuje, že obviněný neuposlechl příkazu výboru, a že proto byly spisy postoupeny kárné radě. Kárná rada zjišťuje dále, že ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím z 2. června 1930 zamítlo dozorčí stížnost obviněného pro porušení jeho jazykových a ústavních práv výborem advokátní komory v podstatě z důvodů, že »nejde o jazykový spor podle § 7 jaz. zák. a článku 91 a 96 jaz. nařízení, poněvadž poměr ustanoveného zástupce chudých a chudé strany není těmito ustanoveními ovládán, a obviněnému bylo se jako advokátu a zástupci chudých říditi ustanoveními ryze soukromoprávními § 8 a násl. adv. ř., § 31 a násl. c. ř. s., §§ 1002 a 1151 a násl. obč. zák., an není osobou pověřenou státní správou pro svůj úřad nebo pro svou službu nebo pro obstarání prací vlády ve veřejném zájmu. Dozorčí moc ministerstva spravedlnosti se vztahuje jen na vykonávání kárné pravomoci«. Kárná rada vzala posléze na základě spisů o zápisu obviněného do listiny advokátů za prokázáno, že obviněný konal část své přípravné prakse advokátní od 1. prosince 1923 do 3. srpna 1926 v kanceláři Dr. Emila L-a, advokáta v Praze, a vykonal advokátní zkoušku v jazyku českém i německém. Obviněný se hájil v podstatě tím, že nebyl povinen uposlechnouti výzvy komory z důvodu, že usnesení, jímž mu bylo nařízeno podání žaloby, neodpovídá zákonu, a že nemůže býti nucen, by takový příkaz vykonal. Dále prý nemůže býti na něm žádáno, by podepisoval žalobu jinou osobou sepsanou, opatřil svým podpisem a převzal za ní zodpověnost, an se nemohl o správnosti žaloby přesvědčiti. V tom, že se hájil proti příkazu výboru komory, nelze prý spatřovati kárný přečin. Přiznal sice, že ovládá německý jazyk, zastává však stanovisko, že není povinen, by zvláštních soukromých znalostí použil ve prospěch ex offo klienta. Kárná rada neuznala obhajobu obviněného za odůvodněnou. Obviněný jest na omylu, maje za to, že se mu klade za vinu, že se po stránce jazykové hájil proti opětnému příkazy výboru, a jest také na omylu, že mu bylo výborem komory uloženo, by snad žalobu překládal nebo podepsal žalobu vypravenou Dr. H-em. Obviněnému bylo uloženo, by žalobu za chudou stranu, jejímž zástupcem byl ustanoven, podal. Obviněný přes opětné vyzvání odepřel tak učiniti, což mělo v zápětí, že chudá strana byla po dobu delší jednoho roku bez právní ochrany. Nerozhodné jest, zda straně vzešla nebo mohla vzejíti z tohoto prodlení újma. Jest nerozhodné, z jakých důvodů se obviněný zpěčoval uposlechnouti příkazu výboru. Rozhodná jest jen otázka, zda byl oprávněn, odvolávaje se na to, že chudá strana nebyla mocna českého jazyka, odmítnouti její zastoupení a setrvati přes poučení a přes opětovný příkaz výboru na svém stanovisku, ač, jak sám doznal, ovládá plně německý jazyk. Tu jest uvážiti, že příkaz výboru odpovídal plně zákonu. Podle ustanovení civilního soudního řádu (§ 63 a dal.) má nemajetná strana nárok, by jí bylo pro spor povoleno právo chudých, a jsou-li tu předpoklady nuceného zastoupení, by byl ustanoven advokát za zástupce chudých k hájení jejích práv. Odstavec druhý § 63 c. ř. s. poskytuje za předpokladu vzájemnosti dobrodiní zákona i cizozemcům. Povolení zástupce a práva chudých přísluší pro obor civilního práva procesnímu soudu, jmenování zástupce chudých výboru komory, který v konkrétním případě jmenuje zástupce chudých podle stanoveného pořadí v oboru své autonomní působnosti. Nositelem kolektivní povinnosti obstarávati zastoupení chudých jest stav advokátský jako takový, a, jakým způsobem jest toto břemeno "rozděleno na jednotlivé příslušníky, stanoví komora v oboru své samosprávy. K jmenování zástupce chudých jest výbor oprávněn i povinen na základě § 28 písm. i) adv. ř. — a jest podle § 16 adv. ř. odst. 2 ustanovený advokát povinen, by — jde-li o případ nuceného