Čís. 3761.

Právní zásada, vyslovená plenárním rozhodnutím sb. n. s. čís. 3310, že, byl-li na zmateční stížnost, podanou (jen) ve prospěch obžalovaného, zrušen rozsudek prvého soudu a po novém hlavním přelíčení vynesen v prvé stolici rozsudek nový, může jím obžalovanému bez porušení zákazu reformace in peius uložen býti trest přísnější než v původním, zrušeném rozsudku, byl-li tento rozsudek napaden též v neprospěch obžalovaného odvoláním formálně bezvadným, — platí nejen pro případy, v nichž se výroky obou rozsudků co do viny navzájem kryjí, nýbrž i tehdy, když rozsudek soudu, jemuž byla věc podle § 288 čís. 3 tr. ř. přikázána k novému projednání a rozhodnutí, neuznává obžalovaného vinným ve všech bodech rozsudku onoho nalézacího soudu, který ve věci původně rozhodoval.
(Rozh. ze dne 3. února 1930, Zm I 353/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 28. prosince 1929, pokud jím byl stěžovatel, byv uznán vinným zločinem podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky, Odsouzen do žaláře na čtyři měsíce, doplněného měsíčně jedním postem.
Důvody:
Rozhodnutím nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího ze dne 18.
října 1928, č. j. Zm I 425/28 byla zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského (krajského) trestního soudu v Praze ze dne 11. května 1928, č. j. Tk IV 9849/27 zavržena ohledně části rozsudku, odsuzující obžalovaného pro zločin podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky, naproti tomu byl rozsudek týmž rozhodnutím podle § 290 tr. ř. z moci úřední zrušen, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podle §§ 11 a 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 131 ř. zák., v důsledku toho zrušen byl rozsudek i ve výroku o trestu téhož
obžalovaného a ve výrocích s ním souvisejících a nalézacímu soudu
bylo uloženo, by, přihlížeje k oné části rozsudku, která zůstala nedotčena, ve věci znova jednal a rozhodl. Na toto rozhodnutí bylo ohledně obžalovaného poukázáno odvolání státního zástupce. Rozsudkem zemského (krajského) trestního soudu v Praze ze dne 28. prosince 1928, č. j. Tk IV 9849/27 byl pak obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro přestupek podle §§ 11 a 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 131 ř. zák. a byl současně za zločin podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky odsouzen použitím § 55 tr. zák. k trestu žaláře v trvání čtyř měsíců, doplněného měsíčně jedním postem, kdežto oním dřívějším rozsudkem byl mu za oba trestné činy, jimiž byl tehdy uznán vinným, uložen použitím §§ 54 a 55 tr. zák. trest žaláře dvou měsíců, zostřeného a doplněného jedním postem měsíčně. Zmateční stížnost obžalovaného namítá, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle čís. 11 § 281 tr. ř. že, zvýšil-li soud obžalovanému trest přes to, že ho současně zprostil z obžaloby pro onen přestupek, jednak tím vykročil ze své moci trestní, jednak porušil i ustanovení § 293 odst. 3 a § 359 odst. 4 tr. ř. Podrobně dovozuje zmateční stížnost, že, zrušil-li nejvyšší soud
výrok prvého rozsudku, jímž byl obžalovaný uznán vinným řečeným přestupkem, měl nalézací soud, jemuž byla věc podle § 288 čís. 3 tr. ř. vrácena, rozhodovati jen o tom, zda je obžalovaný vinen oním přestupkem, a ustanoviti mu trest jen s tohoto hlediska, že tedy, byl-li obžalovaný dřívějším rozsudkem za oba trestné činy odsouzen k trestu žaláře
dvouměsíčního a shledal-li soud tehdy při výměře trestu jako polehčující okolnosti prudké hnutí mysli a zachovalost, měl i nyní soud nalézací přihlíželi jen k této okolnosti a neměl vůbec přihlížeti k odvolání státního zástupce, které prý se vzhledem k rozhodnutí nejvyššího soudu stalo bezpředmětným.
