Čís. 109 dis.

Kárný trest zastavení výkonu advokacie nelze odložiti ani obdobným použitím ustanovení §§ 397 a 401 tr. ř.
(Rozh. ze dne 15. února 1930, Ds I 3/30.)
Kárná rada pro advokáty a kandidáty advokacie zamítla žádost obviněného o odklad právoplatně mu uloženého trestu zastavení vykonávání advokacie na dobu tří měsíců.
Důvody:
Žádost postrádá zákonného podkladu. Platný kárný řád pro advokáty a kandidáty advokacie, který je v první řadě směrodatný pro posouzení přípustnosti odkladu trestu, nezná vůbec instituci odkladu kárného trestu a nelze proto žádost opříti o tento zákon. Avšak ani ustanovení trestního řádu o odkladu trestu nemohou býti podkladem žádosti, neboť není tu zákonných překážek ve smyslu § 397 tr. ř., které by bránily okamžitému výkonu trestu. Ustanovení § 401 tr. ř., které jedná o odkladu trestu na svobodě, předpokládá, že by byl neprodleným výkonem trestu ohrožen výdělek odsouzeného nebo výživa jeho nevinné rodiny, nebo se odklad jevil naléhavě, nutným k uspořádání záležitostí rodinných. Tyto předpoklady tu nejsou dány. Obviněný odůvodňuje žádost tím, že jeho agenda vyžaduje z důvodů své specielní povahy a namnoze i komplikovanosti a jmenovitě s ohledem na nezbytnost brzkého zlikvidování řady věcí toho času zahájených, jeho denní styk se stranami, s jejich kontrahenty a s různými úřady a mohla by při okamžitém výkonu trestu vzniknouti nejen jemu, nýbrž i jeho mandantům z průtahu a z nemožnosti jeho osobního zásahu škoda zákonodárcem ani kárnou radou nezamýšlená. V podstatě se domáhá odkladu trestu z důvodů své zaměstnanosti, kterýžto důvod by ovšem trval i v případě povolení odkladu a mohl by býti i nadále uplatňován. Proto, kdyby se i při nejširším výkladu mohlo považovati obdobné použití ustanovení trestního řádu za přípustné, nebyla by žádost obviněného věcně odůvodněna. Povaha trestu, na který bylo uznáno po provedeném ústním jednání v uvážení veškerých okolností přitěžujících a polehčujících, jest taková, že by se příčilo zákonnému účelu trestu i zájmu stavu, by výkon trestu, jímž byl advokát dočasně vyloučen z veškeré činnosti advokátské, byl odkládán podle libosti odsouzeného až na dobu, kdy se mu to hodí, a v souzeném případě až na dobu soudních prázdnin, to tím méně, ano kárné řízení proti obviněnému započalo již v roce 1924, že se za řízení toho dopouštěl nových činů a že dále od ústního líčení před nejvyšším soudem v Brně uplynuly již téměř čtyři neděle, takže měl dosti času, by učinil opatření, jež snad považoval pro svou osobu za naléhavé.
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie nevyhověl, slyšev generálního prokurátora, v sezení neveřejném stížnosti obviněného do onoho usnesení.
Odůvodnění:
Vývody stížnosti nejsou s to, by seslabily nebo vyvrátily správnost odůvodnění napadeného rozhodnutí kárné rady advokátní komory v Praze, uvedené pro zamítnutí návrhu stěžovatelova na odklad výkonu trestu. Stačí proto odkázati stěžovatele na toto odůvodnění, které odpovídá i stavu věci, i zákonu. Bezdůvodné stížnosti bylo odepříti úspěch. Tím se stává bezpředmětným konečný návrh stížnosti, by bylo vyřčeno, že se náklady nyní nařízené suspense nečítají mezi náklady podle §§ 39 a 41 kárného statutu.

Citace:

Čís. 109. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 708-709.