zastoupení, uložené mu zastoupení obstaral, právě tak, jako advokát, který převzal zastoupení dobrovolně. Práva a povinnosti i dobrovolného zástupce i zástupce z moci úřední jsou stanoveny v oddílu 2 adv. ř. a platí pro zástupce z moci úřední jen ta úchylka, že není oprávněn zastoupení odepříti a nemůže zastoupení vypověděti. Platí tudíž i pro zástupce chudých povinnost § 9 adv. ř., by práva své strany zastupoval horlivě, věrně a svědomitě, bez rozdílu, zda jde o placené či o bezplatné zastoupení, o zastoupení dobrovolně převzaté či uložené, o zastoupení tuzemce či cizince, příslušníka té či oné rasy, národnosti, náboženství atd. Horlivost v zastupování vyžaduje, by advokát nejen své právní vědomosti,nýbrž i veškeré ostatní schopnosti a znalosti, nechť jsou technicky odborné nebo jazykové povahy, použil ve prospěch svého klienta, a není slučitelno s požadavkem horlivosti a svědomitosti v zastupování, by jaksi část svých znalostí i vědomostí vyloučil nebo nechal je nepoužité z důvodu, že jde o chudou stranu, kterou zastupuje z dobrodiní zákona bezplatně. Takové pojetí stavovských povinností při zastupování chudých nebo při obhajování ex offo uvedlo by zařízení zastupování chudých a obhajování ex offo úplně ad absurdum. V souzeném případě přiznal vrchní zemský soud jako soud procesní v syndikátním sporu Isákovu L-ovi nárok na zástupce chudých. Výbor komory ustanovil ve smyslu § 28. písm. i) adv. ř., přihlížeje k čl. 10 odst. 3 jaz. nař., v osobě obviněného zástupce chudých, který ve smyslu tohoto ustanovení byl znalý i jazyka státního i jazyka, jímž mluvil L. jako příslušník německé národnosti. Obviněný byl ve smyslu § 16 adv. ř. povinen zastoupení L-e obstarati ve smyslu § 9 adv. ř. Obviněný odepřel podati žalobu, jejíž nástin byl sepsán bezplatným substitutem za tím účelem mu ustanoveným, z důvodu, že není povinen používati soukromých znalostí jazykových ve prospěch chudé strany, a setrval při tomto stanovisku, ač byl usnesením výboru z 29. dubna 1929 výborem komory poučen, a ač mu byl výborem komory opětovně dán příkaz k podání žaloby. Ani proti původnímu ustanovení ani proti příkazům výboru komory, které, jakž řečeno, odpovídaly plně zákonným ustanovením i civilního řádu soudního, i advokátního řádu, není opravného prostředku. Byl tudíž obviněný bezpodmínečně povinen, by vyhověl příkazu a žalobu za L-e podal, což nebylo na úkor jeho právu, by se nedomáhal zákonnými prostředky nápravy ohledně domnělého porušení jeho ústavních a jazykových práv. Přiznává-li zákon dobrodiní bezplatného zastupování i cizincům, kteří nejsou mocni ani jazyka státního ani jazyka menšinového, jest úkolem advokáta, by se snažil překonati jazykové obtíže, které se po případě vyskytnou. Obviněný se o to ani nepokusil a projevil nedostatek dobré vůle, by obtíže ty odstranil, ba naopak je přivodil a zvýšil, ač, jak sám doznal a jak jest prokázáno spisy výboru, jest úplně mocen jazyka německého, a bylo podle toho, co shora uvedeno, jeho povinností s hlediska stavovského, by tuto svou znalost věnoval věcem svěřeným. Stanovisko obviněného mělo by v zápětí, že čsl. státní příslušník by prostě z důvodu, že jest národnosti německé, byl na tom hůře, než občan cizí, příslušník kterékoliv jiné národnosti. Jeho stanovisko by dále vedlo k tomu, že by na př. v severočeském území týmž právem mohli odmítnouti němečtí advokáti zastoupení občanů české národnosti, ano rovněž není nikde ustanoveno, že by německý advokát byl povinen ovládati státní jazyk, jak již výbor komory v usnesení z 29. dubna uvedl, a jakž vyplývá i z rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o stížnosti obviněného, nemá jazykový zákon ani jazykové nařízení význam pro posouzení dané skutkové podstaty s hlediska kárného. Neboť jazykový zákon a jazykové nařízení