Zmateční stížnosti nelze přiznali oprávnění. Nejvyšší soud usnesl
se ve svém plenárním rozhodnutí ze dne 29. října 1928, č. j. Pres 1490/26 (č. 3310 sb. n. s.) na právní větě, že, byl-li na zmateční stížnost, podanou (jen) ve prospěch obžalovaného, zrušen rozsudek prvého soudu a po novém hlavním přelíčení vynesen v prvé stolici rozsudek nový, může jím obžalovanému bez porušení zákazu reformace in peius uložen
býti trest přísnější než v původním zrušeném rozsudku, byl-li tento rozsudek napaden též v neprospěch obžalovaného odvoláním formálně bezvadným. Tímto plenárním rozhodnutím zaujal nejvyšší soud stejně jako již před tím rozhodnutím ze dne 2. října 1926, č. j. Zm II 211/26 (č. 2495 sb. n. s.) stanovisko, uchylující se od dřívější více než třicetileté praxe býv. nejv. soudu vídeňského i nejvyššího soudu čsl., podle níž nešlo o reformatio in peius jen tehdy, bylo-li odvolání veřejného obžalobce (věcně) důvodným (rozh. č. 1950 a 2102 sb. n. s. čsl.). Ona právní věta byla sice nejvyšším soudem přímo vyslovena jen, pokud jde o případy, v nichž se výroky obou rozsudků do do viny navzájem kryjí, nicméně není příčiny k pochybnostem o tom, že se jest touž právní zásadou říditi i tehdy, jestliže rozsudek soudu, jemuž byla věc podle § 288 čís. 3 tr. ř. přikázána k novému projednání a rozhodnutí, neuzná
obžalovaného vinným ve všech bodech rozsudku onoho nalézacího soudu, který ve věci původně rozhodoval, jak tomu podle toho, co shora
uvedeno, bylo právě i v souzeném případě. Pravíť se v důvodech plenárního usneseni pokud se týče v důvodech rozhodnutí č. 2496 sb. n. s., plenárním senátem schválených, na něž, pokud jde o řešeni a odůvodnění oné zásadní otázky, stačí zmateční stížnost odkázati, mimo jiné, že »rozsudek již tím, že proti němu bylo podáno v neprospěch obžalovaného odvoláni po formální stránce bezvadné, nemohl v dotčené části vejíti vůbec v moc práva, což má za následek, že nalézací soud nabyl úplné volnosti při opětném rozhodováni o trestu v napadeném směru, aniž bylo třeba zvláště ještě zkoumati, zda dřívější odvolání státního zastupitelství bylo též věcně opodstatněným čili nic, a že nalézací soud již tím, že se odchýlil od prvého rozsudku ve směru odvoláním napadeném, dostatečně projevil své přesvědčení, že odvolání pokládal za věcně důvodné.« Všechny tyto předpoklady byly splněny v souzeném případě, neboť ani zmateční stížnost nepopírá formální bezvadnost odvolání státního zástupce, najmě že bylo přípustné, podáno osobou oprávněnou a včas ohlášeno i provedeno. Poukázal-li je nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č. j. Zm I 425/28 přes to na předchozí rozhodnutí podle § 290 tr. ř. a označil-li je zároveň v důvodech tohoto rozhodnutí za bezpředmětné, nemělo tím býti řečeno nic jiného, než že ono odvolání nebylo třeba zatím vyřizovati vzhledem k tomu, že oním předchozím rozhodnutím, byl rozsudek ohledně obžalovaného zrušen, najmě i ve výroku o trestu, tedy právě ve výroku, proti němuž směřovalo odvolání státního zástupce. Je proto zmateční stížnost v neprávu, namítajíc, že, stalo-li se odvolání státního zástupce vzhledem k rozhodnutí nejvyššího soudu bezpředmětným, neměl nalézací soud k němu vůbec přihlížeti.
V plenárním rozhodnutí vyslovil zrušovací soud sice, že by nebylo na
místě, by soud prvé stolice byl formálně zavazován a bylo mu přímo
ukládáno rozhodovati při výměře nového trestu o opravném prostředku, o němž rozhodovati vyhražuje zákon vyšším stolicím, a bráti je za podklad pro výměru nového trestu, zároveň však se v něm uznává, že fakticky bude ovšem soud prvé stolice bráti při tom zřetel k obsahu nevyřízeného odvolání již proto, že obžalobce vezme ve svém návrhu na výměru nového trestu jeho obsah nepochybně za podklad. Nelze proto nic namítati ani proti tomu, že se i nalézací soud řídil při výměře nového trestu obsahem dřívějšího odvolání státního zástupce potud, že souhlasně s ním jednak shledal přitěžující okolnost ve značném nebezpečí, které bylo s činem spojeno, jednak přiznal stěžovateli, na rozdíl od dřívějšího rozsudku jedinou okolnost polehčující, zachovalost, nikoli však i prudké hnutí mysli, při čemž se v jeho důvodech poukazuje zejména i k tomu, že podle obsahu a zjištění prvního rozsudku dalo by se tvrzené rozčilení uvésti ve spojitost jen s činem, ohledně něhož byl obžalovaný nynějším rozsudkem z obžaloby zproštěn. Názoru zmateční stížnosti, že soud, o věci nově rozhodující, byl povinen přihlížeti při výměře trestu k oběma okolnostem polehčujícím, jež přiznal obžalovanému
soud poprvé rozhodovavší, lze tím méně přisvědčiti, ano podle zásady §§ 34, 35 a 267 tr. zák. jest trest v případech, v nichž se sbíhá několik trestných činů, vyměřiti podle trestného činu, na který je stanoven trest přísnější (nejpřísnější) ač ovšem se současným zřetelem na ostatní trestné činy, a an zejména v souzeném případě shledal soud o trestu
nově rozhodující onu přitěžující okolnost ve skutečnosti, která se zřejmě přimyká jen k onomu trestnému činu (zločinu podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky), ohledně něhož nabyl původní rozsudek v důsledku zamítnutí zmateční stížnosti obžalovaného co do viny moci práva.
I vykročení z moci trestní, tak i porušení předpisu § 293, odst. 3 (a § 359 odst. 4) tr. ř. vytýká tudíž zmateční stížnost rozsudkovému výroku o trestu neprávem. Neodůvodněnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 3761. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 80-83.