upravují jen právní poměr státu, jeho úřadů a orgánů, k státním občanům s hlediska jazykového. Obviněný se nestal svým ustanovením orgánem státním, jeho zřízením nebyl mu svěřen určitý okruh veřejnoprávních oprávnění a povinností. Proto nelze na jeho poměr k chudé straně použíti předpisů jazykového zákona a jazykového nařízení. Avšak, i kdyby jeho, ničím neodůvodněné stanovisko, že se do jisté míry stal orgánem republiky, bylo správné, nemohlo by to nic měniti na posouzení příkazu s kárného hlediska, any právě jsou podle § 36 jaz. nař., jehož se dovolává, státní orgány za určitých předpokladů povinny použiti i menšinového jazyka. Bylo tudíž obviněného uznati vinným kárným přečinem porušení povinnosti povolání ve smyslu shora v nálezu uvedeném. Svým jednáním zavinil, že chudá strana po dobu delší jednoho roku postrádala právní ochrany, takže výbor komory byl nucen, nechtěje,by jí z průtahu vzešla snad právní újma, zprostiti obviněného ze zastupování mu uloženého a ustanoviti jiného zástupce k obstarání věci. Naproti tomu neshledala kárná rada v jednání obviněného kárný přečin poškození cti a vážnosti stavu, an obviněný své stanovisko hájil ve formě věcné a slušné, a okolnost, že jeho jednání přišlo k vědomosti súčastněných osob, soudu a úřadů nezakládá o sobě kárný přečin.
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie nevyhověl v neveřejném sedění odvolání obviněného z onoho nálezu. Důvody:
Skutkový děj, jenž byl zjištěn v napadeném nálezu, není napaden. Obviněný v odvolání opakuje v podstatě jen obhajobu, kterou přednesl v kárném řízení v prvé stolici. Nově dodává jen, že advokát, který zastupuje stranu ve sporu a jest zároveň tlumočníkem anglického jazyka, musil by — podle stanoviska kárné rady — v rámci sporu jako tlumočník bezplatně pořizovati a ověřovati překlady z anglického jazyka. Tento poukaz jest nevhodný, an by advokát, který jest zmocněncem strany ve sporu, nebyl podle § 123 jedn. ř. a §§ 27 a 20 čís. 4 j. n. jako tlumočník ani připuštěn. Není ostatně potřebí uvažovati, zda vyžaduje horlivost v zastupování podle § 9 adv. ř., by advokát použil ve prospěch svého klienta veškerých schopností a znalostí rázu technicky odborného a jazykového vůbec, ano v souzeném případě nešlo o nic jiného, než o použití znalosti jazyka německého. Jest se tedy omeziti jen na otázku, vyžaduje-li horlivost v zastupování podle § 9 adv. ř., by advokát, — který byl podle § 28 písm. i) adv. ř. a se zvláštním zřetelem k předpisu čl. 10 odst. 3 vládního nařízení ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. ustanoven zástupcem chudé strany německé národnosti a jest úplně znalý i státního jazyka i jazyka, jímž mluví zastoupený jako příslušník národní menšiny, — použil znalostí menšinového jazyka ve prospěch svého chudého klienta. Pokud kárná rada zodpověděla tuto otázku kladně, souhlasí odvolací soud s výstižnými důvody napadeného nálezu, jež nebyly odvolatelovými vývody vyvráceny. Ostatně se podotýká, že obviněný měl na vůli, by si, nechtěl-li ,sám použiti znalostí německého jazyka, za tím účelem zjednal tlumočníka. Odvolatel marně se pokouší dáti napadenému nálezu nátěr politický a národností, neboť kárná rada posuzovala věc s hlediska povinnosti advokátního povolání, a na toto hledisko se omezuje i odvolací soud. Skutkovou podstatu kárného přečinu porušení povinnosti povolání shledala kárná rada právem v tom, že obviněný přes opětovné příkazy výboru advokátní komory, proti nimž není opravného prostředku, odepřel podati žalobu za chudou stranu a zastupovati ji, ač jí byl zřízen bezplatným zástupcem, neboť tím porušil povinnost horlivosti v zastupování, kterou mu jako příslušníku advokátního stavu ukládá předpis § 9 adv. ř.

Citace:

Čís. 118. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 726-731.